ECLI:CZ:US:1996:2.US.161.96
sp. zn. II. ÚS 161/96
Usnesení
II. ÚS 161/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu české republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11.11.1996 soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti M.R., zastoupeného advokátem JUDr. R.Ch., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.4.1996, čj. Na 324/95-10, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Dne 13.5.1996 obdržel Ústavní soud návrh stěžovatele, který směřoval proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23.4.1996, čj. Na 324/95-10. Tímto usnesením bylo zastaveno řízení ve věci povolení obnovy řízení podle ust. §232 a násl.o.s.ř. Předmětem podání byla žádost o nové projednání žaloby, sp..zn. 6A 129/92, z důvodů zjištění nových skutečností. Žalobce (nyní stěžovatel) v návrhu uvedl, že na základě materiálů získaných před určitým časovým obdobím a svědčících o porušení zákonů v privatizaci Ú a vlastní znalostí věci dospěl k závěru, že vrchní soud v době rozsudku neměl k dispozici informace a důkazy, které by jinak svědčily v jeho prospěch.
II.ÚS 161/96
Vrchní soud v Praze řízení zastavil, jak uvedl v odůvodnění, proto, že proti rozhodnutí soudu v řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř., tj. v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není přípustný opravný prostředek. A to jak řádný, tak ani mimořádný (§250j odst. 4 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že ve věcech správního soudnictví není rozhodující soud soudem prvoinstančním a soud vyšší není soudem odvolacím, neboť správní soudnictví je podle části páté o.s.ř. s výjimkou řízení ve věcech důchodového zabezpečení a důchodového pojištění řízením jednoinstančním, brání projednání návrhu na obnovu řízení neodstranitelný nedostatek funkční příslušnosti soudu.
Stěžovatel ve svém podání brojí proti důvodům uvedeným v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18.11.1994, čj. 6A 129/92-59, které nabylo právní moci dne 28.11.1994. K důvodům podané ústavní stížnosti pak uvádí, že citovanými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze byl poškozen na svém právu hájit se. Tím má na mysli zřejmě ustanovení čl. 40 odst.3 Listiny základních práv a svobod, které se však vztahuje k právu obviněného hájit se v průběhu trestního řízení a mít právo ustanovit svého právního zástupce. V dané věci je namítané porušení citovaného práva zcela neadekvátní.
Podle ust. §72 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
V případech, kdy zákon nepřipouští žádný řádný a mimořádný opravný prostředek k ochraně základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, počíná běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu, který rozhodoval ve věci samé, v tomto případě vrchního soudu, jehož usnesení nabylo právní moci 28.11.1994.
II.ÚS 161/96
Je nutno se ztotožnit s konstatováním Vrchního soudu v Praze, že podaný opravný prostředek, tj. obnovu řízeni, nelze v řízení podle hlavy třetí části páté o.s.ř. (s výjimkou §250s odst.2 o.s.ř.) připustit, neboť opravné prostředky, a to i mimořádné, jsou ze zákona vyloučeny.
Ze shora uvedeného vyplývá, že obnova řízení není prostředkem ochrany práva podle §72 odst.2 ve vztahu k 75 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb., a proto byla podaná ústavní stížnost soudcem zpravodajem odmítnuta jako opožděná.
Poučení: Proti rozhodnuti Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12.11.1996 JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu