ECLI:CZ:US:1996:2.US.207.96
sp. zn. II. ÚS 207/96
Usnesení
II. ÚS 207/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele ing. F.K., zastoupeného JUDr. J.S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 4. 1996, čj. 2 Cdon 190/96-102, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve svém návrhu ze dne 25. 7. 1996, doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 7. 1996, domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně, neboť má za to, že v řízení před Nejvyšším soudem v Brně i v řízení jemu předcházejících u Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Brně došlo k porušení č1. 1 a č1. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Porušení základních práv spatřuje v tom, že soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a v důsledku nesprávného právního posouzení při naprosté neznalosti problematiky vynálezů a zlepšovacích návrhů, takže neměly ani jasno, co je vlastně
II. ÚS 207/96
předmětem žaloby a o čem a na základě čeho - důkazů či právních předpisů - rozhodují. Nejvyšší soud pak tím, že odmítl dovolání stěžovatele, aniž přihlédl k vadám řízení, které spočívaly v naprosté dezorientaci soudů v oblasti vynálezů a zlepšovacích návrhů, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Z připojeného spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 7 C 62/91, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u obecných soudů domáhal určení, že vynález chráněný autorským osvědčením č. 231845 nebyl autory vytvořen za podmínek ustanovení §28 písm. a) zák. č. 84/1972 Sb., tj. v pracovním poměru k žalované organizaci nebo za její hmotné podpory. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 4. 1994, čj. 7 C 62/91-50, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. 17 Co 395/94, byl návrh zamítnut, neboť soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že v případě vynálezu, chráněného autorským osvědčením č. 231845, žalobce, nyní stěžovatel, neprokázal, že vynález nebyl vytvořen za podmínek §28 a) zák. č. 84/1972 Sb. Krajský soud v Brně navíc dovodil, že ačkoliv se jednalo o žalobu na určení podle §80 písm. c) o.s.ř., žalobce, nyní stěžovatel, neprokázal ani naléhavý právní zájem. Stejně tak odvolací soud neshledal důvody pro založení práva dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., s odůvodněním, že se v dané věci nejednalo o rozhodnutí, které by bylo po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud v Brně pak usnesením, sp. zn. 2 Cdon 190/96, ze dne 16. 4. 1996, dle ustanovení §243b odst. 4 věta prvá, ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., odmítl dovolání žalobce, neboť nebyly dány předpoklady přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 a 2 o.s.ř., a rovněž nebyly splněny předpoklady dovolání obsažené v ustanovení §237 písm. f o.s.ř., jež žalobce, nyní stěžovatel, také namítal, neboť v řízení u obou soudů bylo ve věci nařízeno jednání, kterého se účastníci sami nebo prostřednictvím svých zástupců zúčastnili, mohli činit procesní návrhy, a žalobci, nyní stěžovateli, tak nebyla odňata možnost před soudy jednat.
II. ÚS 207/96
Z dokladů, založených ve vyžádaném spise, Ústavní soud dále zjistil, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 395/94, ze dne 18. 9. 1995, nabylo právní moci dne 30. 11. 1995, rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně ze dne 14. 4. 1996, sp.zn. 2 Cdon 190/96, nabylo právní moci dne 29. 5. 1996.
Dle ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zák.), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to zákon připouští (§237-239 o.s.ř.).
Jak již bylo Ústavním soudem konstatováno (např. III. ÚS 40/93), z citovaných ustanovení lze a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možné považovat dovolání za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy ČR, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutné považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, což dále znamená, že v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nejde o samotné hmotné subjektivní právo, resp. o to, zda vynález chráněný autorským osvědčením byl či nebyl vytvořen za podmínek §28 písm. a) zák. č. 84/1972 Sb. S ohledem na shora uvedené nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout. Pokud jde o rozhodnutí, jehož předmětem
II. ÚS 207/96
bylo samostatné hmotné subjektivní právo, tj. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. 17 Co 395/94, které nabylo právní moci dne 30. 11. 1995, Ústavní soud uvádí, že toto nebylo ústavní stížností napadeno, avšak vzhledem k tomu, že je v obsahu ústavní stížnosti výslovně zmiňováno, Ústavní soud uvádí, že v tomto směru jde o návrh podaný po 60 denní lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., protože navrhovatel podal ústavní stížnost na podatelnu Ústavního soudu teprve dne 26. 7. 1996.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 22. 10. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR