ECLI:CZ:US:1996:1.US.3.95
sp. zn. I. ÚS 3/95
Usnesení
I. ÚS 3/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů B.K. a B.K., obou zastoupených advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Cdo 73/94, ze dne 25. 10. 1994, o určení vlastnického práva, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků: T L., jako právního nástupce BH, a MUDr. J.S. a I.K., takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností navrhovatelé napadají rozsudek, Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Cdo 73/94, ze dne 25. 10. 1994,
jímž bylo zamítnuto dovolání navrhovatelů uplatněné proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 1993, sp. zn. 9 Co 289/93. Citovaným rozhodnutím bylo potvrzeno prvoinstanční zamítavé rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 7 C 1113/92, ze dne 6. 5. 1993, přičemž ve výroku potvrzujícího rozsudku byla vyslovena přípustnost dovolání. Předmětem řízení byla žaloba navrhovatelů na určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám v domě v L.
Stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů v uvedené občanskoprávní věci o určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám jsou v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnívají se, že rozhodnutími obecných soudů je jim odpíráno právo vlastnit majetek. Poukazují na to, že vlastnictví k bytu i nebytovým prostorám v domě v L. nabyli na základě kupních smluv z roku 1989 a 1990. Kupní smlouva z 27. 2. 1990 pak byla sepsána formou notářského zápisu, proto státní orgán měl být garantem zákonnosti zvoleného postupu prodeje. Dále namítají stěžovatelé, že dle jejich názoru lze posuzovat místnosti nesloužící k bydlení jako samostatnou věc ve smyslu ustanovení §118 o. z. V takovém případě podle stěžovatelů, pokud neexistoval v rozhodné době právní předpis, který by převod vlastnických práv k místnostem nesloužícím k bydlení zakazoval, bylo lze jej uskutečnit.
Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám. Tato polemika je zcela shodná s tvrzeními obou navrhovatelů v průběhu celého řízení před obecnými soudy.
Právní podstata návrhu spočívá v tom, že navrhovatelé ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. uplatnili žalobu na určení, že jsou vlastníky třípokojového bytu v prvním patře, dvou místností nesloužících k bydlení v přízemí a ze 65 procent
společných prostor domu č. 398 v L. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva dovodili z výsledku sporu, který proběhl u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7C 124/91. V této věci bylo vyhověno žalobě MUDr. S. a I.K., proti BH na vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Žalovanému v tomto sporu byla stanovena povinnost uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání právě těch prostor, které byly prodány oběma stěžovatelům v roce 1989 a 1990. Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 7C 124/91, ze dne 2. 6. 1992, nabyl právní moci 7. 10. 1992. Oba stěžovatelé v tomto řízení vystupovali jako vedlejší účastníci na straně žalovaného.
V důsledku výsledku citovaného sporu vznikl na straně stěžovatelů naléhavý právní zájem na určení jejich vlastnického práva. V řízení bylo zcela nesporně prokázáno, že v domě čp. 398 v L., nebytové prostory, které koupili stěžovatelé kupní smlouvou z 27. 2. 1990, užíval V., a. s. Tyto nebytové prostory do 30. 6. 1992 sloužily jako archív a to na základě hospodářské smlouvy uzavřené dle §438 HZ a vyhl. č. 156/1975 Sb., o přenechání nebytových prostor do dočasného užívání. V., a. s., takto užíval uvedené prostory od 1. 1. 1972. Před tímto datem od 1. 3. 1958 užíval prostory bývalý MěNV L., a to podle §5 v1. nař. č. 15/1959 Sb. a vyhl. min. financí č. 88/1959 Ú.1. o opatřeních, týkajících se některých věcí, užívaných OSS. Rozhodnutím ze dne 25. 3. 1961 bývalého ONV ve S., sp. zn. Fin/3-700/1961, přešly nemovitosti zapsané ve vložce č. 398 pro k. ú. L. do vlastnictví čs. státu do správy bývalého MěNV.
Stěžovatelé se domáhali určení svých vlastnických práv žalobou u Okresního soudu ve Svitavách. Ten však rozsudkem ze 6. 5. 1993, č.j. 7 C 1113/92-21, žalobu v celém rozsahu zamítl a uvedl, že kupní smlouvy, o které se stěžovatelé opírají, jsou neplatné. Pokud jde o uvedený byt v tomto domě, byla smlouva shledána neplatnou podle ustanovení §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978
Sb., neboť v domě se nacházely nebytové prostory, které jako archív využíval V., a. s. Druhá kupní smlouva pak byla shledána neplatnou, neboť vlastníkem místností nesloužících k bydlení může být jen vlastník bytu v témže domě (§7 odst. 3 zák. č. 52/1966 Sb. ve znění zákona č. 30/1978 Sb.)
K odvolání stěžovatelů potvrdil Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu, který dovodil, že žalobci sice vzhledem k registraci kupních smluv BSN byli v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli sporných místností (a to až do právní moci rozsudku Okresního soudu ve Svitavách z 2. 6. 1992, č. j. 7 C 124/91-20, kde vystupovali jako vedlejší účastníci), nicméně oprávněná držba žalobců netrvala 10 let, a proto nemohli nabýt vlastnického práva vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, které odůvodnili tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 2 písm. d) o. s. ř.]. Vrchní soud v Praze v dovolacím řízení však potvrdil stanovisko krajského soudu při posuzování platnosti kupních smluv. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli stěžovatelé pak i ve své ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze, a to přípisem z 23. 2. 1995, který poukázal na to, že rozhodnutí BSN ohledně registrace kupní smlouvy nezakládá překážku věci rozsouzené ve vztahu k řízení o vyslovení neplatnosti registrované smlouvy. Ve zbytku pak odkázal Vrchní soud v Praze na obsah svého dovolacího rozhodnutí. Závěrem navrhl ústavní stížnost zamítnout. T L, se vyjádřily k obsahu ústavní stížnosti přípisem z 28. 2. 1995, v němž se zcela ztotožnily se závěry rozhodnutí obecných soudů, a navrhly ústavní stížnost zamítnout. Dne 18. 3. 1996 se vyjádřily k obsahu ústavní stížnosti i obě zbývající vedlejší účastnice, zdůraznily, že se osobně řízení před Ústavním soudem nezúčastní, a proto si ani nezvolily právního zástupce. Ztotožnily se se závěry obecných soudů a navrhly ústavní stížnost zamítnout.
II.
Kupní smlouva, týkající se bytu, byla uzavřena 28. 6. 1989 a téhož dne byla registrována. Kupní smlouva, týkající se nebytových prostor, byla uzavřena 27. 2. 1990 a rovněž téhož dne registrována. Dle §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. z prodeje do osobního vlastnictví jsou vyloučeny byty v domech, ve kterých jsou nebytové prostory užívané tzv. SO nebo domovní vybavení, sloužící i jiným subjektům, než uživatelům bytů v příslušném obytném domě. Dle §7 odst. 3 zák. 52/1966 Sb. ve znění zák. č. 30/1978 Sb. vlastníkem místností nesloužících k bydlení může být jen vlastník bytu v témže domě.
Právě proto, že prokazatelně v době uzavření obou kupních smluv (1989, 1990) nebytové prostory v domě užívala organizace V., a. s., nebylo lze platně tyto kupní smlouvy uzavřít, a to s poukazem na shora citované právní předpisy. Obě kupní smlouvy z toho důvodu je nutno posuzovat jako absolutně neplatné ve smyslu ustanovení §39 o. z.
Tento závěr zcela jednoznačně vyplynul i z dovolacího řízení, jehož výsledkem je ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Toto rozhodnutí správně poukazuje na podstatu celého sporu, jímž je posouzení platnosti kupní smlouvy podle právního předpisu platného v době, kdy byla tato smlouva uzavřena. Zcela správně rovněž dovolací soud dovodil, že převody majetku do vlastnictví občanů upravoval v době uzavření kupních smluv zák. č. 109/1964 Sb. (hospodářský zákoník), a to konkrétně v ustanovení §69 odst. 3 tak, že "...jiné převody vlastnictví k věcem, které jsou v národním majetku, jsou možné, jen pokud to připouštějí prováděcí předpisy...". Těmito prováděcími předpisy tehdy byly shora citovaný zák. č. 52/1966 Sb. ve znění zák. č. 30/1978 Sb. a vyhl. č. 47/1978 Sb. Mylně tedy dovozují stěžovatelé, že pokud neexistoval v rozhodné době právní předpis, který by převod vlastnických práv k místnostem nesloužícím k bydlení zakazoval, bylo možno jejich převod uskutečnit.
Stejně mylný je i pokus stěžovatelů interpretovat nebytový
prostor jako samostatnou věc v právním slova smyslu. V daném případě je nesporné, že nebytové prostory tvoří součást domu a jsou tedy z právního hlediska součástí věci, jejíž osud sdílejí.
S poukazem na tato shora uvedená zjištění vyvodily obecné soudy správný právní závěr, pokud nevyhověly žalobě na určení vlastnického práva k bytu a nebytovým prostorám a s odkazem na ustanovení §39 o. z. dovodily absolutní neplatnost obou kupních smluv uzavřených stěžovateli.
Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelů s právními závěry rozhodnutí obecných soudů. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Vrchního soudu v Praze), totiž že jde o námitky, jimiž se obecné soudy, zejména pak i dovolací soud, zabývaly a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádaly.
Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou součásti pojmu materiálního právního státu. V daném případě dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že kupní smlouvy uzavřené navrhovateli jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení §39 o. z.
Nemůže proto obstát navrhovateli tvrzený odkaz na rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť tímto ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně.
Ústavní soud závěrem poukazuje na to, že není oprávněn zasahovat generelně do jurisdikční činnosti obecných soudů, není totiž vrcholem jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností s výjimkou ochrany ústavnosti dle č. 83 a násl. Ústavy.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 7 C 1113/92, svědčí o tom, že obecné soudy při
rozhodování sporu na základě občanského zákoníku, zák. č. 52/1966 Sb. ve znění zák. č. 30/1978 Sb. a vyhl. č. 47/1978 Sb., respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.
Z uvedených důvodů nezbylo ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 19. srpna 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR