ECLI:CZ:US:1996:2.US.187.96
sp. zn. II. ÚS 187/96
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 187/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti zadržení navrhovatele a omezení jeho osobní svobody Policií České republiky, podanou N.T.D., zastoupeným advokátem JUDr. B.G., za účasti Policie České republiky, a Ministerstva vnitra České republiky jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Dne 9. 7. 1996 se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností N.T.D., zastoupený advokátem JUDr. B.G. Tato stížnost byla doplněna a pozměněna podáními ze dne 31. 7. 1996 a ze dne 4. 10. 1996. Součástí ústavní stížnosti byl návrh na vydání předběžného opatření, který však byl stěžovatelem vzat zpět podáním ze dne 4. 10. 1996 a bylo o něm rozhodnuto usnesením, č.j. II. ÚS 187/96-39, ze dne 30. 10. 1996.
Svou ústavní stížností (ve znění ze dne 4. 10. 1996) se navrhovatel domáhá, aby Ústavní soud:
1. vyslovil, že zásahem orgánu veřejné moci, tj. Policie ČR a Ministerstva vnitra, který spočíval v zadržení navrhovatele a omezení jeho osobní svobody ode dne 11. 6. 1996 do 9. 7. 1996 a dále ode dne 26. 7. 1996 do dne 6. 8. 1996 byl porušen čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod /dále jen "Úmluvy"/ (č.209/1992 Sb.), podle něhož "každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné",
II. ÚS 187/96
2. vyslovil, že tímto zásahem vůči navrhovateli (sub 1) a dále jeho vyhoštěním bez možnosti vyčerpat opravné prostředky došlo k porušení čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2, čl. 6 odst. 3 písm. c) této úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"),
3. zakázal Ministerstvu vnitra a Policii ČR pokračovat v porušování čl. 5 odst. 4 Úmluvy čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 Protokolu č. 7 k této Úmluvě způsobem uvedeným v sub 1 a 2,
4. zrušil ustanovení §14 odst. 4, §16 odst. 3, §17 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění zákona č. 150/1994 Sb., a ustanovení §15 odst. 2 písm. b) a §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění zákona č. 26/1993 Sb.,ve slovech "a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody".
II.
K bodu 2)
Ústavní soud z předložených písemností zjistil, že navrhovatel se ve věci zákazu pobytu obrátil na Městský soud v Praze s návrhem na přezkoumání rozhodnutí ŘSC a PP ze dne 10. 6. 1996, č.j. PPR-2768/RPČ-c-225-96, avšak konečné rozhodnutí tohoto soudu nebylo ústavnímu soudu předloženo, neboť jak vyplývá z podání ze dne 4. 10. 1996, řízení před Městským soudem v Praze v této věci dosud nebylo dokončeno. Z tohoto důvodu je podání ústavní stížnosti v tomto bodě nepřípustné. Řízení pokračuje před Městským soudem v Praze a teprve po jeho ukončení pravomocným rozhodnutím po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, bude podání ústavní stížnosti přípustné. Navrhovatel sice uvádí, že před ústavním soudem nenapadá vlastní rozhodnutí ŘSC a PP, ze dne 10. 6. 1996, č.j. PPR-2768/RPC-c-225-96, ústavní soud však může posoudit celou záležitost v tomto bodě jen tehdy, když bude rozhodnuto i o tom, zda zde vůbec byly důvody pro to, aby byl stěžovatel zajištěn a držen po uvedenou dobu.
Sám stěžovatel správně uvádí, že zásah orgánu veřejné moci se odvíjí od rozhodnutí o zákazu pobytu a ve 2. bodě svého petitu se na rozhodnutí o zákazu pobytu odvolává. Rozhodnutí o této části návrhu by bylo možné jen na základě přezkoumání rozhodnutí o posledním procesním prostředku, což je žaloba k Městskému soudu v Praze.
Jiný postup ústavního soudu by byl nepřípustným zásahem do činnosti nezávislých soudů. Ústavní soud se řídí ústavní zásadou, podle které funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí a při svém rozhodování musí respektovat nezávislost obecných soudů. Pokud
II. ÚS 187/96
stěžovatel namítá neústavnost postupu orgánů CP před obecným soudem, je věcí tohoto soudu, aby ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny a ve spojení s ustanovením čl. 95 Ústavy ČR věc posoudil a rozhodl, zda vydání zákazu pobytu bylo po právu či nikoli, a aby se v případě, že dojde k závěru o neústavnosti zákonných předpisů, které by měl použít, obrátil s příslušným návrhem na Ústavní soud.
Ústavní soud si je vědom závažnosti podané ústavní stížnosti. Při svém rozhodování je však podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Podle tohoto zákona je možné, aby ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti jen tehdy, když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Výjimkou ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. b) tohoto zákona je situace, kdy v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma, což však není naplněno.
K bodu 3)
Není též možné vyhovět návrhu stěžovatele v bodě 3 vzhledem k tomu, že tvrzený zásah do jeho základních práv a svobod již byl jeho vyhoštěním dne 6. 8. 1996 ukončen. V tomto bodě je proto návrh nutno posoudit jako zjevně neopodstatněný, neboť vyhoštěním navrhovatele nastal stav, kdy již v porušování čl. 5 odst. 4 Úmluvy není možné pokračovat.
K bodu 1) a 4)
Kromě důvodů uvedených v odůvodnění k postupu Ústavního soudu v bodě 2), musí Ústavní soud navíc uvést, že podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy (č. 209/1992 Sb.) "každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné".
Navrhovatel se dovolává bezprostřední platnosti ustanovení uvedeného na druhém místě a zdůrazňuje, že takové ustanovení má podle čl. 10 Ústavy ČR přednost před zákonem. Sám je však nevyužil, ačkoli čl. 36 odst. 2 Listiny stanoví, že "z pravomoci soudů nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny". Ve smyslu ustanovení §148 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, je při určení, zda jde o základní práva a svobody, nutno vycházet z Listiny a z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, kterými je ČR vázána. To je splněno jak v případě citované Evropské úmluvy, tak Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), které obsahují obdobná ustanovení ve vztahu k ochraně osobní svobody a možnosti vyhoštění.
II. ÚS 187/96
Navrhovatel se však na soud neobrátil a nedal mu proto možnost aplikovat ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny v té části, která garantuje zvýšenou a zákonem (ve vztahu k č1. 36 odst. 4 Listiny) nezrušitelnou soudní ochranu základních práv a svobod. Pokud by je soud nerespektoval, měl navrhovatel možnost napadnout postup soudu před ústavním soudem a požadovat, aby Ústavní soud současně přezkoumal ústavnost těch ustanovení zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění zákona č. 150/1994 Sb. a zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění zákona č. 26/1993 Sb., která by přitom byla použita.
Podle ustanovení §74 zákona o ústavním soudu je možné podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení "jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti", jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Podmínkou však je uplatnění takovýchto ustanovení v řízení o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pro Ústavní soud, který postupuje v řízení podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR, je rozhodující možnost, kterou každému nositeli základních práv a svobod dává čl. 36 odst. 2 Listiny. Pokud nebyla využita, není splněna podmínka §74 zákona o Ústavním soudu.
III.
Podle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný. Podmínky tohoto ustanovení jsou v bodech sub 1) a 2) naplněny. Podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou v bodě sub 3) naplněny. Soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout. Z těchto důvodů nejsou splněny podmínky pro postup podle §78 odst. 1 téhož zákona a návrh v bodě 4) jako akcesorický sdílí osud návrhů v bodech 1) až 3).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 1996 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR