ECLI:CZ:US:1996:2.US.106.96
sp. zn. II. ÚS 106/96
Usnesení
II.ÚS 106/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatele K., zast. advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Brně z 29.1.1996 sp. zn. 38 o 28/96, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 12.4. 1996 ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně z 29.1.1996 sp. zn. 38 o 28/96, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Brno-venkov z 23.10.1996 č.j. 7 C 826/94-139 o přerušení řízení a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí. Namítl, že Krajský soud v Brně porušil jeho ústavní právo na rovné postavení před soudem podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a právo na ochranu jeho práv u nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť věc nebyla posouzena objektivně, zejména krajský soud vůbec nepřihlížel k vyjádření jeho právního zástupce z 11.12.1995 a ve svém usnesení je naprosto ignoroval. V doplnění a upřesnění stížnosti, podaném na výzvu asistentky soudce z jeho pověření podle §41 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhovatel trval na návrhu na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně z 29.1.1996 sp. zn. 38 o 28/96, jímž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Brno-venkov z 23.10.1995 č.j. 7 C 826/95-139 o přerušení řízení o žalobě 33 žalobců proti dvěma žalovaným, z nichž prvním je právě navrhovatel v tomto řízení před ústavním soudem, o neplatnost kupních smluv a věc byla
II.ÚS 106/96
vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že jediným prostředkem k revizi napadeného rozhodnutí je ústavní stížnost, neboť proti tomuto usnesení není přípustné odvolání ani dovolání. Vytkl odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého usnesení sice konstatuje, že řízení bylo přerušeno, cituje odvolání žalobců, jež shledává důvodným, vůbec se však nezmiňuje o podrobném a argumentačně podloženém vyjádření zástupce 1. žalovaného k odvolání, což nasvědčuje tomu, že se jím v odvolacím řízení nezabýval a nevzal je ani na vědomí. Tímto postupem porušil Krajský soud v Brně zásadu rovnosti účastníků před soudem podle čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Z přiloženého opisu rozhodnutí krajského soudu bylo zjištěno, že Okresní soud Brno-venkov v řízení o návrzích 33 žalobců proti žalovaným 1. K., 2. ZD Š., o určení neplatnosti kupních smluv vydal dne 23.10.1995 usnesení č.j. 7 C 826/94-139 o přerušení řízení podle §109 odst. 2 o.s.ř. do pravomocného skončení řízení vedených u Okresního soudu v Hodoníně. Vyslovil názor, že v těchto sporech o vydání majetkových podílů žalobců bude muset soud vyřešit otázku, zda žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, nebo zákona č. 42/1992 Sb. Krajský soud v Brně, který se věcí v tomto procesním stadiu zabýval na základě odvolání žalobců, usnesení o přerušení řízení zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud přerušil řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., přičemž z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že je pouze na úvaze soudu, zda řízení přeruší, neboť zákon mu to, na rozdíl od případů, na něž se vztahuje ustanovení §109 odst. 1 o.s.ř., nepřikazuje. Rozhodujícím kritériem pro přerušení razení může být jen hospodárnost řízení. Tento předpoklad však podle odvolacího soudu není splněn, když pokračování v řízení by bylo vázáno na právní moci celkem 27 sporů, z nichž některé se před Okresním soudem v Hodoníně vedou teprve od minulého roku. Za této situace by přerušení řízení nevedlo k zefektivnění procesu, neboť soud I. stupně si může v tomto jediném koncentrovaném řízení otázku nároků žalobců podle zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 42/1992 Sb. vyřešit sám.
Ústavní stížnost není důvodná. Krajský soud v Brně v odůvodnění rozhodnutí, proti němuž byla podána ústavní stížnost, dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, proč nepovažuje v tomto případě přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. za účelné. Tímto rozhodnutím nijak nevybočil z rámce ústavnosti. Nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tvrzení stěžovatele, že v řízení před soudem posledního stupně došlo k porušení principu rovnosti účastníků. V žádném případě to nelze dovodit ze skutečnosti, že v odůvodnění svého usnesení soud necituje vyjádření žalovaného k odvolání ani se o něm nezmiňuje a nepolemizuje s ním. Tato okolnost neznamená, že se odvolací soud věcí náležitě nezabýval z pozice nestranného soudu. Sám fakt, že stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně, které je navíc rozhodnutím procesní povahy, nepovažuje za správné, nelze považovat za zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Z těchto důvodů soudce zpravodaj návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.
Ústavní stížnost sice byla podána proti rozhodnutí, které nabylo právní moci, řízení o věci samé však dále pokračuje, a to
II.ÚS 106/96
teprve před soudem I. stupně a stěžovateli zůstávají zachovány zákonné prostředky, jimiž může brojit proti případným zásahům do jeho základních práv a svobod. Nebyla tedy splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
K uvedenému důvodu odmítnutí návrhu se tak přidružuje druhý důvod podle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb., totiž nepřípustnost ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. července 1996
JUDr. Miloš Holeček
soudce ústavního soudu ČR
l