ECLI:CZ:US:1996:2.US.141.96
sp. zn. II. ÚS 141/96
Usnesení
II. ÚS 141/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů J.D. a ing. V.S., oba zastoupeni advokátem JUDr. V.P., o ústavně stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 179/95, 15 Co 60/96, ze dne 13. 2. 1996, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svým návrhem domáhali vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 1996, sp. zn. 15 Co 179/95, 15 Co 60/96. Na odůvodnění své ústavní stížnosti uvedli, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o neplatnost dohod o zřízení práva osobního užívání pozemku a určení vlastnictví podaná podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., a to v podstatě s odůvodněním, že navrhovatelé neprokázali naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, přestože předmětem těchto dohod o zřízení práva osobního užívání byl neoprávněně odňatý majetek
II. ÚS 141/96
totalitním režimem, který patřil právnímu předchůdci stěžovatelů. Následně v této souvislosti stěžovatelé uvedli, že nemohli úspěšně žalovat dle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože aplikace tohoto zákona předpokládá, že právo osobního užívání pozemku bylo zřízeno platně podle tehdejších právních předpisů, zatímco v daném případě došlo k získání práva osobního užívání v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a to z několika důvodů. Jednak proto, že hospodářská smlouva ze dne 1. 6. 1971 neměla číslo jednací, a dále proto, že převod z dosavadního správce Obvodního podniku BH v P., byl realizován odborem výstavby, ačkoliv výkonem správy a realizace národního majetku byl pověřen finanční odbor. Konkrétně ohledně dohody o zřízení osobního užívání mezi odborem výstavby a manžely H., ze dne 23. 6. 1971 pak namítali, že z jejího obsahu nevyplývá, na základě jakého titulu byl nabyvatelům pozemek přidělen tak, jak mělo na mysli ustanovení §205 odst. 1 tehdy platného OZ, a to za situace, kdy dle stěžovatelů jde o skutečnost, která byla podstatnou náležitostí takové dohody a bez níž neměla být dohoda ani registrována, navíc namítali, že z dohody rovněž nevyplývá splnění podmínky uvedené v §199 tehdy platného OZ, totiž že pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu. Ohledně dohody o osobním užívání uzavřené s manžely H. a ing. H., ze dne 11. 3. 1980 stěžovatelé namítali jak její rozpor s ustanovením §200 tehdy platného OZ, protože v rozhodnutí, které předcházelo dohodě a kterým byl pozemek přidělen, není uvedeno, z jakého důvodu bylo přistoupeno k výjimce ve smytu §200 odst. 2 OZ, tak s ustanovením §24 směrnice Ministerstva financí, čj. 314/9000/66, ze dne 16. 5. 1966. Protože všechny tyto skutečnosti byly řádně stěžovateli doloženy včetně znaleckého posudku, domnívají se, že byl naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby dán. Kromě uvedeného stěžovatelé konstatovali nepromlčitelnost vlastnictví s tím, že bylo věcí soudů, aby vzaly v úvahu i znění čl. 11 odst. 4 a odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Dále ve své ústavní stížnosti uvedli, že po určení neplatnosti zmíněných dohod, tj.
II. ÚS 141/96
po vyhovění návrhu stěžovatelů bylo jejich záměrem podat žalobu na vydání věci. Kromě uvedeného stěžovatelé zdůraznili, že dnem 31. 12. 1991 pozbyla účinnosti ta ustanovení zákona a ostatních právních předpisů, které nebyly v souladu s Listinou, tedy i zák. č. 58/1969 Sb., a to proto, že nebral ohled na odnětí majetku znárodněním. Konečně namítali, že soud prvého stupně porušil princip procesní rovnosti účastníků řízení, jednak závažným protokolárním pochybením při výslechu účastníků řízení majícím za následek nesrozumitelný obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, dále též odepřením odročení ústního jednání pro nepřítomnost substituenta právního zástupce, který se nemohl včas dostavit, a konečně i nevyslechnutím odpůrců jako účastníků řízení. V nevyhovění žádosti o odročení ústního jednání pak spatřovali i porušení práva na právní zastoupení v řízení před Městským soudem v Praze.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatelů spolu se spisem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 4 C 60/92, z něhož zjistil, že se stěžovatelé domáhali vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku parcela č. 2601/5, zastavěná plocha; parcela č. 2601/4, zahrada; parcela č. 2601/3, zastavěná plocha a parcela č. 2601/2, zahrada; uzavřené dne 23. 6. 1971 mezi ONV P a ing. E a ing. J.H. a dne 11. 3. 1980 mezi ONV P. a V.H., ing. M.H. a A.H., obě registrované Státním notářstvím, jsou neplatné s tím, že vlastníky těchto nemovitostí jsou navrhovatelé, nyní stěžovatelé. Dále ze spisu plyne, že uvedené nemovitosti byly znárodněny právnímu předchůdci stěžovatelů, a následně došlo k uzavření napadených dohod mezi ONV P a žalovanými fyzickými osobami (ing. E. a ing. J.H.; V.H., ing. M.H. a A.H.). Před obecnými soudy pak naléhavý právní zájem stěžovatelů tito odůvodnili poukazem na hmotněprávní předpisy a to konkrétně §39 OZ, kde je upravena absolutní neplatnost právních úkonů, které svým obsahem nebo účelem odporují zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům s tím, že v dané věci jde konkrétně
II. ÚS 141/96
o rozpor se zákonem. Také v řízení před obecnými soudy stěžovatelé zcela shodně jako ve své ústavní stížnosti argumentovali, proč nepostupovali dle zák. č. 87/1991 Sb., a zrovna tak se dovolávali čl. 11 Listiny i §6 zák. č.23/1991 Sb., a v odvolacím řízení i porušení procesní rovnosti účastníků. Dále Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že návrhu stěžovatelů na určení nebylo vyhověno v podstatě s odůvodněním, že úspěch návrhu na určení existence právního vztahu, jehož subjektem je třetí osoba, je podmíněný tím, že dojde k ovlivnění právního postavení stěžovatelů jako žalobců, přičemž za situace, kdy i případným vyhověním návrhu by nedošlo k obnovení vlastnických práv původních vlastníků, tj. právních předchůdců stěžovatelů, lze konstatovat, že tato podmínka, totiž ovlivnění právního postavení stěžovatelů, splněna není. Protože tedy vlastníkem pozemků by i nadále zůstala příslušná obec, nemůže stěžovatelům svědčit ani vlastnické právo, o něž v řízení jde. Z těchto důvodů pak nebyl obecnými soudy shledán naléhavý právní zájem stěžovatelů na určení neplatnosti smluv a jejich vlastnictví. Ústavní soud má pak za to, že za stavu, kdy těžiště ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, přitom v zásadě pouze opakuje argumenty, uváděné již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto zabývaly, nezbývá, než odkázat na stanovisko vyjádřené v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu o tom, že ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, není ani oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a nemá právo atrahovat na sebe přezkumný dohled nad jejich činností (viz č1. 83 Ústavy). Dále dlužno dodat, že podstatou neúspěchu stěžovatelů v řízení před obecnými soudy zůstává, že se domáhali soudní ochrany určovací žalobou dle §80 písm. c) o.s.ř., jejímž pojmovým znakem je poskytnutí preventivní ochrany právnímu postavení navrhovatelů, nyní stěžovatelů, ačkoliv je nesporné, že předmětem smluv je majetek již odňatý, u něhož lze žalovat na plnění, navíc případné vyhovění určovací žalobě by, dokonce i dle stěžovatelů, bylo základem pro teprve následnou žalobu na plnění. Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že v napadených
II. ÚS 141/96
rozhodnutích nemůže jít o interpretaci §80 písm. c) o.s.ř. obecnými soudy natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že na uvedeném právním posouzení nemohou nic změnit ani chybějící výslechy či jiná případná procesní pochybení obecných soudů, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 11. 8. 1996 soudce zpravodaj