ECLI:CZ:US:1996:1.US.81.96
sp. zn. I. ÚS 81/96
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA I. ÚS 81/96
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti MUDr. M.J. a T.S., obou zastoupených advokátem JUDr. J.P., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 1995, sp. zn. 17 Co 638/94, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1994, sp. zn. 41 C 61/92, kterým byl zamítnut jejich návrh na uložení povinnosti S., uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání předmětných nemovitostí na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., v platném znění, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé MUDr. M.J. a T.S. podali dne 13. 3. 1996 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž tento soud potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Brně, který ve svém rozsudku zamítl návrh stěžovatelů, aby současnému vlastníku S., byla uložena povinnost uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání předmětných nemovitostí, a to domu čp. 565 se st. p1.
I. ÚS 81/96
184/4 a pozemků, parc. č. 365 a 367, v kat. území V.N. s tím, že k přechodu předmětného majetku původního vlastníka H.S., dědečka navrhovatelů, došlo konfiskací tohoto majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a ta nastala "ex lege" vyhlášením tohoto dekretu 30. 10. 1945. K přechodu majetku na stát tedy došlo před 25. únorem 1948, a proto je žaloba nedůvodná.
Stěžovatelé podali svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle č1. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.
Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že navrhovatelé jsou přesvědčeni, že oba soudy nerozhodly správně, když shodně zamítly žalobu na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí. Majetek původního vlastníka, stavitele H.S., byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. neoprávněně a účelově, v tomto případě došlo ke zneužití dekretu, neboť citovaný dekret se na tento případ nemohl vztahovat. Uznávají, že H.S. byl rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Brně ze dne 18. 3. 1946, zn. Lsp 61/46, odsouzen podle ustanovení §3 odst. 1 retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. a že v tomto rozsudku bylo konstatováno, že jsou zde splněny podmínky konfiskace podle §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. Avšak dle tvrzení navrhovatelů nelze bez dalšího přijmout závěr, že se na H.S. dekret skutečně vztahoval. Navrhovatelé tvrdí, že pokud je jim známo, H.S. se v době okupace i po válce vždy hlásil k české národnosti, ničím se za války neprovinil a nikdy také nepřišel o československé občanství. To je potvrzeno i v osvědčení vydaném dne 21. 5. 1948 ÚNV, ve kterém je konstatováno, že H.S. je
I. ÚS 81/96
osobou národně a státně spolehlivou. Z tohoto osvědčení dle tvrzení navrhovatelů nevyplývá, že by se vztahovalo pouze na dobu, kdy bylo vydáno a nikoliv na dobu před jeho vydáním.
Navrhovatelé uvádějí, že rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo porušeno jejich základní právo, a to právo vlastnit majetek, domáhat se jeho ochrany a případně i vydání proti tomu, kdo takový majetek neprávem zadržuje. Dekret č. 108/1945 Sb. byl v tomto případě zneužit ve smyslu politické perzekuce a tyto skutečnosti soud v řízení dostatečně nezkoumal a nezjišťoval.
Krajský soud v Brně svým rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně, ovšem s tím, že v podstatné míře doplnil důkazy s ohledem na námitky, které navrhovatelé uvedli v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně. Krajský soud velmi pečlivě z provedených důkazů dovodil a odůvodnil své rozhodnutí. Krajský soud vycházel z přímých důkazů - z dokladů Archivu, Magistrátu města B., a Státního archivu ve V. Z těchto důkazů vzal za jednoznačně prokázané, že H.S. byl rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Brně pravomocně odsouzen dne 18. 3. 1946 podle ustanovení §3 odst. 1 retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. za zločin proti státu (v době okupace, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, podával zprávy S., a stavbou zbrojních továren podporoval nacistické hnutí) k trestu těžkého žaláře na dvě léta a byla rovněž vyslovena podle §14 cit. dekretu ztráta cti obžalovaného na dva roky. Tímto rozsudkem bylo zároveň konstatováno, že jsou splněny podmínky konfiskace majetku podle §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. a že tudíž H.S. je osobou, jejíž majetek podléhá konfiskaci podle citovaného ustanovení dekretu. Konfiskace tak nastala "ex lege" vyhlášením tohoto dekretu. Ústavní soud rovněž zjistil, že H.S. nastoupil trest, poté byl podmíněně propuštěn se zkušební dobou jednoho roku. Dne 21. 5. 1948 ÚNV vydal osvědčení, ve kterém konstatoval, že H.S. je osobou státně a národně spolehlivou. Z tohoto osvědčení je nepochybné,
I. ÚS 81/96
že se vztahuje na dobu, kdy bylo vydáno a nikoliv na dobu do vydání tohoto osvědčení, a proto nemělo vliv na konfiskaci majetku provedenou podle dekretu č. 108/1945 Sb. Teprve později, v roce 1951, byla na základě výměru ministerstva stavebnictví, č. j. 115/1224-Výr.I/1-1951 42794, začleněna konfiskovaná podstata podniku stavitele H.S. do Č., nár. podniku.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření plně odkázala ve všech směrech na odůvodnění rozsudku.
Stejně tak i předsedkyně senátu Městského soudu v Brně v plném rozsahu ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně.
S., ve svém vyjádření uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry rozsudků soudů prvého i druhého stupně, předmětné nemovitosti byly konfiskovány dle dekretu prezidenta republiky č.108/1945 Sb., což znamená, že nemovitosti nepřešly na stát ze žádného z důvodů, jež jsou taxativně uvedeny v ust. §6 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a proto je nelze vydat.
II.
Po zhodnocení všech provedených důkazů, zejména pak obsahu spisů Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, i vyjádření všech účastníků, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Všechny provedené důkazy svědčí o tom, že H.S. byl majetek zkonfiskován na základě pravomocného soudního rozhodnutí a v souladu se všemi tehdy platnými zákony. Ústavnímu soudu nebyl předložen ani jediný důkaz o tom, že ke konfiskaci majetku došlo účelově a neoprávněně
I. ÚS 81/96
a že dekret prezidenta republiky 108/1945 Sb. byl zneužit. Jestliže dnes toto navrhovatelé tvrdí, a pokud tvrdí, že soud dostatečně nezkoumal a nezjišťoval zneužití dekretu 108/1945 Sb., pak je nutno uvést, že krajský soud mimo všechnu pochybnost prokázal, z jakých důvodů byl H.S. pravomocně odsouzen, a že na základě tohoto odsouzení došlo ze zákona ke konfiskaci jeho majetku. Městskému ani krajskému soudu však v žádném případě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí Mimořádného lidového soudu v Brně, hodnotit jím provedené důkazy a vyvozovat závěry. Pokud tento soud rozhodl na základě tehdy platných zákonů jako soud nezávislý, je nezbytné toto rozhodnutí i důsledky, které vyvolalo, plně respektovat a nelze na základě nepodložených tvrzení dovozovat, že majetek byl konfiskován neoprávněně a že došlo k porušení zákona. Tvrzení navrhovatelů o zneužití dekretu č. 108/1945 Sb. je ničím nepodložená domněnka a nelze proto vytýkat soudu, že nezkoumal a neprověřil bližší okolnosti této domněnky. Okolnosti, na které navrhovatelé poukazují, to jest že H.S. se vždy hlásil k české národnosti a nikdy nepřišel o československé občanství, nebyly v předmětném řízení nijak zpochybněny, avšak pro rozhodování soudů neměly zásadní význam. Stejně tak nemá zásadní význam ani předložené osvědčení o státní a národní spolehlivosti H.S. z 21. 5. 1945, poněvadž pro konfiskaci jeho majetku byl rozhodující pravomocný rozsudek za protistátní trestnou činnost. Tento soud se zabýval činností H.S. za války a dospěl k závěru, že jsou u něho splněny podmínky konfiskace majetku podle dekretu 108/1945 Sb., majetek byl konfiskován podle citovaného dekretu "ex lege" dnem 30. 10. 1945, tj. dnem vyhlášení tohoto dekretu, jak je patrno z jeho ustanovení v §1 a §21.
Závěrem je možno shrnout, že lze přisvědčit názoru Krajského soudu v Brně, že žaloba na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí není důvodná. Vzhledem k tomu, že všemi provedenými důkazy bylo prokázáno, že majetek H.S. byl zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,
I. ÚS 81/96
není zde splněna základní podmínka pro uzavření dohody o vydání nemovitostí, a to podmínka uvedená v ust. §1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích - že o vydání majetku lze žádat pouze tehdy, pokud k majetkové křivdě došlo v období od 25. února 1948 do 1.ledna 1990.
Z výsledku přezkoumání soudních spisů vyplývá, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zjevně neopodstatněná. Proto nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost jako takovou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 30. září 199 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR