ECLI:CZ:US:1996:1.US.53.96
sp. zn. I. ÚS 53/96
Usnesení
I. ÚS 53/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci stěžovatele V, zastoupené úřadem pro právní zastupování, účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě a vedlejších účastníků Okr. ú. - okresního pozemkového úřadu, J.M. a PF., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 1995, č.j. 22 Ca 750/95-7, a proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 10. 1995, č.j. PÚ-566/91/Pol./B, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 1995, č.j. 22 Ca 750/95-7, byl odmítnut opravný prostředek navrhovatele - VUSS - s návrhem na přezkoumání rozhodnutí Okr. ú. - okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 10. 1995, č.j. PÚ-566/91/Pol./B, jímž bylo určeno, že J.M. je vlastníkem pozemků p.č. 577/18 a 570/51 v k.ú. M. a pozemku p. č. 908 v k.ú. D. Podle odůvodnění tohoto usnesení byl sice navrhovatel jako povinná osoba účastníkem správního řízení, nikoli však účastníkem přezkumného řízení před soudem, takže
I. ÚS 53/96
"jako subjekt nemající právní subjektivitu" nebyl oprávněn podat opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu. Proto krajský soud opravný prostředek odmítl, neboť byl podán neoprávněnou osobou. Krajský soud v odůvodnění citovaného usnesení poukázal na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR (R 55/71), podle něhož jednotlivé vojenské útvary nemají právní subjektivitu, a na instrukci ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 4. 1964, č.j. 991/64-L, podle níž jsou u vojenské správy určeny složky a útvary, jež jsou výlučně oprávněny jednat za vojenskou správu se soudy v občanskoprávních věcech. Dne 19. 5. 1992 byl vydán rozkaz ministra obrany č. 22, jímž byl zřízen úřad pro právní zastupování a kterým bylo mimo jiné uloženo velitelům a náčelníkům všech stupňů respektovat výlučnost právního zastupování ús. armády a FMO úřady pro právní zastupování podle schválené působnosti.
Proti uvedenému usnesení krajského soudu podala ústavní stížnost V., zastoupená úřadem pro právní zastupování , a navrhla, aby toto usnesení a současně rozhodnutí Okr.pozemkového úřadu ze dne 2. 10. 1965, č.j. PÚ-566/91/Pol./B, byly zrušeny. Věcné důvody tohoto návrhu jsou blíže rozvedeny v ústavní stížnosti. Stěžovatel má zato, že ústavní stížnost podává včas, neboť napadené usnesení bylo doručeno pouze VUSS (30. 11. 1995), nikoli však stěžovateli, který je obdržel od VUSS teprve dne 19. 12. 1995, takže zákonná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet teprve 19. 12. 1995 a skončila 19. 2. 1996. Stěžovatel dále dodal, že účastníkem správního řízení byla jednak V., jako vlastník majetku,
jednak VUSS, jíž ve smyslu §4 vyhlášky č. 119/1988 Sb. přísluší "právem chráněný zájem k předmětným pozemkům." Rovněž účastníkem předmětného řízení před Krajským soudem v Ostravě jsou, jak vyplývá z ustanovení §250m odst. 3 o.s.ř., V i VUSS O.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou Krajského soudu
I. ÚS 53/96
v Ostravě, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, v němž byl odmítnut opravný prostředek VUSS, protože VUSS v tomto řízení vystupovala vlastním jménem, nikoli jménem ČR. Pokud by tato námitka byla akceptována, pak by šlo
o ústavní stížnost podanou někým zjevně neoprávněným, takže by z toho důvodu musela být odmítnuta (ustanovení §43 odst. 1 písm. c), §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Ústavní soud se však přiklání k názoru, že v souzené věci jde o věc specifickou, srovnatelnou s případy, kdy podle ustálené soudní praxe je subjektem občanskoprávní odpovědnosti stát - V, zastoupený zástupčími orgány V, které výlučně zastupují útvary a zařízení před civilními soudy v řízení občanskoprávním, a pokud je v něm rozhodováno
o náhradě škody, též v řízení trestním (srov. R 55/71 a Rozkaz ministra obrany ČSFR č. 2 z 19. 5. 1992). Obdobně lze podle názoru ústavního soudu dovozovat, že V je oprávněna podat i ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jímž byla podle jejího tvrzení porušena její základní práva nebo svobody ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. V souzené věci je pak zřejmé, že V nevystupuje jako složka státu (orgánu veřejné moci), nýbrž jako vlastník majetku, který je napadeným soudním rozhodnutím dotčen.
Dále se Ústavní soud zabýval otázkou, zda stěžovatel dodržel zákonnou lhůtu, v níž je třeba ústavní stížnost podat.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 750/95, bylo zjištěno, že návrh na přezkoumání citovaného rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu (opravný prostředek) podala svým jménem VUSS. Pokud tento navrhovatel neměl, jak uvádí krajský soud, "právní subjektivitu", není tato skutečnost z hlediska doručení napadeného rozhodnutí významná. Je nepochybné, že ten, kdo podal k soudu návrh na zahájení
řízení, má právo na to, aby byl
I. ÚS 53/96
procesně relevantní formou o vyřízení svého návrhu informován, tedy aby mu bylo doručeno rozhodnutí soudu o něm. V souladu s tím postupoval i krajský soud, jestliže napadené usnesení doručil navrhovateli - VUSS. Bylo interní věcí vojenských orgánů, aby postupovaly podle příslušných vojenských předpisů, které ukládají velitelům a náčelníkům všech stupňů, aby písemnosti doručené soudy přímo útvarům a zařízením armády ihned telefonicky avizovaly a neprodleně odeslaly příslušnému úřadu pro právní zastupování (srov. citovaný rozkaz ministra obrany, písm. B, bod 3). Z hlediska doručování soudních rozhodnutí ve smyslu občanského soudního řádu není proto v souzené věci právně relevantní, kdy se napadené usnesení krajského soudu skutečně dostalo do dispozice příslušného úřadu pro právní zastupování.
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Podmínky tohoto ustanovení nejsou dány. Z citovaného spisu plyne, že napadené usnesení nabylo právní moci dne 1. 12. 1995 a ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě dne 16. 2. 1996. Ústavní stížnost tedy byla podána opožděně.
Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Totéž se týká i ústavní stížnosti (§72 odst. 3 citovaného zákona).
Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl.
I. ÚS 53/96
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 1996
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj