ECLI:CZ:US:1996:2.US.20.96
sp. zn. II. ÚS 20/96
Usnesení
II. ÚS 20/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele L.Č., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. 2 Tvno 5/1095, a Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1995, sp. zn. 9 Ntv 11/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že shora uvedenými rozhodnutími došlo k porušení Listinou zaručených základních lidských práv a svobod, a to konkrétně č1. 8 odst. 1, 2 a 5 a dále č1. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 a 4., v odůvodnění pak s odkazem na §71 odst. 3 tr. řádu uvedl, že z tohoto ustanovení je zřejmé, že při prodloužení vazby na dva
II. ÚS 20/96
roky musí být splněny tyto podmínky: a) existence některého z vazebních důvodů uvedených v §67 tr. řádu, b) obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nebylo možné trestní stíhání skončit ve 2leté lhůtě, c) v případě propuštění obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Ohledně existence vazebních důvodů pak stěžovatel předeslal, že Vrchní soud se existencí či neexistencí vazebních důvodů vůbec nezabýval, a pokud jde o Nejvyšší soud, tento za okolností ve smyslu konkrétních skutečností, tak jak předpokládá závětí §67, označil pouze skutečnosti obecné a paušální, tedy nikoliv konkrétní. K jednotlivým důvodům vazby pak konstatoval, že pokud Nejvyšší soud ČR pokládá za konkrétní skutečnost výši způsobené škody, která měla činit nejméně 8.750.000,- Kč, tvrzenou zvlášť nebezpečnou recidivu a s těmito skutečnostmi spojuje hrozbu vysokým trestem, pak stěžovatel má za to, že nejde o takové konkrétní skutečnosti, které by opodstatňovaly obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání vyhnul, neboť kdyby tomu tak bylo, pak by vazba za těchto skutkových předpokladů byla vždy obligatorní a nikoliv fakultativní. Tomu, že jde jen o skutečnosti obecné, pokračoval stěžovatel, nasvědčuje i to, že spoluobviněný B. je rovněž stíhán pro týž skutek, tedy se stejně vysokou škodou, rovněž i on byl upozorněn na možnost posouzení podle §42 odst. 1 tr. zákona, a přesto u něj není konstruována obava, že by uprchl nebo se skrýval, tedy vazební důvod podle §67a tr. řádu. Dále zdůraznil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu předpokládá, že ač si byl vědom hrozícího trestního stíhání, opustil území republiky, a to za situace, kdy neexistuje žádný důkaz o tom, že by stěžovatel věděl v době odjezdu z republiky, že je podezírán ze spáchání skutku, pro který mu bylo vzneseno obvinění. Naopak zdůraznil, že existují svědci, kteří věděli o tom, že má stěžovatel nastoupit zaměstnání v zahraničí. Dále poukázal na skutečnost, že se soudy nevypořádaly s některými konkrétními námitkami, jako např. námitkou, že byl v I., vzat do vazby od 12. ledna 1991 do 5. prosince 1991, poté byl propuštěn a zdržoval se na stálé adrese po dobu víc než jednoho roku a po tuto dobu řádně docházel
II. ÚS 20/96
k soudu, čímž nedal žádným chováním najevo, že by uprchl nebo se skrýval. Z této skutečnosti pak dovozoval porušení ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu, dle kterého se musí orgán činný v trestním řízení vypořádat se všemi rozhodnými skutečnostmi, přičemž to platí tím spíše, pokud jsou takové skutečnosti namítány. Z těchž důvodů pak dovodil i rozpor s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu a v důsledcích porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ohledně dalšího vazebního důvodu dle písm. b) §67 tr. řádu zdůraznil skutečnost, že v dané věci vypovídal, a to rozporuplně, pouze spoluobviněný B., což nezakládá vazební důvod stejně tak jako okolnost, že hlavní líčení bude třeba provést celé znovu. Navíc ustanovení §67 písm. b) tr. ř. pokládá za relevantní pouze nevyslechnuté svědky nebo obviněné, přičemž v tomto konkrétním případě převážná většina svědků byla již v přípravném řízení vyslechnuta. V této souvislosti odkázal taktéž na komentář k trestnímu řádu, v němž se uvádí, že konkrétní skutečností odůvodňující obavu z koluzního jednání nemůže být určitá důkazní situace. Dále v této souvislosti zdůraznil "krajně podivný postup" orgánů činných v trestním řízení, konkrétně soudu, který spatřoval ve skutečnosti, že v průběhu hlavního líčení bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 1993, sp. zn. 2 T 35/93, že není dán vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu, a následně aniž by došlo k jakékoliv změně, judikovaly soudy tak, že tento vazební důvod je u stěžovatele dán, a to od počátku s tím, že v této souvislosti Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 3. 5. 1995, sp. zn. 44 To 600/95, dospěl ke kurioznímu závěru, totiž "že důvody vazby je třeba zkoumat v každém stadiu trestního řízení a pokud městský soud v usnesení ze dne 29. 12. 1993 dospěl k závěru, že důvody vazby podle §67 písm. b) tr. řádu dány nejsou, pak to bylo v určitém stadiu řízení před městským soudem, přičemž mezi tím došlo ke změně důkazní situace, navíc věc na základě usnesení Vrchního soudu v Praze byla vrácena do stadia přípravného řízení". Z obsahu tohoto rozhodnutí městského soudu stejně tak jako z obsahu rozhodnutí napadených ústavních stížností pak dle stěžovatele plyne, že v daném případě je o vazbě podle §67 písm. b) tr. řádu
II. ÚS 20/96
rozhodováno zcela libovolně bez ohledu na zákon, protože sama změna v důkazní situaci není konkrétní skutečností, která by vazební důvod zakládala, navíc od 29. 12. 1993, kdy bylo rozhodnuto tak, že není dán důvod vazby, nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly obavě z koluzního jednání. Konečně pokud jde o poslední vazební důvod dle §67 písm. c) tr. řádu, stěžovatel uvedl, že pokud Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí za konkrétní skutečnost odůvodňující vazbu považoval okolnost, že obžalovaný byl v minulosti soudně trestán pro závažný trestný čin, že byl odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody a že z posledního byl podmíněně propuštěn, přitom posuzované činnosti se měl dopustit nedlouho po podmíněném propuštění na počátku zkušební doby a navíc si měl násilnou trestnou činností opatřovat finanční prostředky, pak stěžovatel má za to, že nejde o skutečnosti konkrétní, jak předpokládá ustanovení §67, ale pouze skutečnosti obecné a paušální, o čemž svědčí právě srovnání situace stěžovatele se situací spoluobviněného B. Také v této souvislosti poukázal na postup orgánů činných v trestním řízení, zejména skutečnost, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1994, sp. zn. 2 T 35/93, bylo rozhodnuto tak, že vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu dán není, a přesto Nejvyšší soud i Vrchní soud v Praze v napadených rozhodnutích pokládají existenci vazebního důvodu za danou. Závěrem odkázal na odůvodnění Městského soudu v Praze obsažené v jeho usnesení z 3. 5. 1995, sp. zn. 44 To 600/95, v němž se výslovně uvádí, že "výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze (tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1994, sp. zn. 2 T 35/93) ohledně důvodnosti dalšího trvání vazby podle §67 písm. c) tr. řádu je poněkud zmatené, ovšem podstatné pro posouzení věci je, že ohledně tohoto vazebního důvodu nedošlo k žádným změnám". Dále se stěžovatel ve své ústavní stížnosti zabýval splněním podmínky ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu, totiž že pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů nebylo možné trestní stíhání ve lhůtě do dvou let skončit, s tím, že užité pojmy je třeba vykládat v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6
II. ÚS 20/96
