ECLI:CZ:US:1996:1.US.32.96
sp. zn. I. ÚS 32/96
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 32/96
ČESKÁ REPUBLIKA
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. A.V., zastoupeného advokátem JUDr. V.P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. 14 Co 328/95, a Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 5 C 40/94, spojené s návrhem na zrušení části zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon) v platném znění, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem svým podáním ze dne 30. 1. 1996, označeným jako ústavní stížnost.
Stěžovatel v návrhu namítá porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ke kterému mělo dojít zásahem orgánu veřejné moci, tj. rozsudky soudů. Dále pak argumentuje čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Konkrétně jde, o rozsudky okresního a krajského (odvolacího) soudu, ve kterých byla stěžovateli shodně uložena povinnost náhrady škody za úraz, a to v souladu s ust. §9 odst. 2 a §9a odst. 4 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve zněni pozdějších předpisů. Zároveň stěžovatel v souladu s ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb. navrhuje zrušení uvedených ustanovení citovaného zákona.
I. ÚS 32/96
Stěžovatel v návrhu především dovozuje, že citovaná ustanovení zákona č. 135/1961 Sb. zavazují k údržbě pod sankcí odpovědnosti za škodu nikoliv vlastníka chodníku, ale osobu jinou. Tím nepochybně poskytují vlastníkovi chodníku vyšší ochranu. Jsou tedy v rozporu s čl. 4 odst. 1, jakož i článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tato ustanovení sice ve veřejném zájmu a na základě zákona, avšak bez jakékoliv náhrady, nuceně omezují vlastnické právo toho, jehož nemovitost přiléhá k chodníku. Uvedené omezení spočívá nejen v tom, že ukládá těmto vlastníkům údržbu cizí věci (chodníku), ale zejména i v sankci, která hrozí podle §9a odst. 2 silničního zákona.
Stěžovatel návrhem nenapadá - podle svého výslovného vyjádření - procesní ani věcnou stránku soudního rozhodování, napadá pouze rozsudky, které byly sice vydány v souladu se zákonem, avšak - podle jeho názoru - v rozporu s ústavními předpisy.
Je třeba konstatovat, že rozsudek soudu, kterým byla v souladu se zákonem stěžovateli uložena povinnost náhrady škody, nelze považovat za rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým by bylo porušeno základní právo nebo svoboda, a to konkrétně právo vlastnické. Do výkonu vlastnického práva rozsudky nijak nezasahují, resp. toto právo neomezují. Vycházejí z ustanovení zákona, kterým se ve veřejném zájmu ukládá konkrétní povinnost osobám obecně blíže specifikovaným. Jde o samostatné uložení povinnosti zákonem, která s institutem vlastnictví, resp. výkonem vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nijak přímo nesouvisí. Povinnost se ukládá neurčitému počtu (okruhu) osob, jež jsou v daném případě charakterizovány jako "vlastníci, správci nebo uživatelé nemovitostí, které v zastaveném území hraničí se silnicí nebo místní komunikací." Obdobně jiné zákony hovoří např. o brancích, vojácích, státních zaměstnancích atp., a ukládají jim, resp. jen takto blíže specifikovanému okruhu osob, určité povinnosti.
Jde tedy o běžné uložení povinnosti, které se týká neurčitého počtu abstraktně určených subjektů, které je možné provést v souladu s ust. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 2 odst. 3 citované Listiny, ovšem i za respektování čl. 4 odst. 1 této Listiny. K porušení ani omezení vlastnického práva chráněného podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod vydáním uvedených rozsudků tedy nedošlo.
Pokud stěžovatel dále namítá porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který garantuje ukládání povinností na základě zákona, tj. v jeho mezích i prováděcím předpisem, při zachování základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by uložení povinnosti napadenými rozsudky soudů došlo k porušení některého dalšího práva nebo svobody, Což stěžovatel ani blíže nenamítal.
Ze všech uvedených důvodů je nutno návrh ústavní stížnosti posoudit jako zjevně neopodstatněný.
I. ÚS 32/96
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Protože návrh ústavní stížnosti byl odmítnut, nebyly splněny podmínky pro projednání návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 135/1961 Sb., který byl podán podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., spolu s návrhem ústavní stížnosti a sdílí její osud. Ústavní soud neměl důvodu, aby se jím dále zabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 1996 JUDr. Vladimír P a u 1
soudce zpravodaj