ECLI:CZ:US:1996:1.US.270.95
sp. zn. I. ÚS 270/95
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 270/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stěžovatele P.K., zastoupeného advokátem JUDr. I.P., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 27. 3. 1995, sp. zn. 20 Co 65/95, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 19. 12. 1994, sp. zn. 12 C.366/93, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností ze dne 29. 11. 1995, došlou Ústavnímu soudu dne 30. 11. 1995, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 27. 3. 1995, sp. zn. 20 Co 65/95, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 19. 12. 1994, sp. zn. 12 C 366/93, v zamítavém výroku a výrocích, které na tento navazují. Uvedenými rozhodnutími soudy rozhodly o žalobě stěžovatele o odškodnění pracovního úrazu proti žalovanému D, a. s., odštěpný závod T. Důvodem žaloby byla skutečnost, že žalovaný odmítl uhradit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, v příčinné souvislosti s pracovním úrazem stěžovatele, ke kterému došlo dne 25. 6. 1980. V souvislosti s výrokem rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítá rozpor tohoto rozhodnutí se základními právy a svobodami dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
Soudce zpravodaj nejprve přezkoumal ústavní stížnost z hlediska ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tj. zda byla splněna lhůta pro podání ústavní stížnosti. Dle citovaného ustanovení lze ústavní stížnost podat jen ve lhůtě 60 dní ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
I. ÚS 270/95
Právní moc rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 27. 3. 1995, sp. zn. 20 Co 65/95, nastala dnem 7. 6. 1995. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu 30. 11. 1995. Návrh ústavní stížnosti byl tedy podán opožděně.
Soudce zpravodaj přitom konstatoval, že stěžovatel podal dovolání k Vrchnímu soudu v Praze. K takovému postupu již učinil Ústavní soud svým usnesením, sp. zn. I. ÚS 22/93, rozhodnutí, že jen dovolání, přípustné podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, je oním posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnosti a od něhož se odvíjí běh lhůty podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 6 Cdo 174/95 - 779, ze dne 12. 9. 1995, kterým bylo dovolání zamítnuto, vyplývá, že z hlediska ustanovení §238 občanského soudního řádu nebylo dovolání přípustné. Protože stěžovatel nenamítal, ani Vrchní soud v Praze neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad dle ustanovení §237 občanského soudního řádu, bylo dovolání stěžovatele, proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, v souladu s ustanovením §234b odst. 4, věta prvá, a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, odmítnuto. V takovém případě pro posouzení včasnosti podání ústavní stížnosti byla rozhodující právní moc rozsudku Městského soudu v Praze, jak je naznačeno shora.
Pokud se tedy stěžovatel rozhodl ve své věci podat dovolání a nebylo přitom zřejmé, zda je dovolání přípustné, měl možnost vedle toho podat v zákonné lhůtě ústavní stížnost Ústavnímu soudu.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, svým usnesením, vydaným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 1996
JUDr. Vladimír Paul
soudce zpravodaj