ECLI:CZ:US:1996:2.US.156.96
sp. zn. II. ÚS 156/96
Usnesení
II. ÚS 156/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele PhDr. V.Z., zastoupeného advokátem JUDr. M.Ř., o ústavní stížnosti proti výroku o nákladech řízení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 1995, čj. 1 Co 187/94-145, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku, a to ve výroku o nákladech řízení. Na odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že při rozhodování o výši odměny za zastoupení vyšel Vrchní soud ze sazby podle ustanovení §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., tj. ze sazby pro případ, kdy předmět právní pomoci nelze ocenit, a to vzhledem k tomu, že předmětem řízení bylo právo na ochranu osobnosti, ačkoliv je tento právní názor v rozporu s čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), v němž je upraveno právo na spravedlivou odměnu za práci. V této souvislosti dále stěžovatel zdůraznil nutnost přihlédnout k tomu, že advokát poskytující právní pomoc nese majetkovou odpovědnost pro případ nesprávného postupu při jejím poskytování, takže výše finanční náhrady nemajetkové újmy má na rozsah jeho odpovědnosti podstatný vliv. Proto také nelze vycházet z toho, že základem nároku v soudním řízení je nárok odvozený od práva na ochranu osobnosti, nýbrž je nutno
II. ÚS 156/96
přihlédnout i k tomu, zda je požadována pouze omluva nebo též odškodnění v penězích a v jaké výši. Dále stěžovatel konstatoval, že právní názor Vrchního soudu vede k tomu, že advokát může požadovat jen částku odpovídající kauzám s malou majetkovou odpovědností, přestože může hájit klienta proti požadavku na zaplacení značných finančních částek. Kromě toho dovozoval, že tento právní názor znamená zvýhodnění pro neúspěšné protistrany a přenesení její majetkové odpovědnosti za neúspěšný spor na vítězného účastníka řízení či jeho právního zástupce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, koncentrující se na tvrzení, že odměna za jeden úkon právního zastoupení dle §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 270/1990 Sb.), ve věci práva na ochranu osobnosti ve výši 200,- Kč zakládá porušení čl. 28 Listiny, v němž je upraveno právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, a to aniž napadl samo ustanovení §13 odst. 6 cit. vyhlášky. Vzhledem k tomu, že advokátní tarif (vyhláška č. 270/1990 Sb.) v ustanovení §12 až 15 o mimosmluvní odměně reflektuje dané společenskoekonomické vztahy včetně sociální stratifikace, a to se zřetelem na Listinou garantované právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 3 Listiny, neshledal Ústavní soud za důvodné posuzovat výši odměny v tom smyslu, zda je adekvátním ekvivalentem, protože je v relacích s jinými položkami a není výrazem spravedlivé odměny. Navíc úprava obsažená ve vyhlášce č. 270/1990 Sb., dává možnost smluvních odměn, a to vedle mimosmluvní odměny. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci nejde o situaci povinného zastoupení, tak jak je známá v trestním řízení (srov. §36 a násl. tr. řádu) nebo i občanskoprávním řízení (srov. §241 odst. 1; §250a o.s.ř.), tedy o veřejnoprávní vztah, ale o soukromoprávní. S přihlédnutím ke shora uvedenému a za situace, kdy se obecný soud při rozhodování o právu na náhradu nákladů zastoupení držel zákona, resp. §13 odst. 6 advokátního tarifu, který upravuje odměnu ve věcech, kde nelze hodnotu vyjádřit penězi, jak tomu nepochybně je v řízení
II. ÚS 156/96
o ochranu osobnosti (na čemž nic nemůže změnit majetková odpovědnost za nesprávný postup při poskytování právní pomoci), nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, zejména jestliže ani sama nezákonnost ne vždy založí i protiústavnost. Jinými slovy, jestliže předmětem zkoumání Ústavního soudu může být toliko otázka ústavnosti, pak za situace, kdy byla dodržena litera zákona §13 odst. 6 advokátního tarifu, jehož ústavnost nebyla zpochybněna, jde o ústavní stížnost ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) cit. zák. zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 13. 8. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR