ECLI:CZ:US:1996:1.US.96.95
sp. zn. I. ÚS 96/95
Usnesení
I. ÚS 96/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele D.Ž., zemřelého 12. 7. 1995, zastoupeného advokátem JUDr. P.S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cdo 63/93 ze dne 15. 11. 1994, za účasti vedlejších účastnic M.K., zemřelé 11. 1. 1993, Ing. M.H., Ing. V.K. a MUDr. V.S., třetí a čtvrtá vedlejší účastnice zastoupeny advokátem JUDr. A.K., takto:
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel svým podáním ze dne 5. 5. 1995 uplatnil ústavní stížnost směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cdo 63/93, ze dne 15. 11. 1994. Citovaným rozhodnutím bylo zamítnuto dovolání navrhovatele směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1993, sp. zn. 25 Co 487/92, jímž bylo změněno zamítavým výrokem prvostupňové rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 5C 116/91, ze dne 1. 4.1992.
2 I. ÚS 96/95
Prvostupňový soud vyhověl žalobě tehdy nezletilého navrhovatele a zrušil soudní usnesení o smíru, jenž byl uzavřen mezi M.K. a Ing. M.Ž. o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 5. 1972. Touto kupní smlouvou prodala v roce 1972 M.K., M.Ž., dnes H., nemovitosti, zapsané na LV č. 516 pro P., kat.úz. V. V apelačním řízení Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce. V dovolacím řízení pak Vrchní soud v Praze dovolání dovolatele rovněž zamítl. Dovolací soud opřel své rozhodnutí rovněž o nedostatek aktivní legitimace žalobce k podání žaloby, avšak tuto dovodil z jiných okolností než soud apelační, a to s poukazem na charakter řízení o soudním smíru, jehož byly účastny pouze M.K. a M.Ž., dnes H., pouze ony mohly vyvolat řízení o jeho zrušení podle 99 odst. 3 o. s. ř., eventuelně jejich právní nástupci, pokud byli na svých právech zkráceni. Přitom otázka výkladu právního nástupnictví nemohla být dovozována ze situace nastalé před uzavřením schváleného smíru.
Ve své ústavní stížnosti vytýká navrhovatel rozhodnutí dovolacího soudu nesprávnost závěru o nedostatku aktivní legitimace k podání žaloby. Tímto výkladem podle názoru stěžovatele mu bylo upřeno právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod. Závěr dovolacího soudu, že aktivně legitimováni k podání návrhu podle §99 odst. 3 o. s. ř. jsou pouze účastníci smíru a jejich právní nástupci, považuje za diskriminující. Poukazuje na skutečnost, že jeho matka M.Ž., nyní H., darovací smlouvou ze dne 19. 9. 1986 darovala nemovitosti uvedené na LV č. 516 pro obec P., kat. území V., jemu a jeho sestře M.Ž. Proto se jeví navrhovateli jako absurdní a ústavě odporující stav, v němž by on i jeho
sestra byli zbaveni práva na soudní ochranu před nespravedlivými důsledky vadných soudních smírů, uzavřených jejich právními předchůdci. Dovozuje, že by šlo o jednání "o nich bez nich".
Podle názoru stěžovatele je ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. nástrojem soudní ochrany pro všechny osoby, které osvědčí svou obecnou procesní způsobilost a svůj naléhavý právní zájem na zrušení uzavřeného soudního smíru. V konkrétním případě pak poukazuje na to, že účastnice řízení o smíru uměle vykonstruovaly důvody údajné neplatnosti kupní smlouvy a pro stěžovatele nebude problém je popřít, pokud mu k tomu bude dána příležitost. Ze všech těchto důvodů se domáhá zrušení rozhodnutí dovolacího soudu.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti setrval Vrchní soud v Praze na závěrech svého rozhodnutí. Zdůraznil, že nedostatek aktivní legitimace nelze považovat za odepření soudní ochrany navrhovateli. Pokud soud shledá, že navrhovatel není k návrhu oprávněn, nemůže zkoumat, zda a které z jeho práv bylo smírem dotčeno. Nemůže ani vést navrhovatele k tomu, aby zvolil prostředek jiný, který mu zákon umožňuje a který by účinně posloužil k ochraně tvrzeného práva. Tak široce nelze pojímat poučovací povinnost soudů podle §5 o. S. ř., neboť by to odporovalo ústavou vymezenému postavení soudů i zásadě rovnosti stran v řízení.
Písemně se vyjádřily i třetí a čtvrtá vedlejší účastnice, které uvedly, že jsou právními nástupkyněmi zemřelé M.K., o čemž předložily notářské rozhodnutí. K obsahu ústavní stížnosti uvedly, že v ní navrhovatel opakuje tvrzení předložená v řízení před obecnými soudy a z toho důvodu navrhly nevyhovět návrhu.
Poté sdělil právní zástupce stěžovatele, že dne 12. 7. 1995 stěžovatel tragicky zemřel. Tuto skutečnost ověřil Ústavní soud i ze sdělení soudní komisařky, notářky M.Ch., která uvedla, že dědictví po zemřelém D.Ž., probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 D 783/95, a dědici po zemřelém, kteří neodmítli dědictví, jsou pozůstalá matka Ing. M.H., pozůstalý otec Ing. V.Ž. a pozůstalá sestra M.Ž.
Podle §72 zák. č. 182/1993 Sb. jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzické nebo právnické osoby jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníky, bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Vzhledem k tomu, že v případě dědiců po zemřelém stěžovateli se nejedná v řízení o ústavní stížnosti o procesní nástupnictví, neshledal Ústavní soud důvod k přerušení řízení ve smyslu ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s §107 odst. 3 o. s. ř..
Podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítne soudce zpravodaj návrh usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V daném případě považuje Ústavní soud návrh ve smyslu shora citovaného ustanovení za zjevně neopodstatněný. Z
5 I. ÚS 96/95
obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 5C 116/91, je zřejmé, že to, co je namítáno v návrhu navrhovatele, bylo namítáno již v řízení před obecnými soudy, a že přitom závěry vyvozené v řízení před dovolacím soudem zcela odpovídají dikci ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř..
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 22. února 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR