ECLI:CZ:US:1996:1.US.293.95
sp. zn. I. ÚS 293/95
Usnesení
I. ÚS 293/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele M.N. a J.F., obou zastoupených advokátem JUDr. S.F., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 449/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu v H., zn. Pú 2444/3873/95-Vy-254, jímž bylo rozhodnuto, že oba navrhovatelé nejsou vlastníky nemovitostí v kat úz. K. a Č., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé M.N. a J.F. podali dne 28. 12. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž tento soud potvrdil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v H., který vydal rozhodnutí, podle něhož oba navrhovatelé nejsou vlastníky, a to každý jedné ideální poloviny,
I. ÚS 293/95
nemovitostí v kat. území K. a v kat. území Č.
Stěžovatelé podali svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.
Navrhovatelé ve své ústavní stížnosti uvádějí, že postupem O.ú. i krajského soudu byla porušena jejich základní práva, a to právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dále i čl. l0 Ústavy ČR a 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech v tom směru, že nebyly provedeny jimi navrhované důkazy výslechem svědků L.P. a O.P., kteří by potvrdili nátlak na přídělce a celkovou atmosféru v předmětné době. Navrhovatelé uvádějí, že pokud se jejich prarodiče F. a M.N. svého přídělu v roce 1957 vzdali a toto vzdání se přídělu bylo akceptováno ONV v H., jednalo se o darovací smlouvu. Na základě toho se odvolávají na ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, které jako restituční titul uznává darování v tísni. Tíseň byla v daném případě dle názoru navrhovatelů dána tím, že soukromě hospodařící rolníci byli v té době neustále vystaveni nátlaku ze strany státních orgánů s úmyslem dokázat, že tito nejsou schopni na přidělených pozemcích hospodařit, s cílem, aby soukromí rolníci svoji činnost ukončili a vstoupili do družstva. K tomu účelu byly využívány především neustále se zvyšující požadavky na zemědělské a jiné produkty, které byli rolníci povinni za velmi nízké ceny odvádět státu. Navrhovatelé dále uvádějí, že všechny okolnosti vzdání se přídělu nebyly řádně prokázány, neboť soud nevyslechl jimi navrhované svědky L.P. a O.P., kteří by potvrdili čestné prohlášení stěžovatelů o nátlaku, který byl vykonáván na prarodiče stěžovatelů.
I. ÚS 293/95
Okresní pozemkový úřad v H. odůvodnil své rozhodnutí tím, že navrhovatelé uplatnili svůj nárok na vydání nemovitostí tvrzením, že k přechodu majetku na stát došlo v důsledku politické perzekuce a porušení lidských práv. O.ú. proto posuzoval jejich žádost podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., které obsahuje jako podmínku restitučního nároku, že k přechodu majetku na stát došlo v důsledku politické perzekuce nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. V daném případě však pozemkový úřad neshledal naplnění výše uvedeného restitučního titulu, neboť dle ust. §5 zák. č. 28/1945 Sb. byl přídělce povinen ujmout se držby toho dne, který je stanoven v rozhodnutí o přídělu půdy, a přidělená půda pak přechází dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce. Tímto způsobem také prarodiče navrhovatelů přídělu do vlastnictví nabyli. V §5 odst. 2 cit. zákona je uvedena povinnost přídělce na přidělené půdě hospodařit a jinak s ní smí nakládat jen ve výjimečných, zvláště odůvodněných případech. F. a M.N. o svůj majetek přišli na základě "Zápisu s odcházejícím přídělcem" ze dne 22. 6. 1957, kterému předcházela jednání, z nichž v žádném případě nelze dovodit, že přídělci byli nuceni z nemovitosti odejít. Tento svůj názor opřel O.ú. o listinné důkazy - čestné prohlášení F.N. ze dne 12. 2. 1957 - ve kterém uvádí, že se vzdává veškerého majetku na usedlosti č. p. 51, náležející do kat. úz. K. a Č. s odůvodněním, že je starý, má záduchu, žena má jít na operaci a jeho syn prohlásil, že nechce soukromě hospodařit. Dále vycházel ze sdělení zemědělského odboru ze dne 14. 2. 1957 adresované F.N., dle něhož nabídku nemovitosti nelze realizovat do té doby, než se vyskytne vhodný dosídlenec, který by se jí ujal, a konečně ze zápisu ze dne 6. 5. 1957 o jednání o převzetí zemědělské usedlosti č. p. 51. Z těchto listinných důkazů vzal okresní pozemkový úřad za prokázané, že manželé N. chtěli odejít sami ze své vlastní vůle a dobrovolně vzhledem k důvodům, které sami uvedli.
Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozhodnutí
I. ÚS 293/95
O.ú. s tím, že opravný prostředek navrhovatelů není důvodný. Navrhovatelé v odvolání namítali, že O.ú. měl zápis o vyúčtování s odcházejícími přídělci posuzovat jako darování učiněné v tísni dle ust. §6 odst. 1 písm. h) zák. č. 229/1991 Sb. Poukazovali na to, že O.ú. nezkoumal, zda nedošlo k darování předmětných pozemků v tísni.
Krajský soud vycházel mimo jiné ze záznamu vedoucího odboru zemědělství a lesního hospodářství rady ONV o jednání se synem přídělců, F.N., který výslovně prohlásil, že vzhledem ke svým špatným sociálním poměrům, bude-li oproštěn od povinnosti k zemědělské půdě v K., a zbaven přídělu po rodičích, je ochoten stát se členem JZD i se svojí manželkou. Dále vycházel i ze zápisu z jednání ze dne 6. 5. 1957, obsahujícího vyúčtování s odcházejícím přídělcem, v němž je uvedeno, že přídělce F.N. a M.N. opouští příděl v K. a odchází do D.V. Přídělce při této příležitosti uvedl, že má ještě druhý příděl v kat. úz. Č., ale jeho syn na něm nechce pracovat. Krajský soud dále poukázal i na listinné důkazy z roku 1957, dle nichž F.N. starší se zříkal veškerého přiděleného majetku ve prospěch státu. Tento proces byl dovršen opuštěním přídělu a odchodem do D.V., což je také konstatováno v zápise o vyúčtování s odcházejícím přídělcem ze dne 22. 6. 1957. Z toho krajský soud usoudil, že v době opuštění přídělu v roce 1957 platil občanský zákon č. 141/1950 Sb., který obsahoval ustanovení, že vlastnictví se pozbývá také tím, že se ho vlastník vzdá. Ke vzdání se přídělu bylo nutno jednostranného projevu vůle přídělcem. Vedle obecné úpravy platila i vládní nařízení č. 106/1947 Sb. a 163/1947 Sb., která obsahovala ustanovení o vzdání se přídělu, stejně jako i §29 zák. č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku. Zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem svědčí o tom, že přídělci příděl sami opustili a odešli, tj. vzdali se ho. Oba dva zápisy o vyúčtování podepsali. Takovéto opuštění přídělu však není restitučním důvodem podle ust. §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.
I. ÚS 293/95
Z listinných důkazů, zejména z čestného prohlášení F.N., soud dále zjistil, že k opuštění přídělu vedly přídělce subjektivní důvody, spočívající v jejich nedobrém zdravotním stavu poté, co si zakoupili k obývání jinou nemovitost. Okresní pozemkový úřad pak správně, dle názoru krajského soudu, zkoumal, zda není dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. r), cit. zákona, který by spočíval v politické perzekuci přídělců, popř. v porušení lidských práv a svobod. Ani krajský soud na základě předložených důkazů nezjistil, že by k politické perzekuci došlo. Dle názoru krajského soudu to byli právě přídělci, kteří projevovali eminentní zájem na tom, aby na přidělených pozemcích již nemuseli dále hospodařit. Krajský soud se v tomto případě ztotožnil se závěrem o.ú., že zde není dán restituční titul dle ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.
K dalšímu restitučnímu titulu, který navrhovatelé uvedli v odvolání, krajský soud uvedl, že ze zápisu o vyúčtování s odcházejícím přídělcem nelze dovodit, že přídělci učinili nabídku daru státu a že tuto nabídku stát přijal v písemné formě. Podle ust. §40 odst. 1 zák. č. 141/1950 Sb. bylo třeba k právním úkonům o právech k nemovitostem písemné formy. Podle ustanovení §373 cit. předpisu dárce v darovací smlouvě musel obdarovanému něco bezplatně přenechávat nebo slibovat a obdarovaný musel tento dar výslovně přijmout. Krajský soud je přesvědčen, že k uzavření darovací smlouvy nedošlo, a v této souvislosti pak zkoumání otázky tísně považoval za bezpředmětné. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že k opuštění přídělu přídělci F. a M.N. došlo v roce 1957 ze subjektivních důvodů, a proto zde není dán restituční titul k navrácení nemovitého majetku podle ust. §6 odst. 1 zák. Č. 229/1991 Sb.
Z vyjádření O.ú., pozemkového úřadu v H., vyplývá, že v plném rozsahu trvá na svém rozhodnutí, které opřel o provedené listinné důkazy, z nichž jednoznačně vyplývá, že k opuštění přídělu původními vlastníky
I. ÚS 293/95
došlo ze subjektivních důvodů, takže naplněn nebyl žádný z restitučních titulů uvedených v §6 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb. Proto okresní pozemkový úřad nespatřuje v tomto postupu žádné porušení základních práv navrhovatelů.
Krajský soud v Českých Budějovicích v podstatě ve svém vyjádření zopakoval důvody svého rozhodnutí uvedené v rozsudku. Znovu zdůraznil, že vzdání se přídělu krajský soud nepovažuje za darovací smlouvu, uzavřenou dárcem v tísni a nelze proto aplikovat restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. h) zák. č. 229/1991 Sb. Vzdání se přídělu krajský soud kvalifikuje jako jednostranný právní úkon podle §132 odst. 1 zák. č. 141/1950 Sb. Opuštění přídělu není mezi restitučními tituly zakotvenými v §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. V řízení rovněž nebylo prokázáno splnění podmínek ust. §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., neboť k opuštění přídělu vedly přídělce důvody subjektivního rázu a nebyla ani prokázána politická perzekuce.
Dle názoru krajského soudu nebylo v řízení porušeno ani základní právo navrhovatelů vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ani k porušení čl. l0 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv, proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Po zhodnocení všech provedených důkazů, to jest zejména obsahu spisů Krajského soudu v Českých Budějovicích, spisu Okresního pozemkového úřadu v H., i vyjádření všech účastníků, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná. Všechny provedené důkazy svědčí o tom, že okresní pozemkový úřad i krajský soud provedly velmi rozsáhlé dokazování, velmi pečlivě se zabývaly posuzováním všech skutečností tohoto případu, a proto se Ústavní soud s jejich závěry beze zbytku ztotožňuje, takže nelze ústavní stížnost než odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Na základě rozsáhlého dokazování, provedeného v předcházejícím řízení, dospěl Ústavní soud ke stejnému závěru jako soud krajský, a to, že vzdání se přídělu je nepochybně jednostranný právní úkon ze strany přídělců, jehož podmínky byly upraveny v celé řadě v té době platných právních předpisů, jak to velmi pečlivě vyložil krajský soud, nelze proto tento právní úkon v žádném případě posuzovat jako darování, tj. dvoustranný právní úkon, a vzhledem k tomuto posouzení pak je zcela nadbytečné zabývat se otázkou tísně a provádět v tomto směru další dokazování. Ústavní soud vzal za jednoznačně prokázané, že přídělci se vzdali přídělu dobrovolně, z čistě subjektivních důvodů, neboť přídělci dali zcela jasně najevo svoji vůli na přidělené půdě nehospodařit. Je tedy zcela zřejmé, že zde nebylo prokázáno splnění podmínek pro uplatnění restitučního důvodu podle ust. §6 odst. 1 písm. h) zák. č. 229/1991 Sb.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem a rozhodnutím okresního pozemkového úřadu ani postupem a rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo k porušení základních práv navrhovatelů. K porušení vlastnického práva podle č1. 11 Listiny základních práv a svobod nemohlo dojít z toho důvodu, že navrhovatelé nikdy nebyli vlastníky předmětných nemovitostí - účelem restitučního řízení právě bylo o jejich vlastnickém právu rozhodnout. Pokud jde o porušení čl. 10 Ústavy ČR v souvislosti s porušením čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, pak věc navrhovatelů byla řádně a veřejně projednána nezávislým soudem, účastníci měli možnost účastnit se jednání, vyjadřovat se a podávat návrhy, rozsudek byl po jednání veřejně vyhlášen a odůvodněn. Ústavní soud v daném případě nezjistil porušení principů spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 293/95
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ČR rozhodl, jak shora uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 17. října 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR