Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.04.1996, sp. zn. I. ÚS 38/95 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 35/5 SbNU 283 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.38.95

sp. zn. I. ÚS 38/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti K. O., zastoupeného JUDr. M. J., a účastníka řízení České správy sociálního zabezpečení v Praze, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 4. 1. 1995, č. 200 829 402, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel ústavní stížností ze dne 16. 2. 1995, doplněnou dne 17. 3. 1995, napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "ČSSZ") ze dne 4. 1. 1995, č. 200 829 402, kterým byla zamítnuta jeho žádost o zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení podle zákona č. 100/1988 Sb., zákona č. 87/1991 Sb. a vyhlášky č. 222/1991 Sb. V tomto rozhodnutí ČSSZ uvádí, že stěžovateli vznikl nárok na starobní důchod dne 29. 8. 1980 (dosažením věku 60 let) za účinnosti zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který neobsahuje žádné ustanovení, jež by řešilo zvýšení dávek důchodového zabezpečení o nároky z penzijního nadlepšení. Nárok na zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení nevznikl ani podle předpisů o mimosoudních rehabilitacích, neboť ustanovení §33 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 222/1991 Sb. řeší pouze nároky osob, kterým je vyplácen důchod z individuálního připojištění, nikoli nároky z penzijního nadlepšení. K rozhodnutí připojila Česká správa sociálního zabezpečení v Praze i sdělení ze dne 4. 1. 1995, zn. ČSSZ-071-5001, ve kterém podala stěžovateli vysvětlení k časové působnosti právních předpisů upravujících otázky penzijního nadlepšení od roku 1954 do 31. 12. 1975, zabývala se neexistencí rehabilitační normy upravující nárok na důchod z penzijního nadlepšení a konečně dovodila, že o těchto nárocích již není oprávněna rozhodovat. Vzdor tomu však vydala rozhodnutí, že starobní důchod stěžovatele nelze zvýšit o nárok z penzijního nadlepšení. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě uvedl, že sice nepodal návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí soudem, avšak poukázal na to, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a tím naplňuje podmínku stanovenou v §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. To dokládá seznamem bývalých pojištěnců Penzijního ústavu Báňské a hutní společnosti v Praze, za které prý vystupuje jako jejich mluvčí. Odůvodněnost podání stížnosti podporuje stěžovatel i rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 1992, sp. zn. 19 C 348/92, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 1992, sp. zn. 4 Cao 198/92, kterými byla zamítnuta žádost K. K. (pojištěnce Penzijního ústavu Báňské a hutní společnosti) o úpravu důchodu o penzijní nadlepšení z titulu §34 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (správně §33 odst. 3), v rámci přezkoumání rozhodnutí ČSSZ o zamítnutí žádosti K. K. o úpravu starobního důchodu. V této věci vystupoval stěžovatel jako svědek a podle jeho názoru jde o obdobný případ. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti tvrdí, že měl nárok na dávky z "penzijního připojištění" podle vládního nařízení č. 10/1953 Sb. a přesto, že toto vládní nařízení bylo dotčeno vládním nařízením č. 18/1954 Sb., zákonem č. 55/1956 Sb., zákonem č. 101/1964 Sb. a zákonem č. 121/1975 Sb., jeho nároky na tuto dávku nikdy nezanikly. Podle názoru stěžovatele došlo toliko "k jakémusi vymizení nebo nemožnosti vyplácení jeho nároků." Dále stěžovatel uvedl, že nároky z "důchodového připojištění" u Penzijního ústavu Báňské a hutní společnosti v Praze byly po jeho zrušení v roce 1954 potvrzeny výměry bývalého Státního úřadu důchodového zabezpečení v Praze a že po převodu majetku a kapitálových fondů na stát byly těmito výměry zajištěny pro pojištěnce dávky důchodového připojištění v důchodovém věku. Tyto dávky jsou podle stěžovatele nepromlčitelné a vyplývají z jistiny v kapitálovém fondu vytvořeném "plněním placení pojistného penzijního připojištění." Stěžovatel konečně uvedl, že v dané věci přichází v úvahu doplnění §33 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to "o platnosti nároku dávek z důchodového připojištění, které zaručoval bývalý Státní úřad důchodového zabezpečení v Praze ve vydaných výměrech v roce 1954". Na základě uvedených skutečností stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl ve vztahu k němu porušen článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo vlastnit majetek. Podle stěžovatele je jistina z penzijního připojištění nesporně jeho majetkem, neboť jde o majetek z bývalého kapitálového fondu důchodového připojištění. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 4. 1. 1995, č. 200 829 402 a aby v nálezu vyslovil, že bylo porušeno ústavně zaručené právo vlastnit majetek. Ústavní soud nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální. Původní návrh ze dne 16. 2. 1995 trpěl vadami, a proto byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění. Ve stanovené lhůtě tak učinil a v doplňujícím podání dne 17. 3. 1995 - jak je uvedeno výše - se vyjádřil i k otázce nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práva podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Žádost o přijetí své ústavní stížnosti podpořil citovanými rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu České republiky a na vyžádání Ústavního soudu i seznamem pojištěnců povinného penzijního připojištění, postoupeného soudu dne 17. 10. 1995. Ústavní soud dále zprávou ČSSZ ze dne 9. 5. 1995, zn. 200 829 402, zjistil, že pokud jde o počet žádostí o přiznání nároků z penzijního nadlepšení, jednalo se řádově o tisíce občanů. Po celkovém zhodnocení těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl a zabýval se jí po stránce věcné. K ústavní stížnosti se vyjádřila jako účastník řízení Česká správa sociálního zabezpečení v Praze. Uvedla, že pravomocným rozhodnutím zamítla stěžovatelovu žádost o zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení podle §95 zákona č. 100/1988 Sb., zákona č. 87/1991 Sb. a podle vyhlášky č. 222/1991 Sb. s poukazem na to, že nárok na starobní důchod vznikl stěžovateli dnem 29. 8. 1980 za účinnosti zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který neobsahuje žádné ustanovení, jež by řešilo zvýšení dávek důchodového zabezpečení o nároky z penzijního nadlepšení. To neobsahují ani pozdější právní předpisy. Podle názoru ČSSZ nárok na zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení nevznikl ani podle předpisů o mimosoudních rehabilitacích (zákona č. 87/1991 Sb. a vyhlášky č. 222/1991 Sb.), neboť tyto předpisy řeší pouze nároky osob, kterým je vyplácen důchod z individuálního připojištění a nikoli nároky z penzijního nadlepšení. Účastník řízení (ČSSZ) dále uvedl, že se zabýval i otázkou, zda byl k vydání rozhodnutí o stěžovatelově žádosti ze dne 10. 12. 1994 věcně příslušný. V této souvislosti chronologicky vyložil právní předpisy, související s penzijním nadlepšením až do jeho zrušení. Podle vyjádření ČSSZ nárok na důchod z penzijního nadlepšení stěžovateli zaručoval do 30. 6. 1954 Pensijní ústav Báňské a hutní společnosti Praha. Dnem 1. 7. 1954, kterým nabylo účinnosti vládní nařízení č. 18/1954 Sb., bylo penzijní nadlepšení zrušeno; získané nároky však byly v rozsahu stanoveném tímto vládním nařízením zachovány. Příslušnost k vypořádání takových nároků byla stanovena v §2 vládního nařízení č. 18/1954 Sb. Státnímu úřadu důchodového zabezpečení. V souladu s uvedenou právní úpravou vydal tento orgán stěžovateli dnem 9. 7. 1954 výměr, v němž byl stanoven jednak přechod závazku zaručit nárok na důchod z penzijního nadlepšení, jednak podle §3 vládního nařízení č. 18/1954 Sb. a vyhlášky předsedy Státní komise důchodového zabezpečení č. 101/1954 Ú.l. i výše tohoto nároku. Později byla úprava nároků z penzijního nadlepšení řešena v §125 zákona č. 101/1964 Sb. a v souvislosti s tím byla ustanovením §150 vyhlášky č. 102/1964 Sb. původní vyhláška předsedy Státní komise důchodového zabezpečení č. 101/1954 Ú.l. zrušena. S účinností od 1. 1. 1976 byl ustanovením §173 zákona č. 121/1975 Sb. zrušen zákon č. 101/1964 Sb. i samotné vládní nařízení č. 18/1954 Sb., kterým byla stanovena příslušnost k vypořádání nároku na důchod z penzijního nadlepšení Státnímu úřadu důchodového zabezpečení, jenž byl právním předchůdcem České správy sociálního zabezpečení, a současně pozbyl platnosti i výměr Státního úřadu důchodového zabezpečení ze dne 9. 7. 1954. Účastník řízení (ČSSZ) proto konstatuje, že již není příslušným rozhodovat o nárocích vyplývajících z penzijního nadlepšení občanů, které nebylo možno do 31. 12. 1974 realizovat proto, že tito občané do tohoto data nesplnili podmínky nároku na starobní, popř. invalidní důchod. Příslušnost ČSSZ rozhodovat o nárocích z penzijního nadlepšení není prý obsažena ani v zákoně ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Podle §5 tohoto zákona Česká správa sociálního zabezpečení (odpůrce) rozhoduje pouze o dávkách důchodového zabezpečení (důchod z penzijního nadlepšení takovou dávkou podle zákona č. 100/1988 Sb. není), o povinnosti občana, popř. organizace vrátit, respektive nahradit neprávem vyplacenou částku, o odvolání ve věcech, v nichž v I. stupni rozhodla okresní správa sociálního zabezpečení, a o odstranění tvrdostí, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, pokud jí bylo v jednotlivých případech svěřeno. Nebyla přijata ani žádná rehabilitační norma, která by řešila nároky z penzijního nadlepšení a současně určila i orgán, který by byl k rozhodnutí o této dávce příslušný. Z těchto skutečností podle názoru ČSSZ plyne, že tento orgán nebyl povinen stěžovatelově žádosti rozhodnutím vyhovět, "avšak ve snaze alespoň částečného vyhovění navrhovateli rozhodnutí (i když zamítavé) o tom, že starobní důchod nelze zvýšit o dávky z penzijního nadlepšení, vydal". Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou působnosti (příslušnosti) k vydání rozhodnutí ve správním řízení. Působnost je výchozím prvkem činnosti každého státního orgánu. Jedná se o právní vyjádření úlohy a postavení státního orgánu v určitých společenských vztazích, kdy v podstatě jde o jemu právem svěřené úlohy a činnosti. Působnost je konkretizována zejména jejím obsahem a rozsahem. Je to zejména obsah působnosti státního orgánu, který vymezuje jeho úkoly a činnost, kdy se formulačně jedná o výčet těchto úkolů a činností, přičemž státní orgán některé otázky řeší, o jiných rozhoduje a jiné schvaluje. Jde tedy o souhrn práv a povinností stanovených především v zákonech a jiných právních předpisech, které vymezují konkrétní činnost státního orgánu. Další podstatnou náležitostí působnosti je její rozsah, kterým se stanoví rámec výkonu pravomoci státního orgánu. Rozsah je vymezen zejména faktorem věcným, který určuje okruh společenských vztahů, v nichž státní orgán působí. Z tohoto pohledu jde buď o orgány s obecně vymezenou působností nebo o orgány se specializovaně vymezenou působností. Výše uvedené obecně teoretické instituty je nutné konkretizovat se zřetelem na ústavní stížnost stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že Česká správa sociálního zabezpečení je státním orgánem se specializovaně vymezenou působností, a to podle zákona České národní rady č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Tento zákon, mimo jiných skutečností, upravuje i její působnost jako orgánu státní správy České republiky v sociálním zabezpečení. V této oblasti jsou konkretizovány úkoly a činnost ČSSZ. Z hlediska působnosti ČSSZ po stránce věcné je právní úprava provedena ustanovením §5 citovaného zákona. Podle tohoto ustanovení ČSSZ rozhoduje - kromě jiného - především o dávkách důchodového zabezpečení a zařizuje výplaty těchto dávek. Ve výkladu věcné působnosti ČSSZ (vycházejícího z ustanovení §5 zákona č. 582/1991 Sb.) se však Ústavní soud s názorem tohoto účastníka řízení neztotožňuje. Je pravda, že účastníkem citované právní předpisy zrušily vládní nařízení č. 18/1954 Sb., jímž byla stanovena příslušnost k vypořádání nároku na důchod z penzijního nadlepšení tehdejšího SÚDZ. Rovněž je pravda, že tento důchod není v zákoně č. 100/1988 Sb., který v době rozhodování ČSSZ platil, výslovně uveden. To však neznamená, že ČSSZ není příslušná o návrhu na přiznání této dávky věcně rozhodovat. Jde o dávku, která obsahově do oblasti sociálního (důchodového) zabezpečení nepochybně nepatří, právní řád ji dlouhou dobu zakotvoval a nárok na tuto dávku se stal sporným. Jestliže právní předpis nesvěřil rozhodování o ní jinému státnímu orgánu, pak z uvedených důvodů plyne, že rozhodnutí o této dávce zůstává ve věcné působnosti ČSSZ, bez ohledu na to, že zákon č. 100/1988 Sb. (ani dnešní právní předpisy) tzv. penzijní nadlepšení jako dávku sociálního zabezpečení neznají. Opačný výklad (popírající věcnou působnost ČSSZ o této dávce rozhodovat) by ve svých důsledcích žadateli znemožnil obrátit se na soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci, což by bylo v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ostatně, sám účastník řízení (ČSSZ) ve věci samé věcně rozhodl a napadené rozhodnutí vydal, byť v rozporu s tímto postupem svoji věcnou působnost k jeho vydání ve vysvětlujícím dopisu ze dne 4. 1. 1995 popřel. Na podporu tohoto stanoviska se lze dovolat i praxe soudů obecných. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 1992, sp. zn. 19 C 348/92, a na rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 1992, sp.zn. 4 Cao 198/92, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o nároku K. K. na zvýšení důchodu z důchodového nadlepšení. V tomto případě - který je analogický souzené věci - ČSSZ vydala ve věci samé zamítavé rozhodnutí a oba soudy toto rozhodnutí po věcné stránce přezkoumaly, aniž o věcné působnosti ČSSZ vznikla pochybnost. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo ve věcné působnosti ČSSZ vydat rozhodnutí o žádosti stěžovatele o zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení, jestliže tak učinila v rámci společenských vztahů, které v oblasti sociálního zabezpečení vznikají. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností stěžovatele po stránce věcné. Stěžovatel - jak již bylo uvedeno - zejména namítal, že jeho nároky na dávky z "penzijního připojištění" nikdy nezanikly a jsou potvrzeny výměry bývalého SÚDZ z roku 1954, takže věc lze řešit doplněním §33 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel zvláště uvádí, že napadeným rozhodnutím byl porušen článek 11 Listiny základních práv a svobod a zdůrazňuje, že jistina z penzijního připojištění je nesporně jeho majetkem, který po zrušení penzijních ústavů v roce 1954 přešel na stát. Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na posouzení otázky, zda lze jistinu z penzijního nadlepšení stěžovatele kvalifikovat jako jeho vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 22. 1. 1996 se podává, že nároky z penzijního nadlepšení plynuly z členství podniků k již existujícím náhradním ústavům uznaným zákonem č. 89/1920 Sb., nebo z členství k Všeobecnému penzijnímu ústavu v Praze, který byl zřízen zákonem č. 92/1918 Sb. Stanovy, které schvalovalo Ministerstvo sociální péče, určovaly jejich výši. Připojištění na vyšší dávky než zákonné znal již zákon č. 138/1914 ř.z. a jeho novela z roku 1920. Podmínky a sazby připojištění vyžadovaly schválení Ministerstva sociální péče. Penzijní nadlepšení a připojištění bylo poprvé komplexně upraveno zákonem č. 26/1929 Sb., o penzijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Penzijní nadlepšení prováděly do roku 1920 náhradní ústavy penzijního pojištění a od roku 1920 i Všeobecný penzijní fond. Náhradní ústavy patřily mezi nositele pojištění s tzv. dobrovolným členstvím. Šlo o zařízení, která sice byla ve všeobecném zájmu, avšak pouze pro určité skupiny pojištěnců, kteří z něho měli zvláštní ekonomický prospěch. Tito pojištěnci se stali členy, tzv. členy řádnými, a jejich zaměstnavatelé se stali členy přispívajícími. Systém spočíval v tom, že členové přispívající, jimiž byly jednotlivé podniky nebo podniky a ústavy určitého odvětví, vytvořily ze svého majetku jako zřizovatelé zařízení, a to buď náhradní ústav jednotlivé firmy nebo náhradní ústav hromadný. Ústavy hospodařily s fondem plynoucím z vloženého jmění. Zaměstnanci těchto podniků - vedle povinného pojištění u některého z veřejnoprávních zařízení - podléhali penzijnímu nadlepšení, které vznikalo automaticky vstupem do zaměstnání k určitému podniku a končilo vystoupením ze zaměstnání. Souviselo tedy přímo s pracovním poměrem, na rozdíl od nepřímého smluvně sjednaného připojištění na základě kolektivních nebo individuálních smluv. Kromě toho mohli být u náhradních ústavů připojištěni i tzv. nepovinní členové. Tito podléhali zákonnému pojištění podle jiných zákonů než zákona č. 26/1929 Sb., o soukromých zaměstnancích ve vyšších službách. Nároky z penzijního nadlepšení byly poskytovány ve vyšší míře než zákonné podle zásad pojistné matematiky. Nestaly se součástí důchodu, protože šlo o jakousi prémii z podílu na plnění vloženém zaměstnavateli za své zaměstnance. Zaměstnavatelé, jako členové a majitelé náhradních ústavů, vedle vložených cenných papírů a nemovitostí platili příspěvky za své zaměstance a zhodnocovali základní fond tohoto zařízení. Vládní nařízení č. 10/1953 Sb., o některých opatřeních v oboru penzijního nadlepšení, které předcházelo vládnímu nařízení č. 18/1954 Sb., upravilo zánik povinnosti platit příspěvky zařízením penzijního nadlepšení ke dni 31. 12. 1952. Podrobnosti k provedení vládního nařízení č. 10/1953 Sb. upravila vyhláška č. 84/1953 Ú.l. Z obsahu těchto právních předpisů je zřejmé, že jměním penzijních fondů právnických osob byly zejména vklady ve volné měně, zápůjčky, cenné papíry, nemovitosti a pohledávky ve volné měně, včetně pohledávek za Státním úřadem důchodového zabezpečení, vzniklé vyplácením zákonné části důchodu. Část tohoto jmění tvořily i příspěvky zaměstnavatelů, jakožto členů přispívajících. Podle ustanovení §3 odst. 2 vládního nařízení č. 10/1953 Sb. se zcizení a zatížení majetku zařízení vykázaného ke dni 31. 12. 1952, jakož i použití hotovosti a vkladů z doby před tímto datem k účelu úhrady svých výdajů, stalo pro penzijní zařízení nepřípustným. K tomu šlo použít v té době pouze výnosy ze jmění a příspěvky. Nároky z důchodového pojištění nemohly již být tedy uspokojovány samotným majetkem. Účastníci penzijního nadlepšení se jako fyzické osoby podíleli pouze na výnosech z něho. Toto podílnictví upravilo definitivně vládní nařízení č. 18/1954 Sb. Zařízení penzijního nadlepšení byla podle §8 vládního nařízení č. 18/1954 Sb. zrušena dnem 30. 9. 1954. Majetek (práva i závazky) zařízení přešel na stát dnem 1. 10. 1954. Zařízení byla povinna zajistit, aby ke dni 30. 9. 1954 svoji činnost ukončila a podle pokynů Státního úřadu důchodového zabezpečení převedla výplatu důchodů z dosavadního penzijního nadlepšení na tento úřad a zároveň mu sdělila veškeré potřebné údaje o nárocích účastníků tohoto nadlepšení již před svým zrušením. Nároky podle §2 vládního nařízení č. 18/1954 Sb. byl povinen vypořádat Státní úřad důchodového zabezpečení, u něhož je stát zaručil formou nároků z důchodového pojištění. Výše důchodu nebyla závislá na hospodaření s majetkem nebo výnosech z tohoto hospodaření z důvodu jejich zestátnění a tudíž neexistence. Výdaje na důchody zaručil stát hradit ze státního rozpočtu. Z toho důvodu není možné výměry podle citovaného vládního nařízení o úpravě nároků z dosavadního penzijního nadlepšení považovat za jistinu v kapitálovém fondu, poněvadž státní rozpočet za takovou jistinu považovat nelze. Sociální zabezpečení mělo již jinou formu hospodaření se svěřenými prostředky. Závazky zařízení penzijního nadlepšení byly převzaty do povinného systému sociálního zabezpečení. Žádný občan v rámci povinného sociálního zabezpečení nemá uzavřenu se státem smlouvu, která by mu zaručovala při dosažení určitého věku nebo při závažné sociální situaci určitou výši důchodu, případně (vedle důchodu) poskytování další dávky důchodového zabezpečení. Rovněž v případě stěžovatele je nutné zdůraznit, že u penzijního nadlepšení šlo o smluvní vztah primárně mezi zaměstnavatelem a penzijním ústavem a účast fyzických osob vznikala až sekundárně (příslušností k profesní skupině u smluvně vázaného zaměstnavatele). V této základní skutečnosti se penzijní nadlepšení lišilo od individuálního připojištění, jehož základem byl přímý vztah mezi fyzickou osobou a penzijním ústavem na základě pojistné smlouvy. Z těchto skutečností jednoznačně plyne, že jistina z penzijního nadlepšení, tedy ani její část vyjádřená jako suma příspěvků, které účastník příslušnému penzijnímu ústavu pro tyto účely zaplatil, resp. mu byly sraženy z pracovního příjmu, nebyla jeho majetkem, neboť s touto částkou nemohl volně disponovat. To vyplývá z kontextu ustanovení §62, §103 odst. 1, §104 odst. 1, §122 odst. 1 písm. a) a §162 až 166 zákona č. 26/1929 Sb., o penzijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení nedošlo u stěžovatele k porušení jeho práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ani porušení jiných základních práv a svobod chráněných ústavními zákony či mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10 Ústavy Ústavní soud neshledal. Pro úplnost - v souladu se stanoviskem ČSSZ - i Ústavní soud dovozuje, že po zrušení vládního nařízení č. 18/1954 Sb., kterým byla stanovena příslušnost k vypořádání nároku na důchod z penzijního nadlepšení Státnímu úřadu důchodového zabezpečení, zanikl právní základ výměru tohoto orgánu z 9. 7. 1954, jímž byl stěžovateli k tomuto dni stanoven (správně zřejmě "vypočítán") nárok z penzijního nadlepšení ve výši 156,96 Kč měsíčně. Současně se však v poznámce k tomuto výměru praví, že nárok na přiznání tohoto důchodu vznikne spolu s nárokem na přiznání důchodu podle zákona č. 99/1948 Sb. a může být proto uplatňován až při uplatnění nároku na důchod podle předpisů citovaného zákona. Nárok na starobní důchod vznikl stěžovateli až dosažením věku 60 let (29. 8. 1980), tedy za účinnosti zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který zvýšení důchodu o penzijní nadlepšení neznal, neboť jím bylo vládní nařízení č. 18/1954 Sb., o úpravě nároků z penzijního nadlepšení zrušeno. Z toho vyplývalo, že nároky z bývalého penzijního nadlepšení - které byly podle §125 odst. 5 zákona č. 101/1964 Sb. sloučeny s vlastním důchodem - bylo možno přiznat jen těm občanům, jimž nárok na dávku důchodového zabezpečení vznikl před účinností zákona č. 121/1975 Sb., tedy před 1. 1. 1976. Tato podmínka se tedy stěžovatele netýkala. Za tohoto stavu by bylo možné řešit uplatněný nárok stěžovatele z důvodu penzijního nadlepšení pouze tehdy, pokud by takovou možnost upravovaly předpisy o mimosoudních rehabilitacích. Tak tomu však v souzené věci není, neboť - jak správně uvedla ČSSZ - zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a podle jeho zmocnění vydaná vyhláška č. 222/1991 Sb., se zabývají pouze náhradou příslušející osobám, kterým byly zkráceny nároky z individuálního důchodového připojištění a nikoli nároky z penzijního nadlepšení, neboť v takovém případě by ve skutečnosti šlo o vrácení majetku ne osobám fyzickým, nýbrž právnickým. To nepochybně souvisí s celkovou koncepcí zákona o mimosoudních rehabilitacích, který se vztahuje na zmírnění následků jen některých majetkových a jiných křivd, nemůže však odstranit všechny křivdy, které byly v letech 1948 - 1989 napáchány. Pokud se konečně stěžovatel domáhal doplnění §33 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, "o platnosti nároku dávek z důchodového připojištění", poukazuje Ústavní soud na to, že změna platného zákona je v současné době ve výlučné pravomoci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. K takové změně však nedošlo. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zcela zamítnuta (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. dubna 1996