Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.09.1996, sp. zn. II. ÚS 186/95 [ nález / BROŽOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 83/6 SbNU 89 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:2.US.186.95

sp. zn. II. ÚS 186/95 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatele ing. P. H. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 46/95-34, ze dne 19. 4. 1995, ve spojení s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově, čj. PÚ-20987/94, ze dne 2. 11. 1994, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 46/95-34, ze dne 19. 4. 1995, ve spojení s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově, čj. PÚ - 20987/94, ze dne 2. 11. 1994, se z r u š u j e. Odůvodnění: Navrhovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 46/95-34, ze dne 19. 4. 1995, ve spojení s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově, čj. PÚ-20987/94, ze dne 2. 11. 1994, pouze v části I./B a II. jeho výroku s odůvodněním, že napadená rozhodnutí porušují čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť v dané věci bylo rozhodováno v neveřejném zasedání bez nařízení ústního jednání dle ustanovení §250f o.s.ř., ačkoliv nebyla splněna jeho základní podmínka, totiž že jde o jednoduchý případ. Současně v této souvislosti poukázal stěžovatel na to, že správní orgán spolu s krajským soudem učinily na jedné straně závěry z důkazů, jejichž hodnota je pochybná, a na druhé straně některé skutečnosti zůstaly neprošetřeny. Kromě toho namítal, že mu nebyla doručena ani písemná vyjádření ostatních účastníků řízení. Dále na odůvodnění svého návrhu uvedl, že došlo k porušení i čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, které upravují nezadatelné právo vlastnit majetek, jež dále zahrnuje i právo na restituční navrácení nemovitého majetku, odňatého jeho rodičům v době nesvobody postupem, který byl uznán za restituční důvod zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 229/1991 Sb."). Pokud tedy nebyla stěžovateli vydána podstatná část majetku s poukazem na údajné naplnění důvodů pro její nevydání dle §11 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., došlo k tomu nezákonným postupem porušujícím současně jeho ústavní právo vlastnit majetek. Za nejzávažnější důsledek napadených rozhodnutí označil nevydání hlavní části zemědělské usedlosti v Ch. u K., tj. bývalé obytné části usedlosti včetně bezprostředně navazujících hospodářských budov (zejména chlévů), jakož i nádvoří usedlosti. S tím, že naproti tomu sýpka a stodola a další mimo areál usedlosti se nacházející stodola vydány byly a stěžovatel na nich s mimořádnými obtížemi zabezpečuje jako soukromý zemědělec zemědělskou výrobu. Navrácení zbývající části usedlosti považuje za rozhodující pro možnost trvalého obhospodařování svých pozemků, neboť tak jak byly nemovitosti vydány, je jejich užívání problematické kupříkladu z toho důvodu, že nemá možnost trvale se přestěhovat na usedlost. Ohledně podmínek upravených v §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. zdůraznil, že pro nevydání musí být obě v ustanovení uvedené podmínky naplněny současně s tím, že pokud jde o podmínku "souvislost stavby s předmětem zemědělské výroby", tuto nelze zploštit na skutečnost, zda stavba po ztrátě stavebně technického charakteru již není použitelná k zemědělské výrobě, když zákonodárce hovoří "...nesouvisí s předmětem ...", přitom právě tato slova dávají zákonné podmínce zcela jiný obsahový význam. Dále v této souvislosti stěžovatel uvádí, že pro přímou zemědělskou výrobu není např. použitelná ani jakákoliv obytná část zemědělské usedlosti, přesto nikdo nepochyboval o tom, že i tato část souvisí s předmětem zemědělské výroby, a to i bez toho, že by na důkaz této souvislosti byl soukromý zemědělec nucen chovat např. v kuchyni slepice apod. Proto i administrativní a obslužné sídlo zemědělského družstva se samo o sobě vyznačuje bezprostřední souvislostí s předmětem zemědělské výroby. Dále stěžovatel vyslovil názor, že o přímou souvislost se zemědělskou výrobou půjde vždy tam, kde je budova využívána pro zajištění činností zemědělskou výrobu bezprostředně podmiňujících, zejména pokud jejich samostatný výkon specializovanými osobami je dán vnitřní dělbou práce v rámci zemědělského podniku, přičemž není ani vyloučena souvislost s činnostmi, které bezprostředně zemědělskou výrobu nepodmiňují, avšak přesto s ní souvisejí, jako např. zaměstnanost v době vegetačního klidu. Ohledně hodnocení druhé podmínky uvedené v §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., tj. podmínky "ztráty původního stavebně technického charakteru stavby", stěžovatel zdůraznil subsidiární povahu této podmínky, jakož i skutečnost, že při hodnocení této okolnosti byly jak ze strany pozemkového úřadu, tak krajského soudu vzaty v úvahu takové důkazy, které postrádají jakékoliv vypovídací a argumentační, tedy i důkazní hodnoty. Podrobně se pak zabýval dvěma metodikami hodnocení předmětné podmínky, tj. metodikou odpovídající rozsudku Vrchního soudu v Praze, omezující se na holé konstatování naplnění kritéria nadpolovičního objemového podílu všech konstrukcí daného prvku dlouhodobé životnosti, vedle metodiky použité a doporučené Sdružením znalců České republiky, vycházející z kriteria více než jedné třetiny nových prvků dlouhodobé životnosti a založené na formě váženého průměru, s tím, že metodika použitá Vrchním soudem v Praze v podstatě vychází z vytržení jednoho znaku, a to obměny stropních konstrukcí, ze souvislostí celé stavby a navíc aniž by byl dán průchod individuálnímu hodnocení předmětné podmínky, totiž zda došlo či nikoliv ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby. Dále vyslovil stěžovatel názor, že principům selského rozumu by lépe odpovídalo kritérium jedné poloviny nosných prvků, a nikoliv jedné třetiny, které navíc bylo použito v souvislosti se zák. č. 87/1991 Sb., a nikoliv v souvislosti se zák. č. 229/1991 Sb., a zdůraznil, že toto kriterium bylo překročeno pouze o 1,76%. V závěru této části svého návrhu pak znovu stěžovatel zdůraznil nutnost hodnotit veškeré okolnosti případu, zejména skutečnost, že již byly vydány některé části statku, dále pole a louky a že podmínky §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. je nutné hodnotit ve vztahu k celé zemědělské usedlosti, a nikoliv vytrženě pouze ve vztahu k posuzované budově samé, a to spolu s faktem, že zemědělská usedlost tvoří jeden hospodářský funkční celek, kdy mimořádného manipulačního významu má vnitřní dvůr statku. Dále podtrhl, že je třeba mít na paměti, že částečným vydáním a nevydáním zemědělské usedlosti dojde k založení stavu, který povede ke střetům provozním i vlastnickým mezi vlastníky obou částí. V následující části své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že má podnikatelský záměr zřídit v bývalé obytné části usedlosti nižší hospodářskou školu, jejímž provozem by v žádném případě nemělo dojít ke zrušení zemědělské výroby, nýbrž naopak k jejímu rozšíření a prohloubení při současném plnohodnotném využití i dosavadní "závodní kuchyně a jídelny", což ovšem nelze říci o stávajícím využití objektu ze strany povinné osoby, tj. zemědělského družstva. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že zemědělské družstvo skutečně předmětný objekt nepotřebuje, o čemž svědčí nabídka dobrovolného vydání objektu, která vzhledem k finančním požadavkům nebyla završena uzavřením dohody o vydání. Ohledně nevydání zastavěné části p.p.č. 1/3 kolnou stěžovatel uvedl, že jde zcela evidentně o stavbu jednoduchou a tudíž umožňující vydání, aniž by bylo lze pozemek nevydat z důvodu, že ho nelze zemědělsky využít. Konečně ohledně zbývající části dvora č. 1/3-ost. pl. stěžovatel odkázal na své odvolání s tím, že již v době odnětí byla tato parcela vedena jako stavební plocha a její osud by měl být proto podřízen režimu příslušenství k věci hlavní (vlastní usedlost), a to stejně tak jako u kolny ve dvoře a u septiků vně usedlosti, k jejichž vydání by dle názorů stěžovatele mělo dojít rovněž, přestože byly postaveny až po odnětí. Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta s odůvodněním, že po přechodu pozemku do vlastnictví státu byly některé budovy postaveny nově (ocelokolna), některé byly přestavěny a nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, takže nastaly překážky pro jejich vydání podle §11 zák. č. 229/1991 Sb., přitom na některých převáděných nemovitostech byla zřízena i věcná břemena podle §9 odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb. Dále ve svém vyjádření zdůraznil, že ve věci bylo rozhodováno celkem 4x s tím, že v tomto kontextu se porušení ústavního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny jeví jako nepřípadné a stejně tak i ve smyslu čl. 6 Úmluvy, neboť věc byla navíc vyřízena v přiměřené lhůtě, stěžovatel byl vyslechnut a rozsudek byl vždy veřejně vyhlášen. Krajský soud rovněž odmítl porušení čl. 11 Listiny s odůvodněním, že stěžovatel v restitučním řízení jen některý majetek nabývá, ale ještě jej nevlastní, přitom původními vlastníky majetku byli jeho rodiče. V této souvislosti se naopak krajský soud dovolával čl. 11 odst. 3 Listiny, dle něhož nesmí být majetku zneužito na újmu práv druhých vlastníků, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Dále krajský soud konstatoval, že způsob vydání stěžovatelem požadovaného majetku probíhá podle zásad zakotvených v zák. č. 229/1991 Sb., zohledňujících některé obecné zájmy a principy, z nichž vyplývá, že se soud nemůže řídit pouze podle přání a požadavků stěžovatele. Vedlejší účastník Zemědělské družstvo P. K. ve svém vyjádření taktéž navrhl, aby Ústavní soud nálezem zamítl ústavní stížnost stěžovatele s odůvodněním, že v dané věci nebylo porušeno ústavní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny ani čl. 6 Úmluvy, neboť v dané věci bylo rozhodováno celkem 4x, když na základě předchozích rozhodnutí byly provedeny veškeré potřebné důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci a navrhovatel navíc ani v obsahu ústavní stížnosti neuvádí nové skutečnosti, které by nebyly projednány nebo přezkoumány soudem. Ohledně porušení čl. 11 Listiny vedlejší účastník zdůraznil, že se stěžovatel dovolává ochrany u té části majetku, který mu nebyl vydán, tj. u těch nemovitostí, ke kterým mu nesvědčí vlastnické právo. Dále vedlejší účastník konstatoval, že v dané věci bylo postupováno ze strany osoby povinné i ostatních orgánů ve snaze vyhovět navrhovateli dokonce i nad rámec stanovený zákonem, takže např. mu bylo umožněno bezplatně užívat i další objekty (stodola, sýpka, apod.), přestože k jejich pravomocnému vydání došlo až rozhodnutím ze dne 2. 11. 1994. Pokud jde o hlavní část zemědělské usedlosti (současnou administrativní budovu s příslušenstvím - vývařovna, jídelna), vedlejší účastník zdůraznil, že je prosta jakýchkoliv hospodářských budov, které byly jejím příslušenstvím v dřívější době. Dále vedlejší účastník označil za nepravdivé tvrzení navrhovatele o nemožnosti přestěhovat se zpět do usedlosti, s tím, že mu naopak bylo osobou povinnou umožněno užívání bytu o velikosti 1 + 4 v této usedlosti, který však užívají namísto navrhovatele jeho příbuzní. Navrhovatel navíc sám pronajímá dalšímu nájemci byt nacházející se v objektu sýpky, a to již od roku 1991, kdy mu bylo umožněno objekt bezplatně užívat. Protože navrhovatel uvádí v samotné ústavní stížnosti zkreslující a nepravdivé údaje, považuje ji vedlejší účastník za ústavní stížnost podanou v rozporu s dobrými mravy s tím, že by nemělo takové jednání požívat právní ochrany. Dále vedlejší účastník ve svém vyjádření zdůraznil, že vydání nemovitosti by znamenalo hrubý nesoulad se zájmem hospodářského rozvoje venkova, neboť je nejvýznamnějším subjektem zemědělsky hospodařícím v předmětné lokalitě, a navíc zajišťuje i další služby pro členy svého družstva i třetí osoby, přičemž vlastní vydání administrativní budovy s jídelnou a vývařovnou navrhovateli by ve svém důsledku znamenalo zánik zemědělského družstva. Mimo uvedené pak vedlejší účastník poukázal na účelovost tvrzení stěžovatele o tom, že administrativní budovu potřebuje pro zajištění zemědělského provozu, neboť je sám vyvrací záměrem zřídit v budově nižší hospodářskou školu pro farmářské synky. Ohledně ztráty původního stavebně technického charakteru stavby, tj. administrativní budovy s příslušenstvím, vedlejší účastník odkázal zejména na znalecký posudek znalce E. M. ze dne 20. 6. 1993 co do stránky stavebně technické, s tím, že souvislost se zemědělskou výrobou vyčerpávajícím způsobem konstatuje krajský soud v odůvodnění rozsudku ze dne 19. 4. 1995. Za této situace má vedlejší účastník za nesporné, že administrativní budova byla přestavěna z původní obytné části zemědělské usedlosti a přilehlých stájí, konírny a skladů, a v důsledku toho se také objekt využívá pro zcela jiný druh činnosti než zemědělská výroba, která byla dříve v objektu provozována. Navrhovatel tedy mylně odvozuje ze samotného názvu zemědělského družstva, že provoz tohoto objektu je provozem zemědělské výroby. Zcela na závěr svého vyjádření vedlejší účastník poukázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy IV. ÚS 23/93, III. ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94, podle nichž Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nemůže tedy zasahovat do činností obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud při projednávání návrhu navrhovatele respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkummé pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, resp. druhou instancí v řízení dle části páté o.s.ř a nebo dokonce náhradní instancí tam, kde o.s.ř. nepřipouští dovolání. Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil námitky spočívající v porušení čl. 11, čl. 36 a násl. Listiny; čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nezbylo než se věcí zabývat. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 46/95, a dílčí spis Okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově, čj. 1813/92, spolu se spisy uvedeného krajského soudu, sp. zn. 10 Ca 23/92, 10 Ca 10/93, 10 Ca 316/93, z nichž zjistil, že o nároku navrhovatele podle §9 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. rozhodl poprvé Pozemkový úřad v Českém Krumlově dne 28. 1. 1992, čj. 1813/92, toto rozhodnutí bylo zrušeno Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 25. 5. 1992, pod čj. 10 Ca 23/92-29; podruhé pozemkový úřad rozhodl dne 29. 10. 1992, čj. PÚ 6478/92, a toto rozhodnutí bylo zrušeno krajským soudem 22. 2. 1993, pod čj. 10 Ca 10/93-9; potřetí uvedený pozemkový úřad rozhodl dne 15. 7. 1993, čj. PÚ 12412, a taktéž toto rozhodnutí bylo krajským soudem dne 29. 12. 1993, pod čj. 10 Ca 316/93-14, zrušeno, konečně počtvrté bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto dne 2. 11. 1994, čj. PÚ 20987/94, ale toto rozhodnutí bylo již krajským soudem potvrzeno dne 19. 4. 1995, pod čj. 10 Ca 46/95-34. Při svém rozhodování vycházel krajský soud z výslechu navrhovatele ing. P. H. ze dne 25. 5. 1992, pod sp. zn. 10 Ca 23/92, ze znaleckého posudku E. M. ze dne 20. 6. 1993, č. 2377/167/93, a jeho dodatku zapsaného pod č. 2584/42-94; ze znaleckého posudku ing. J. B. ze dne 18. 4. 1993, č. 707/93-4a; posudku znalců společnosti P., projekční a obchodní činnost, s. r. o., v Č. K., ze dne 9. 4. 1993; z vyjádření Okresního úřadu v Českém Krumlově, referátu regionálního rozvoje ze dne 30. 3. 1994, zn. RR 933/94-Kú; z vyjádření referátu životního prostředí Okresního úřadu v Českém Krumlově ze dne 10. 6. 1992, zn. ŽP 1391/92-K; z vyjádření referátu dopravy Okresního úřadu v Českém Krumlově ze dne 12. 6. 1992, zn. 607 Dopr. 281/13-92/PÚ; ze zprávy referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Českém Krumlově ze dne 7. 7. 1994, zn. RR 2242/94-Kú; z referátu dopravy Okresního úřadu v Českém Krumlově ze dne 21. 7. 1994; ze zprávy Obecního úřadu v K., stavebního úřadu ze dne 18. 7. 1994, čj. Výst./837/94-TP; z územního rozhodnutí odboru výstavby ONV v Českém Krumlově ze dne 20. 4. 1966, zn. Výst. 227/66-Ko; z povolení vydaného odborem výstavby a územního plánování ONV v Českém Krumlově ze dne 2. 2. 1981, čj. VÚP/163/81-SM; z materiálů odboru dopravy ONV v Českém Krumlově z roku 1978 o schválení komunikací a zpevněných ploch pro JZD K. v Ch.; z rozhodnutí ONV v Českém Krumlově, čj. 2235/Výst.-557/66-KŠ, o přípustnosti stavby kolny na stroje na části parcely v Ch.. Dále se ve spisech nachází odborné stanovisko odboru výstavby okresního úřadu, čj. Výst. 96/92 Mu, ze dne 21. 1. 1992, a geometrické plány ze dne 19. 8. 1992, č. zakázky 11-603/92; ze dne 12. 10. 1992, č. zakázky 903-179, a ze dne 8. 8. 1994, č. zakázky 193-355/93, spolu se snímky pozemkové mapy ze dne 13. 8. 1991, č. zakázky 02-1-995/803, a ze dne 20. 8. 1993, č. zakázky 023 950/642, konečně i výpisy z pozemkové knihy ze dne 29. 6. 1992, spolu s identifikací parcel na základě zakázky č. 022 950/281, ze dne 12. 4. 1992, a č. 023 950/642, ze dne 20. 8. 1993. Na základě takto provedeného dokazování pak krajský soud dospěl k závěru, že administrativní a stravovací zařízení v Ch. tvoří jeden stavební objekt ve smyslu jediné věci, avšak že obsahuje 35,09 % nových základních konstrukcí, čímž došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru ve smyslu stanoviska Stavební komory sdužení znalců České republiky, neboť byla změněna více než jedna třetina prvků dlouhodobé životnosti. Stejně tak byla krajským soudem dovozena ztráta původního stavebně technického charakteru i ve smyslu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, dle kterého postačuje, aby alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu, neboť u předmětné nemovitosti došlo k výměně stropních konstrukcí více než z jedné poloviny, a to součtem zcela nových stropů 46,21 % a vyměněných stropů 17,36 %. Dále krajský soud dovodil, že k původní zemědělské výrobě je přestavěný objekt nepoužitelný, když dnešní administrativní a stravovací zařízení č.p. 1 v Ch. bylo přestavěno z původní obytné části zemědělské usedlosti, stájí, konírny a skladů, a proto je nelze dle §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. vydat. Ani pozemek zastavěný stavbou administrativního a stravovacího zařízení 1/1 nemůže být dle krajského soudu vydán dle §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., neboť byl po přechodu do vlastnictví státu zastavěn a stavba brání jeho zemědělskému využití. Dále krajský soud konstatoval, že ohledně kůlny uprostřed dvora navrhovatel svůj nárok neuplatnil včas, tj. ve lhůtě do 31. 8. 1993, protože ji neuvedl v tiskopisu uplatnění nároku na zemědělský majetek, s tím, že i kdyby takový návrh podán byl, bylo by na vůli pozemkového úřadu, zda rozhodne o vydání pozemku i se stavbou, neboť z ustanovení §11 odst. 7 zák. č. 229/1991 Sb. se mu takové rozhodnutí dává jenom jako možnost, nikoliv povinnost. Pokud jde o pozemek kůlnou zastavěný, krajský soud uvádí, že jej nelze zemědělsky využívat právě z tohoto důvodu a navíc celá parcela 1/3 - dvůr zemědělské usedlosti se nevydává, a to proto, že jde jednak o plochu nezbytně nutnou k využívání administrativního a stravovacího zařízení v Ch. a dále zastavěnou parcelu zpevněním, bránící zemědělskému využití pozemku dle §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. V další části svého rozhodnutí krajský soud odkazuje na nález Ústavního soudu, v němž se uvádí, že účelem zák. č. 229/1991 Sb. je zmírnění, a nikoliv odstranění některých, a nikoliv všech křivd z let 1948 až 1989, a dovozuje, že všechny argumenty navrhovatele o nezbytném příslušenství pozemků k budovám, o narušení funkčního celku a o ohrožení provozu mohou svědčit zrovna tak ve prospěch osoby povinné. Ohledně dalších argumentů týkajících se nemožnosti bydlení a zřízení další infrastruktury v předmětných nemovitostech včetně nemožnosti zřídit v areálu nižší hospodářskou školu, krajský soud konstatoval, že nejsou v zákoně o půdě (č. 229/1991 Sb.) uvedeny jako důvody pro vydání. Septiky pak prohlásil příslušenstvím administrativního a stravovacího zařízení. Zcela na závěr se krajský soud zabýval problematikou navazujících věcných břemen. V návaznosti na shora uvedená skutková zjištění a právní posouzení obecným soudem se pak Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zabýval napadeným rozhodnutím z hlediska porušení ústavních principů a zásad spravedlivého procesu, jejichž porušení namítal ve své ústavní stížnosti navrhovatel. V tomto směru se Ústavní soud zaměřil na podstatu ústavní stížnosti, v níž navrhovatel namítal, že mu nebyla vydána podstatná část majetku dle zák. č. 229/1991 Sb., s poukazem na údajné naplnění důvodů pro nevydání ve smyslu §11 odst. 4 a dílem též §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., a která se takto koncentruje na otázku ústavnosti interpretace použitých ustanovení zák. č. 229/1991 Sb. obecným soudem. Ústavní soud má pak za to, že při zkoumání předpokladů pro nevydání nemovitostí, a to konkrétně budovy administrativního a stravovacího zařízení Ch. dle §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., je třeba mít především na paměti, že jde o restituční předpis, jehož hlavním smyslem je zmírnění křivd. Takže vykoná-li oprávněná osoba, i když je stavba podstatně zhodnocena dle §14 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., právo volby na vydání, je sice toto její právo modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom směru, že musí být zajištěna zemědělské výroba (srov. expressis verbis §11 odst. 4 in fine a preambuli zák. č. 229/1991 Sb. ..... zlepšení péče o ...... půdu; ... hospodářský rozvoj venkova ...), což zákon v §11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebně technických parametrů, když hovoří o stavebně technickém charakteru. Tyto parametry však nelze bez dalšího a navíc mechanicky aplikovat, jednak pro samotnou spornost a nerovnocennost jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti (základy; hlavní nosné vodorovné a svislé konstrukce; stropy; krov; schodiště) a dále proto, že tyto nemusí nic vypovídat o tom, zda je či není zajištěna zemědělská výroba. Nelze proto akceptovat závěr krajského soudu ohledně ztráty původního stavebně technického charakteru, jestliže v podstatě zredukoval tuto otázku na převzetí výpočtů obsažených ve znaleckém posudku E. M. a částečně vlastní výpočty, opírající se taktéž o uvedený posudek. Pokud jde o převzetí výpočtu z uvedeného znaleckého posudku ohledně 35,09% nových základních prvků dlouhodobé životnosti a konstatování, že došlo ke změně jedné třetiny prvků dlouhodobé životnosti, je namístě zdůraznit, že hranici 1/3 je nutno chápat vágně, a to vzhledem k již zmíněné spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti i počtu použitelných metod výpočtu s různými možnými výsledky (např. dle přílohy č. 1 nebo č. 3 vyhl. č. 393/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo dle katalogu Ústavu racionalizace ve stavebnictví nebo dle knihy Karel Hiecke, Zdeněk Hornický, Václav Kasa a kol.: "Oceňování nemovitostí", pokud jde o výpočet váženého průměru a nebo výpočet obestavěného prostoru). Jestliže v dané věci znalec dospěl k výpočtu 35,09% nových základních prvků dlouhodobé životnosti, a to pouze podle výpočtu dle přílohy č. 1 vyhl. č. 393/1991 Sb., pak za situace, kdy 1/3 se rovná 33,33%, nebylo naplnění vágně chápané hranice 1/3 jednoznačné a bylo na místě doplnění o výpočet dle další varianty, např. dle přílohy č. 2 vyhl. č 393/1991 Sb., a když by i poté stále šlo o hraniční výsledek, bude třeba zajistit výpočet dle další varianty a znovu vážit, a to i s přihlédnutím k změně účelu stavby, zda došlo k posunu, či jde-li stále o situaci mezní, dokud se nepřeváží hraniční situace v jednoznačnou, ať už v tom smyslu, že bude potvrzena tendence k naplnění vágně chápané 1/3 hranice, a nebo naopak. Protože v dané věci má navíc vzhledem k realizované přístavbě jídelny zvláštní význam i výpočet obestavěného prostoru, nelze se obejít ani bez tohoto výpočtu. Jinými slovy, teprve na základě pečlivého vyhodnocení jednotlivých výpočtů a jejich srovnání bude lze v tom kterém konkrétním případě při vyhovění požadavku komplexního posouzení věci za účelem spolehlivého zjištění skutkového stavu (§6; §120 o.s.ř.) učinit závěr o tom, zda došlo k naplnění vágně chápané 1/3 hranice jakožto jednoho z předpokladů nutných k posouzení ztráty původního stavebně technického charakteru, či nikoliv. Stejně tak nelze problematiku ztráty původního stavebně technického charakteru omezit na vlastní výpočet provedený krajským soudem ohledně výměny některého z prvků dlouhodobé životnosti dosahujícího nadpolovičního objemového podílu všech konstrukcí daného prvku ve smyslu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 95/92, ze dne 31. 1. 1994, a sp. zn. 3 Cdo 199/93, ze dne 17. 5. 1994, a to z důvodů již předeslaných (spornost a nerovnocenost jednotlivých prvků, nutnost komplexního přístupu u té které individuálně určené věci). Posledně zmiňovaný výpočet bude tedy jen dalším z množiny výpočtů a jiných aspektů, kterým lze přispět k závěru o tak znalecky i právně složité otázce jako je ztráta původního stavebně technického charakteru věci. Navíc u výpočtu krajského soudu ohledně 63,57% výměny stropních konstrukcí, z nichž dovodil naplnění požadavku, aby alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu, tento nijak nezdůvodnil, proč sečetl, a právě u stropů, kde změnou konstrukce stavba ne ve všech případech ztratí svůj původně stavebně technický charakter, nové konstrukce na místě starých (17,37 %) spolu se zcela novými konstrukcemi (46,22 %), když jde o ztrátu původního stavebně technického charakteru ve smyslu podstatné změny, kterou je nutno vykládat občanskoprávně, a nikoliv ve smyslu vyhl. č. 85/1976 Sb., přitom i podle této vyhlášky lze změnou a navíc podstatnou oproti původnímu stavebně technickému charakteru ztěží rozumět zachování statu quo prostou výměnou, ať už z důvodu zchátrání nebo požadavku vyšší únosnosti stropů atd., byť na vyšší technické úrovni, když v dané věci máme navíc co činit se 40letým obdobím, během něhož technický pokrok nepochybně zaznamenal posun. Není bez významu v této souvislosti odkázat na názor Vrchního soudu v Praze vyjádřený taktéž v rozhodnutí, sp. zn. 3 Cdo 95/92, ze dne 31. 1. 1994, a sp. zn. 3 Cdo 199/93, ze dne 17. 5. 1994, s nímž se Ústavní soud zcela ztotožňuje, totiž že úvaha o ztrátě původního stavebně technického charakteru je problematikou právní a že samotný tento pojem by měl být v soudní praxi vykládán přísně a tak, jak namítal stěžovatel, tj. od případu k případu při zachování práva na individuální posouzení věci. Stejně tak jako závěr krajského soudu o ztrátě původního stavebně technického charakteru z důvodu omezení se na provedení vlastních výpočtů a převzetí výpočtu z nikoliv komplexně zpracovaného posudku znaleckého, zůstal mimo zákon i závěr, že k původní zemědělské výrobě je přestavěný objekt nepoužitelný, a proto nevydatelný, když §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. vůbec nepočítá s podmínkou, že musí jít o původní zemědělskou výrobu, nýbrž pouze o souvislost s předmětem zemědělské výroby. Z hlediska důkazů v tomto směru, které měl krajský soud k dispozici, nelze přehlédnout stanovisko odboru výstavby okresního úřadu, čj. Výst. 96/92 Mn, z 21. 1. 1992, o tom, že objekt byl rekonstruován dle §92 až 102 vyhl. č. 83/1976, tedy vysloveně jako soubor zemědělských staveb, a že tomuto účelu také dnes slouží, a dále i posudek znalce E. M. z 20. 6. 1993, z něhož také plyne, že administrativní a stravovací zařízení Ch. stále slouží zemědělské výrobě. Při úvahách o souvislosti s předmětem zemědělské výroby je třeba připustit, že větší rozsah zemědělské výroby s sebou přirozeně nese větší potřebu činností, které vysloveně nelze nazvat zemědělskou výrobou, ale jsou jí rozsahem podřízeny nebo s ní funkčně souvisí, a proto jim nelze upřít souvislost s předmětem zemědělské výroby. Restituentovo právo na vydání stavby proto nemůže odviset od rozsahu zemědělské výroby, neboť by zvýhodňovalo restituenty menších zemědělských usedlostí, u nichž žádné související činnosti v relativně osamostatnitelné podobě nepřichází v úvahu. Navíc samotný zákonodárce nečiní rozdíly z hlediska velikosti vraceného majetku. Ne v poslední řadě je nutno při hodnocení souvislosti se zemědělskou výrobou mít na zřeteli cíle zemědělské výroby, které jsou svou povahou krátkodobé a proměnné. Obecně k aplikaci §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. dlužno dodat, že zákonodárce nevydání váže pouze na podmínku zásadní přestavby, kterou blíže specifikuje ztrátou původního stavebně technického charakteru tak, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Protože zásadní přestavba i ztráta původního stavebně technického charakteru je pojmově možná i při zachování účelu stavby ve smyslu vlastní i související zemědělské výroby, a to zejména tam, kde je výroba realizována na podstatně vyšší úrovni jak kvantitativní, tak kvalitativní, je nutno respektovat zákonodárce v tom, že nevydání váže finálně pouze na změnu účelu, resp. na neexistenci vlastní i související zemědělské výroby ve vydávané stavbě. Jinými slovy aplikace §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. nestojí a nepadá se stavebně technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto směru počítá i s kritérii stavebně technickými. O zásadní přestavbu tedy půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně, nejen proto, že jde o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituenta, který by, nebýt křivdy (tj. odnětí majetku totalitním režimem), mohl dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost. Zcela na závěr se v této souvislosti sluší připomenout i důvodové zprávy k zák. č. 229/1991 Sb. a jeho dílčím novelám, v nichž se uvádí, že zákon o půdě zdůrazňuje životní nutnost zachování celistvosti tří složek zemědělského podnikání - půdy, budov a jiného zemědělského majetku tak, jak historicky nedílně vznikly, s tím, že jako budoucí vlastníky zákon o půdě v zásadě předpokládá fyzické osoby a obce a jeho cílem není konzervovat žádný z dosavadních postátňovacích mechanismů, ale zrovnoprávnit zemědělce a družstva. Dále důvodová zpráva konstatuje, že zemědělství se nikdy v minulosti nezabývalo jen vlastní zemědělskou výrobou, ale zahrnovalo některé činnosti z předvýrobní fáze i z fáze zpracování svých výrobků a jejich odbytu, což jsou činnosti, k nimž se musí zemědělství vracet, neboť jde i o to, abychom neatomizovali zemědělskou výrobu. Pokud jde o další majetek, a to kolnu uprostřed dvora - u sýpky, nacházející se na části původní parcely č. 10/1, nyní 1/3, nelze s krajským soudem souhlasit, jestliže dovodil, že navrhovatel svůj nárok neuplatnil včas, tj. ve lhůtě do 31. 8. 1993, neboť poprvé bylo o kolně rozhodnuto již dne 28. 1. 1992 pozemkovým úřadem, pod čj. 1813/92, a toto rozhodnutí bylo povinné osobě doručeno dne 31. 1. 1992. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, které bylo doručeno jak pozemkovému úřadu, tak povinné osobě, a v něm je kolna výslovně nárokována s tím, že jde o příslušenství. Po zrušení rozhodnutí ze dne 28. 1. 1992 bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto dne 29. 10. 1992, pod čj. PÚ 6478/92, a to i ohledně kolny znovu tak, že se nevydává. Toto rozhodnutí bylo také doručeno povinné osobě a i proti němu podal navrhovatel odvolání, aby o něm bylo rozhodnuto potřetí dne 15. 7. 1993. Je na místě v této souvislosti připomenout, že zák. č. 229/1991 Sb. nepředpisuje žádné zvláštní formální náležitosti pro nárok dle §11 odst. 7 uvedeného zákona. Stručně řečeno, bylo-li ve lhůtě do 31. 8. 1993 o kolně jak povinnou osobou, tak pozemkovým úřadem jednáno a k odvolání navrhovatele třikrát rozhodováno, a to včetně doručování, má Ústavní soud za to, že byl nárok navrhovatele ohledně kolny uplatněn včas. Stejně tak nelze souhlasit s interpretací krajského soudu §11 odst. 7 zák. č. 229/1991 Sb., pokud dovozuje, že je ponecháno na vůli pozemkového úřadu, zda o vydání rozhodne, když už pozemkový úřad svou vůli projevil a dokonce čtyřikrát rozhodl. Zvláště však při interpretaci §11 odst. 7 zák. č. 229/1991 Sb. je třeba zdůraznit, že pozemkový úřad je orgánem státní správy a jako takový musí plnit úkoly svěřené mu zákonem č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, konkrétně pak úkoly uvedené v §12 a v návaznosti na §14 se musí řídit §3 odst. 3, zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v němž je upravena povinnost správních orgánů zabývat se každou věcí; a §49 cit. zák., v němž jsou upraveny lhůty pro rozhodnutí, což dále znamená, že musí ve smyslu §11 odst. 7 zák. č. 229/1991 Sb. rozhodnout, neboť výkon státní správy je hlavním smyslem jeho existence. Ostatně povinnost pozemkového úřadu rozhodnout lze dovodit i ze samotného zák. č. 229/1991 Sb., a to jeho §9 odst. 2. Opačný výklad §11 odst. 7 zák. č. 229/1991 Sb., tj. výklad krajského soudu, by znamenal, že zákonodárce zmocnil pozemkový úřad jako státní orgán k libovůli, což nelze připustit, a to zejména s odkazem na čl. 2 odst. 3 Ústavy a jemu korespondující čl. 2 odst. 2 Listiny, v němž se uvádí, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud jde o pozemek p.p.č. 1/3, zastavěný kolnou ve dvoře, zůstalo odůvodnění nepřezkoumatelné, neboť se nijak nevypořádalo s námitkou navrhovatele, uvedenou v jeho odvolání o tom, že kolna je stavba jednoduchá umožňující pozemek vydat nezávisle na jeho zemědělském využití (srov. §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb.). Zcela nepřezkoumatelné je pak rozhodnutí krajského soudu ohledně dvora zemědělské usedlosti - parcela 1/3, který není navrhovateli vydán jako zastavěný pozemek dle §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., aniž by bylo zdůvodněno, proč zpevněním dvora, tj. povrchovou úpravou, má krajský soud za to, že vznikla stavba ve smyslu druhově i individuálně určené věci způsobilé být předmětem občanskoprávních vztahů, a aniž by se jakkoliv konkrétně vypořádal s námitkou navrhovatele, že dvůr je příslušenstvím administrativního i stravovacíh zařízení v Ch. jako věci hlavní. Z důvodů shora rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí jsou rozhodnutí, která vybočují z mezí ústavnosti, a to nejen z důvodu interpretace a aplikace §11 odst. 1 písm. c); §11 odst. 4 a 7 zák. č. 229/1991 Sb. a jeho nepřezkoumatelnosti [srov. §221 písm. c) o.s.ř.], ale také proto, že právě z těchto důvodů nebyla v daném případě právům navrhovatele poskytnuta dostatečná ochrana v tom smyslu, že nebylo respektováno jeho právo na ve svém komplexu spravedlivý proces, tak jak má na myslu čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Současně tak došlo též k porušení čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Za této situace nezbylo než napadená rozhodnutí dle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušit. Vzhledem k tomu, že pro účely rozhodnutí si Ústavní soud vystačil s porušením čl. 36 odst. 1 Listiny; čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy, nezabýval se již porušením dalších článků Listiny a Dodatkového protokolu Úmluvy dle tvrzení stěžovatele. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 18. 9. 1996