ECLI:CZ:US:1996:2.US.166.95
sp. zn. II. ÚS 166/95
Usnesení
II. ÚS 166/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelek J.K. a D.R., zastoupených advokátem JUDr. R.D., o ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 1995, došlé Ústavnímu soudu dne 19. 6. 1995, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. dubna 1995, čj. 16 Co 577/94, za vedlejší účasti JH, zastoupeného advokátem JUDr. M.N., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. dubna 1995, čj. 16 Co 577/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 4. 1994, čj. 6 C 314/91-137, v řízení o vydání nemovitostí.
Tímto rozhodnutím byl zamítnut návrh navrhovatelek na vydání nemovitostí, a to domu se st. parcelou č. k. 95 a parcelou č. k. 409/1, zapsané v LV č. 94 kat. území B., obec B.
Porušení svého základního práva podle čl. 11, věta 1. a 2. Listiny základních práv a svobod spatřují navrhovatelky v porušení svého práva vlastnit majetek a v porušení práva všech vlastníků na stejný zákonný obsah a ochranu.
Tohoto porušení základního práva se dle navrhovatelek dopustil krajský soud aplikací nesprávného právního názoru, kdy dospěl k závěru, že zákon 403/90 Sb. nerozlišuje mezi stavbou kolaudovanou nebo nekolaudovanou, tedy jinak řečeno, že jedná-li se o stavbu, byť černou, stavba jako taková se nevydává. Na základě této právní konstrukce krajský soud rozhodl o tom, že odpůrce (u ústavního soudu vedlejší účastník) není povinen vydat pozemek, na kterém nekolaudované stavby stojí. Zároveň potvrdil stanovisko okresního soudu, podle kterého vydáním původních parcel by se zkomplikoval přístup ke stavbám novým (nekolaudovaným), a rozhodl o nevydání i těch nemovitostí, na které jinak byl nárok uznán.
II. ÚS 166/95
Krajský soud jako účastník řízení před Ústavním soudem odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 11. dubna 1995, čj. 16 Co 577/94, v němž vysvětlil, že za stavbu se podle §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. v platném znění považuje i stavba postavená bez stavebního povolení.
Vedlejší účastník JH, uvedl, že v řízení před obecnými soudy namítl, že věc nelze vydat, protože nemovitosti jsou zastavěny. Šlo tedy, dle něj, o posouzení otázky, zda stavby postavené žalovaným na příslušných pozemcích mají charakter nemovitosti či nikoliv. To, že zbudované stavby jsou skutečně pevně spojeny se zemí, bylo u obecných soudů dokazováním dostatečně zjištěno. Považuje za zcela nerozhodné, zda na stavbu nemovitostí existují příslušná povolení, a to především s ohledem na doslovné znění zákona č. 403/1990 Sb.
Ústavní soud České republiky poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Náchodě 6 C 314/91, týkajícího se předmětné věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatelky citují v ústavní stížnosti pasáže z rozhodnutí okresního a krajského soudu s tím, že se domnívají, že obě rozhodnutí jsou nesprávná, pokud jde o právní posouzení věci, a dále dovozují, že v souzeném případě došlo k porušení základních lidských práv dle čl. 11 věta 1. a 2. Listiny základních práv a svobod. Pro tento závěr však nesnesly navrhovatelky žádný nový právní argument, který by již nebyl uplatněn v řízení před obecnými soudy. Okresní ani krajský soud neupřely svým rozhodnutím navrhovatelkám právo na ochranu vlastnického práva (žalobkyň), když dovodily, že nejsou splněny podmínky pro to, aby žalobě mohlo být vyhověno.
Smyslem zákona č. 403/1990 Sb., jako restitučního zákona, je nepochybně snaha o částečnou nápravu křivd minulosti. Aby k tomu však mohlo dojít, musí být splněny zákonem stanovené předpoklady. Žalovaný (v řízení před ústavním soudem vedlejší účastník) namítal, že věc nelze vydat, protože nemovitosti jsou zastavěny. Ústavní soud má za to, že v řízení před obecnými soudy byla tato skutečnost dostatečně prokázána. Klíčovou otázkou se tak stalo právní posouzení otázky, co rozumět dle §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. v platném znění stavbou.
Z hlediska práva na "spravedlivý proces" stanoví Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Se zřetelem na to bylo nutné se zabývat otázkou (aniž to navrhovatelky namítaly), zda v řízení před obecným soudem nebyly porušeny základní procesní principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny. Stěžovatelky vytýkají krajskému soudu nesprávné právní posouzení věci. Podstata jejich ústavní stížnosti spočívá tak v polemice s právními závěry rozsudku krajského soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
II. ÚS 166/95
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. odst. 1 Ústavy CR.
Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že navrhovatelkám nebylo porušeno jejich ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jejich případem se soud zabýval a ve věci rozhodl.
Pokud jde o aplikaci čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny základních práv a svobod soudem.
Podle čl. odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj
mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj
V Brně dne 30. září 1996