ECLI:CZ:US:1996:2.US.182.95
sp. zn. II. ÚS 182/95
Usnesení
II.ÚS 182/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4.11.1996 soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Ing. V.Č., zastoupeného advokátkou JUDr. M.N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.4.1995, sp.zn. 19 Ca 216/94, za účasti vedlejších účastníků O.ú. N., pozemkového úřadu, ZD, rovněž PF ČR, dále pak B.Š. a M.S., spojené s návrhem na zrušení čl. II. odst. 2 písm. a) odst. 3 písm.a) zák.č. 88/1990 Sb., takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ust.§43 odst. 1 písm. c), f) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný a nepřípustný.
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 29.6.1995 domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.4.1995, sp.zn. 19 Ca 216/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. N., pozemkového úřadu ze dne 15.6.1994, čj. PÚ/785/94-Dr, kterým bylo rozhodnuto podle §9 odst.4 zák. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
II.ÚS 182/95
zemědělskému majetku, že B.Š., je vlastníkem pozemků v obci P. a k.ú. Z. tak, jak byly uvedeny ve druhém odstavci výroku tohoto rozhodnutí.
Současně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ust. čl. II odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zák.č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývaní a pozbývání československého státního občanství.
K výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 28.8.1995 doplnil stěžovatel ústavní stížnost o odůvodnění návrhu na zrušení citovaných ustanovení zák.č. 88/1990 Sb. a dalším podáním ze dne 6.11.1995 poslal opravenou plnou moc své právní zástupkyně spolu s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4.4.1995, sp.zn. 19 Ca 216/94, doplněným o doložku nabytí právní moci.
Ústavní soud byl nucen nejprve zkoumat, zda je nutno řízení přerušit a stížnost postoupit plénu Ústavního soudu, které jediné je oprávněno rušit stěžovatelem navrhovaná ustanovení zákona, v daném případě ust. čl. II odst. 2 písm. a) a 3 písm. a) zák.č. 88/1990 Sb. (§23 zák.č. 39/1969 Sb.).
Ve smyslu ust. §74 zák.č. 182/1993 Sb. je možno podat spolu s ústavní stížností návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jeho jednotlivých ustanovení, jestliže jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, když podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č. 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
V rozsudku Krajského soudu, jehož zrušení se stěžovatel domáhá, nebylo k problematice zákona č. 88/1990 Sb. vůbec přihlédnuto a nebyl ani tento zákon podkladem rozhodnutí či jeho odůvodnění. Uvedený zákon č. 88/1990 Sb. byl vtělen do zák.č. 39/1969 Sb., který byl jako celek zrušen zákonem č. 40/1993 Sb.
II.ÚS 182/95
V dané situaci tedy soudci zpravodaji nezbylo, než návrh na zrušení citovaných ustanovení shora uvedeného návrhu odmítnout jako nepřípustný ve smyslu §66 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., neboť jednotlivá ustanovení tohoto zákona, jejichž zrušení bylo navrhováno, pozbyly ještě před doručením návrhu k Ústavnímu soudu platnosti.
Nesplňuje tedy ústavní stížnost zákonnou podmínku pro posouzení ústavnosti zákona nebo jeho části, jehož zrušení se stěžovatel domáhá. V této věci není tedy možno jednat.
V přezkumném řízení Krajský soud v Praze zkoumal, zda otec stěžovatele V.Č., řádně a včas uplatnil nárok na vydání předmětných nemovitostí podle §9 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb., ve smyslu jej doplňujících zákonných doplňků (dále jen zákon o půdě) ve vztahu k žalobnímu návrhu stěžovatele, který se domáhal žalobou uznání, že je oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 4 zákona o půdě.
V této věci krajský soud řádně zkoumal všechny uváděné důkazy a tím, že potvrdil rozhodnutí O.ú. N., pozemkového úřadu, současně potvrdil, že otec stěžovatele řádně a včas své nároky neuplatnil a stěžovatel, že není oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst.4 zákona o půdě.
Ústavní soud ČR není odvolací instancí a pokud se týká hodnocení důkazů, postupuje podle §48 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., kdy k novému hodnocení přistupuje pouze v případech, potřebuje-li je ke zjištění skutkového stavu.
Stěžovatel neuvedl ve své stížnosti žádnou novou skutečnost, kterou by byl soud v přezkumném řízení neposoudil. Proto ani Ústavní soud nehodnotil znovu důkazy a ztotožnil se s právními závěry soudu, který postupoval v souladu se zák. č. 229/1991
Sb. o půdě. Současně stěžovatel neuvedl jedinou skutečnost, kterou by odůvodnil své tvrzení, že rozhodnutím soudu byl porušen čl. 1
II. ÚS 182195
a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. K takovému porušení základních práv nedošlo.
Tvrzený rozpor a nesprávná aplikace §19 zák.č. 71/1967 Sb. je uveden rovněž nesprávně, neboť vynechává podstatnou zákonnou podmínku ústního podání, tj. podání do protokolu, která nebyla splněna.
Protože návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný a nepřípustný, byl nucen soudce zpravodaj jej podle ust. §43 odst. 1 písm. c) a f)
o d m í t n o u t .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 4.11.1996 JUDr.Antonín Procházka
soudce zpravodaj