ECLI:CZ:US:1996:2.US.139.95
sp. zn. II. ÚS 139/95
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 139/95
Č E S K Á R E P U B L I K A
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 1995, č. j. 7 Cmo 102/94-121, podané navrhovatelem SB, zastoupeným advokátem JUDr. K.P., za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Krajského obchodního soudu v Brně, jako l. vedlejšího účastníka a KD., jako 2. vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Navrhovatel podal včas ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 1995, č. j. 7 Cmo 102/94-121, kterým byl potvrzen rozsudek Obchodního soudu v Brně ze dne 29. 12. 1993, č.j. Arb 37499/91/711-84, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti navrhovatele uzavřít s 2. účastníkem řízení dohodu o navrácení majetkových práv k nemovitostem uvedeným v předmětných rozhodnutích.
Ústavní stížnost byla shledána přípustnou, když byla podána včas ve lhůtě do 60 dnů od právní moci rozhodnutí Vrchního soudu, která nastala dnem 31. 3. 1995, a navrhovatel byl zastoupen prostřednictvím advokáta.
II. ÚS 139/95
I.a
Navrhovatel tvrdí, že shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména č1. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, č1. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Tato porušení byla způsobena podle navrhovatele postupem Vrchního soudu v Praze, který potvrdil rozsudek 1. vedlejšího účastníka řízení. Přitom porušil výše uvedené principy práva na soudní a jinou ochranu tím, že mu nepostoupil vyjádření 2. vedlejšího
účastníka k odvolání, ač měl dostatek času, aby tak učinil. Navrhovatel se tak s jeho obsahem seznámil až v závěrečné řeči 2. vedlejšího účastníka řízení a v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tím byla porušena ustanovení §6, §118 odst. 1 a §123 o. s. ř. a výše uvedená ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR.
I.b
V důsledku porušení těchto jeho práv nemohl předložit odvolacímu soudu stanoviska a důkazy, které by prokázaly, že majetek, který má navrhovatel vydat, mu nepatří, neboť je dosud ve vlastnictví Č, tedy třetí osoby. Tím mu uložil uzavřít dohodu o vydání majetku, který mu nepatří. Rozsudek je nerealizovatelný, neboť ukládá navrhovateli vydat více než vlastní. Tím je porušen č1. 4 odst. 1 a 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
II.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení. Ve stanovisku předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze se uvádí, že z postupu Vrchního soudu v Praze nelze dovodit porušení žádného z uvedených ustanovení o. s. ř., neboť povinnost doručit ostatním účastníkům řízení vyjádření k odvolání zde není stanovena (§6, §210 a §225 o. s. ř.) . Námitka porušení §118 odst. 1 o. s. ř. je rovněž bezdůvodná, neboť právní zástupkyně 2. vedlejšího účastníka při jednání dne 27. 2. 1995 ústně do protokolu doplnila své vyjádření k odvolání. Pokud jde o tvrzení, že v důsledku toho neznal stěžovatel případné důkazy uvedené ve vyjádření žalobce (§123 o. s. ř.), nelze pro ně rovněž nalézt oporu, neboť Vrchní soud v Praze vycházel z důkazů provedených soudem 1. stupně a jediný důkaz, který prováděl, byl důkaz navržený právě stěžovatelem. Proto jde o tvrzení zavádějící a k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR nedošlo. Rovněž námitka, že předmětné nemovitosti nejsou ve vlastnictví stěžovatele, nýbrž Č., již byla posuzována v řízení před soudem 1. stupně a byla i v odvolacím řízení shledána jako nedůvodná.
2
II. ÚS 139/95
Z vyjádření 1. vedlejšího účastníka řízení vyplývá, že neodpovídá skutečnosti tvrzení o tom, že stěžovatel neznal vyjádření 2. vedlejšího účastníka řízení, neboť právní zástupkyně stěžovatele podle úředního záznamu nahlížela do spisu, ve kterém bylo založeno, a přitom o jeho stejnopis nepožádala. Pokud jde o tvrzení o neznalosti případných důkazů uvedených ve vyjádření 2. účastníka, je to tvrzení účelové, neboť tento účastník jen odkázal na důkazy provedené před soudem 1. instance. Pokud jde o přechod vlastnických práv na stěžovatele, bylo to v řízení prokázáno stanovami stěžovatele a zápisy v katastru nemovitostí. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Konečně 2. vedlejší účastník ve svém stanovisku uvedl, že ke všem důkazům, které navrhoval, se stěžovatel mohl vyjádřit v řízení před soudem 1. stupně, takže jeho práva na soudní ochranu nemohla být zkrácena. Žádné další dokazování navrženo nebylo a stěžovatel ani skutečnost, že mu vyjádření 2. vedlejšího účastníka ze 14. 3. 1994 nebylo doručeno, v řízení ve 2. stupni nenamítal. Pokud jde o otázku pasivní legitimace stěžovatele, odkázal 2. vedlejší účastník na svou dosavadní právní argumentaci a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti v celém rozsahu.
III.
Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost návrhu. Ústavní stížnost je založena na dvou základních námitkách. V obou je poukazováno na porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v řízení před Vrchním soudem v Praze, kterým bylo potvrzeno porušení těchto práv i v řízení před 1. vedlejším účastníkem řízení.
Pokud jde o poukaz na porušení práva na soudní ochranu (sub I.a), poukázal stěžovatel pouze obecně na ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Přístup k soudu mu však byl stanoveným způsobem umožněn a všechny důkazy, které navrhoval byly připuštěny (srov. nález III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, č. 49) . Ani namítané porušení čl. 37 odst. 3 Listiny_ základních práv a svobod ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého mají všichni účastníci před soudem rovná práva, nedokázal stěžovatel konkrétně prokázat. Z jeho podání a z předložených spisových materiálů neplyne nic, z čeho by bylo možno usoudit na to, že v řízení byl 2. vedlejší účastník zvýhodněn. Ve spojení s porušením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, poukázal stěžovatel na porušení ustanovení §6, §118 odst. 1 a §123 o. s. ř.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto bodě zjevně neopodstatněná. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by se nemohl k prováděným důkazům vyjádřit již z toho důvodu, že k tomu měl plnou možnost v řízení před soudem 1. stupně a že v napadeném postupu soudu 2. stupně byl prováděn pouze důkaz, který navrhl on sám. Námitka, že mu nebylo zasláno vyjádření 2. vedlejšího účastníka řízení k jeho odvolání rovněž neobstojí z hlediska o. s. ř., který to jako povinnost soudů nestanoví, ani z hlediska Listiny základních práv a svobod, ze které se takové ústavně zaručené právo dovodit nedá. Ustanovení §44 odst. 1 o. s. ř. zajišťuje možnost účastníků nahlížet do spisu a toto právo nebylo stěžovateli odepřeno. Ústavní soud zde ovšem nemohl přihlédnout k námitce ve vyjádření 1. vedlejšího účastníka, že z úředního záznamu plyne, že se stěžovatel s tímto vyjádřením, které soud obdržel 17. 3. 1994,
3
II. ÚS 139/95
seznámil. Úřední záznam je ze dne 6. 4. 1995, tedy z doby, kdy již ústavní stížností napadený rozsudek nabyl právní moci.
Pokud jde o námitku porušení základních práv uvedených sub I. b, jde o
návrh zjevně neopodstatněný již z toho důvodu, že kdyby se Ústavní soud ztotožnil se stanoviskem stěžovatele, musel by být jeho návrh odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Svých vlastnických práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se může dovolat jen ta právnická osoba, která tvrdí, že bylo porušeno "její" ústavně zaručené právo a svoboda. Tak tomu však není a stěžovatel by nemohl před Ústavním soudem vystupovat jako oprávněný navrhovatel namísto jiné poškozené právnické osoby, tj. Č. Bylo by proto věcí Č., aby hájil svá domnělá vlastnická práva právní cestou svým jménem. Jak vyplynulo z předložených materiálů a soudních spisů, nic takového se nestalo, ačkoli byl v určité fázi řízení přibrán jako další účastník a tudíž věděl, že se o jeho domnělém majetku v řízení jedná. Č. má vlastní možnosti, jak se případně domáhat porušení svých vlastnických práv. V žádném případě to za něj nemůže činit nástupnická organizace původního TS.
Pokud jde o námitku, že se jedná v případě 2. vedlejšího účastníka o náboženský spolek, je třeba konstatovat, že jde o sdružení registrované Ministerstvem vnitra na základě zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, a nikoli o církev nebo náboženskou společnost, která by _musela být registrována Ministerstvem kultury podle zákona ČNR č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností. V řízení bylo prokázáno, že majetek 2. vedlejšího účastníka řízení mu byl odňat způsobem uvedeným v §2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy, týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je zákon č. 173/1990 Sb. v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). To se týká posouzení totožnosti 2. vedlejšího účastníka s původním vlastníkem a oprávněnosti jeho nároků včetně posouzení, zda se v daném případě jednalo o převod majetku nebo zda je 2. vedlejší účastník nástupnickou organizací, na kterou vlastnická práva k majetkovému substrátu přešla v důsledku sukcese v souladu s usnesením mimořádného sjezdu Č., ze dne 25. 3. 1990 a s výpisem z evidence nemovitostí. Z toho důvodu nebylo možno v tomto konkrétním případě přisvědčit ani námitce porušení ustanovení čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 139/95
Vrchní soud v Praze došel k závěru, že Krajský obchodní soud v Brně vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu, o který se mohl opřít, a na jehož základě posoudil právní stránku případu. Ze skutkových zjištění byly Vrchnímu soudu známy argumenty pro i proti podání navrhovatele. S ohledem na průběh důkazního řízení došel k určitému závěru, který vyjádřil ve svém rozhodnutí. Ústavní soud na tomto postupu Vrchního soudu neshledal nedostatky takové intenzity (nedoručení vyjádření k odvolání), které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některého Listinou základních práv a svobod nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR zaručeného práva nebo svobody. Přitom pouze zásah do základních práv a svobod je oním důvodem, který by opodstatnil jinak ústavně výjimečně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci. V žádném případě pak není možné dovolávat se v řízení o ústavní stížnosti takových základních práv, která svědčí někomu třetímu (čl. 87 odst. 1 písm. d/ ve spojení s čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnul jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 1996 Vojtěch Cepl,
soudce Ústavního soudu ČR
Za správnost vyhotovení: