ECLI:CZ:US:1996:1.US.253.96
sp. zn. I. ÚS 253/96
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 253/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatele J.Š., zastoupeného advokátkou JUDr. K.V., o zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 5. 1996, čj. 29 Co 191/96 - 49, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. 9. 1996 podal stěžovatel návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 5. 1996, čj. 29 Co 191/96 - 49, který nabyl právní moci dne 19. 7. 1996. Tímto rozsudkem byl potvrzen předchozí rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 12. 1995, čj. 11 C 1215/95 - 40, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. - domu se stavební parcelou č. 194, dílny se stavební parcelou č. 270/1 a pozemku parc. č. 1871/3, vše v katastrálním území R., a to pro nedostatek pasivní legitimace žalované O.
K zamítnutí předmětné žaloby došlo proto, že žalovaná organizace O., není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť ke dni účinnosti tohoto zákona předmětné nemovitosti nebyly v jejím držení, kdy:>-" tato je vlastní od 1. 9. 1993. Soudy shodně dovodily, že za den účinnosti citovaného zákona je třeba považovat den 1. 4.1991.
Ve své ústavní stížnosti s touto argumentací stěžovatel nesouhlasí. Argumentuje tím, že původní znění zákona č. 87/1991
I. ÚS 253/96
Sb. stanovilo jako jednu z podmínek pro oprávněné osoby trvalý pobyt na území ČSFR. Tato podmínka byla vypuštěna nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Změna zákona vyplývající z nálezu nabyla účinnosti dnem 1. 11. 1994. Toto datum je nutno považovat za den účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. z hlediska osob, které nesplňovaly původní podmínku trvalého pobytu na území ČR, neboť před tímto datem neměly možnost uplatnit svůj nárok. To se týká i stěžovatele. Tento názor potvrzuje i posunutí lhůt, které byly oprávněným osobám poskytnuty k uplatnění nároku, což bylo dáno výše zmíněným nálezem. Je-li skutečně dnem účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. pro stěžovatele datum 1. 11. 1994, pak k tomuto datu držela předmětné nemovitosti žalovaná, a je proto povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona. Svým výkladem a následujícím rozhodnutím došlo dle stěžovatele k porušení ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, neboť soud rozhodl v rozporu se zákonem. Tím porušil zároveň svou povinnost, danou čl. 90 Ústavy ČR jako předpoklad ochrany práv ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal hledisko §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tj. zda byla splněna lhůta pro podání ústavní stížnosti. Dle uvedeného ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona), není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Pokud se týká této věci, napadené rozhodnutí, tj. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 5. 1996, čj. 29 Co 191/96 - 49, nabyl právní moci dne 19. 7. 1996 a Ústavnímu soudu byla ústavní stížnost doručena dne 17. 9. 1996. Stanovená lhůta pro podání ústavní stížnosti byla tedy dodržena.
Pokud jde o ústavní právo stěžovatele, je namítáno porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Dle č1. 36.odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Porušení těchto ústavních práv stěžovatele soudce zpravodaj nezjistil. Skutečnost, že soudy zaujaly jiný právní názor než stěžovatel, neznamená automaticky, že došlo k porušení stěžovatelových práv. Jeho žaloba na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. byla řádně projednána Okresním soudem v Jablonci nad Nisou a byla zamítnuta rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 12. 1995, čj. 11 C 1215/95 40. Stěžovatelovu odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nevyhověl a dne 9. 5. 1996 svým rozsudkem, čj. 29 Co 191/96 - 49, potvrdil rozsudek okresního soudu.
I. ÚS 253/96
Stěžovatel podle zjištění Krajského soudu prokázal, že byl účasten soudní rehabilitace a že je občanem České republiky. Uplatněný nárok na vydání nemovitosti je nárokem restitučním podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, přičemž podmínka trvalého pobytu v České republice byla odstraněna nálezem Ústavního soudu ČR publikovaným pod č. 164/1994 Sb. s účinností od 1. 11. 1994. Tímto dnem teprve stěžovatel při splnění ostatních podmínek mohl uplatnit své nároky jako osoba oprávněná podle zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatel svůj nárok na vydání nemovitostí uplatnil dne 23. 11. 1994 u a. s. O., avšak neúspěšně, protože bylo zjištěno, že od 1. 9. 1993 je vlastníkem těchto nemovitostí tato akciová společnost, která se na základě privatizačního projektu schváleného vládou ČR koupila na základě kupní smlouvy od státu, konkrétně FNM, a v tom směru byl proveden i vklad do katastru nemovitostí, čímž nastaly i právní účinky tohoto dvoustranného právního úkonu. V této době nebyl stěžovatel ještě osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. O., a. s., se nestala právním nástupcem státu a tím ani osobou povinnou, pokud jde o předmětnou nemovitost.
Soudce zpravodaj musel proto konstatovat, že postupem ani rozhodnutími obou soudů nebyla porušena ústavní práva stěžovatele, když byla zamítnuta jeho žaloba na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., protože tento zákon navíc v §13 pamatuje na řešení případů, kdy oprávněné osobě nelze nemovitost vydat. Musel proto konstatovat, že byl podán návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněně.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 1996 JUDr. Vladimír P a u 1
soudce zpravodaj