tr. řádu, což znamená, že o takovou obtížnost nebo jiný závažný důvod půjde jen tehdy, pokud by tato obtížnost či jiný závažný důvod existoval u kteréhokoliv orgánu činného v trestním řízení při dodržení pravidel vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5 a 6. V daném případě však o takové okolnosti nejde, i když je Vrchní soud v Praze spatřuje ve skutečnosti, že od francouzských justičních orgánů dosud nebyl doručen protokol o výslechu svědkyně S. a nebyla opatřena zpráva od ús. ob, ačkoliv ze zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 1995, sp. zn. 1 To 222/94, plyne, že věc byla zrušena na základě takových důvodů, jako je skutečnost, že v řízení nebyly se stejnou pečlivostí shromažďovány důkazy svědčící ve prospěch obviněných, jakož i důkazy svědčící v jejich neprospěch a zejména pak z důvodů závažných vad, které byly zjištěny již v přípravném řízení a které je nezbytné odstranit, přičemž o tom, že bylo možno provést výslech svědkyně S., žijící ve F., se vyšetřovatel i SZ dozvěděli již 7. ledna 1992 a v návaznosti na to byl učiněn dílčí úkol za účelem provedení tohoto důkazu dne 18. 3. 1992, avšak poté od provedení důkazu upustil a znovu se ho dovolával teprve v listopadu 1995. Obdobně tomu tak bylo i s vyžádáním zprávy ús. o.b., která byla již v létě 1995 vyžádána, konkrétně se mělo jednat o zprávu v intencích zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o tom, jak bylo naloženo s páskami, kterými byly přepásány bankovky, vydané B. a svědkem B. atd., přitom ze spisu plyne, že tyto pásky měl vyšetřovatel k dispozici již 16. 10. 1990, pokud jde o bankovky vydané B., a dne 18. 10. 1990, pokud jde o bankovky svědka B., a tyto byly, jak vyplývá z usnesení, čj. VB 9361/12/KT-90, dne 1. 2. 1991 vráceny vyšetřovateli. Z těchto skutečností stěžovatel dovodil, že tento postup je postup, který nesouvisí s obtížností věci nebo jiným závažným důvodem, ale naopak jde o postup, který je v rozporu s ustanovení §89 tr. řádu a §2 odst. 5 tr. řádu. Nejvyšší soud ČR se pak v napadeném rozhodnutí ohledně obtížnosti či jiných závažných důvodů omezil na konstatování, že délka řízení je nutně ovlivněna faktem, že ve věci je potřeba spolupráce s cizími orgány, což zvyšuje její
II. ÚS 20/96
obtížnost a náročnost. Dále v této souvislosti stěžovatel poukázal na ústavní stížností nenapadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. 2 Tvn 13/95, který rovněž rozhodoval o prodloužení vazby stěžovatele, a to do 30. 11. 1995, který se taktéž omezil na obecné a paušální konstatování ohledně splnění podmínek ve smyslu §71 odst. 3 a navíc nezávisle na. nálezu Ústavního soudu ČR, publikovaném pod č. 214/1994 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 3. 1995, obsahuje poučení, dle něhož stížnost proti němu není přípustná, ačkoliv citovaný nález Ústavního soudu konstatoval opak. Ohledně splnění posledních zákonných podmínek pro prodloužení vazby uvedených v §71 odst. 3, totiž že v případě propuštění obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo v podstatě ztíženo dosažení účelu trestního stíhání stěžovatel konstatoval, že pokud Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že oba obvinění jsou nebezpečnými pachateli, u nichž hrozí zmaření účelu trestního řízení, je tento závěr v evidentním rozporu s ustanovením §2 odst. 2 tr. řádu a současně s ustanovením čl. 40 odst. 2 Listiny, tj. zásadou presumpce neviny. V této souvislosti pak zdůraznil, že o vině stěžovatele existují závažné pochybnosti, což potvrzuje i vyšetřovatel na straně 24 návrhu konečného opatření, v němž se uvádí, že se nepodařilo ozřejmit dva základní a rozhodující fakty, jako co se stalo v bytě S. a kde jsou poškození.
Totéž lze dovodit již i z názoru prokurátora, který na č. 1. 1415 spisu vyjádřil názor "úspěšnost obžaloby je značně nejistá", a dále i z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 1995, sp. zn. 11 To 222/94, kde jsou konstatovány závažné vady již v přípravném řízení a doporučeno státnímu zástupci po doplnění dokazování zvážit podání obžaloby. Znovu zdůraznil, že závěr Vrchního soudu o tom, že obviněný je pachatelem, resp. nebezpečným pachatelem, je v rozporu se zásadou presumpce neviny a navíc je minimálně nepodložený a jako takový i v rozporu s č1. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o Nejvyšší soud ČR a jeho rozhodnutí napadené ústavní stížností, stěžovatel zdůraznil, že toto neobsahuje žádné okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit splnění podmínky maření nebo ztížení účelu trestního řízení.
II. ÚS 20/96
Konečně zcela na závěr ve své ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na skutečnost, že při seznámení se spisem dne 15. 1. 1996 jim nebyl k prostudování předložen celý vyšetřovací spis, ale toliko část spisu, a to od vrácení věci Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 16. 1. 1995, který však dosud neobsahuje protokol o výslechu svědkyně L.S. Protože okolnost, že nebyl doručený protokol o výslechu, byla chápána Vrchním soudem v Praze jako okolnost zakládající obtížnost nebo jiný závažný důvod ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu a stejně tak Nejvyšší soud ČR shledal tuto okolnost za důvod zakládající obtížnost věci nebo jiný závažný důvod, když uzavřel v odůvodnění svého usnesení, že délka řízení je nutně ovlivněna faktem, že ve věci je třeba spolupráce s cizími orgány, a vyšetřovatel přípravné řízení skončil, a to za dozoru státního zástupce, je takto vyvrácen závěr učiněný v napadených rozhodnutích a současně jde takto i o další argument svědčící pro závěr, že nebyla dána podmínka ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu, totiž že by pro obtížnost věci nebo jiné závažné důvody nebylo možno trestní stíhání skončit ve dvouleté lhůtě.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost včetně jeho příloh, jakož i připojený spis Policie ČR, ČVS: MVV-215/126-90, a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V dané věci nelze přehlédnout, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry usnesení obecných soudů a to ve shodném smyslu jako v jeho opravném prostředku proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance, která mu však s odvoláním na č1. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. V návaznosti na shora uvedené dlužno dodat, že
II. ÚS 20/96
těžiště ústavní stížnosti vychází z tvrzení, že ve věci nejsou splněny podmínky ustanovení §71 odst. 3 věta druhá tr. řádu, mezi které patří i splnění existence některého z vazebních důvodů uvedených v §67 tr. řádu.
Dle ustanovení §67 tr. ř. obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, b) že bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání nebo c) že bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Dle ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout Vrchní soud v Praze.
Ohledně vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu, nutno předeslat, že tato hrozba musí být vždy přezkoumatelná a je vždy spojena se skutkovou podstatou trestného činu, pro kterou je sděleno obvinění, a zejména pak s okolností, podmiňující použití vyšší trestní sazby, mezi takové okolnosti nepochybně patří výše škody i recidiva (§3 odst. 4; §6; §31 tr. zák.). Protože v daném případě hrozba vysokým trestem měla podklad v usnesení o vznesení obvinění ze dne 19. 10. 1990 dle tehdy platného §163 odst. 1 tr. řádu z tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to loupeže podle §234 odst. 1 a 3 tr. zákona, jejímž
II. ÚS 20/96
znakem je okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. výše škody, lze konstatovat, že tu byly splněny podmínky ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Pro úplnost Ústavní soud v tomto směru uvádí, že zákon sice ponechává na vůli orgánů činných v trestním řízení vzetí do vazby z důvodu naplnění účelu trestního řízení, ale na druhé straně je limituje zákonnými předpoklady, protože ty byly naplněny právě hrozbou vysokého trestu jako zákonným důsledkem výše škody i recidivy, nešlo v daném případě ani o libovůli ani o mechanickou aplikaci ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Dalším předpokladem aplikace §71 odst. 3 věta druhá tr. řádu je obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nebylo lze trestní stíhání skončit ve lhůtě dvou let. Protože obtížností je vše, co je spojeno s účelem trestního řízení (§1 tr. řádu) při respektování všech zákonných práv obviněného (§33 tr. řádu a další) a protože z obsahu spisu plyne, že složitost byla daná všemi hledisky, které bylo třeba vyšetřovat a nelze ji koncentrovat ani na jednu svědkyni S., spolu s vyžádáním zprávy ús. o.b., ani na spolupráci s cizími prvky, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 1995, jímž byla věc vrácena k došetření, lze konstatovat naplnění i tohoto zákonného předpokladu napadených rozhodnutí o prodloužení vazby. Konečně i pokud jde o poslední podmínku §71 odst. 3 věta druhá tr. řádu, totiž hrozbu, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, má Ústavní soud za to, že v kontextu obsahu všech rozhodnutí, tj. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které se v tomto směru ztotožňuje s Vrchním soudem v Praze a tento odkazuje na další předcházející rozhodnutí, byl naplněn i tento zákonný požadavek, byť zůstal nedostatečně odůvodněn, což však není vadou, která by dosahovala intenzity protiústavnosti napadených rozhodnutí, ale pouze nezákonnosti a tato skutečnost je řešitelná eventuelní stížností pro porušení zákona dle §266 a násl. tr. ř.
Protože splněním zákonných požadavků §71 tr. řádu, jehož ústavnost nebyla zpochybňována, je vyloučeno porušení základních
II. Ú5 20/96
práv a svobod dle tvrzení stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 28. 8. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR
10