ECLI:CZ:US:1996:2.US.208.95.1
sp. zn. II. ÚS 208/95
Usnesení
II. ÚS 208/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 13 Co 118/95-87, ze dne 25. 5. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, č.j. 11 C 323/93-71, ze dne 17. 10. 1994, podané ing. L.L., zastoupeným advokátem JUDr. J.P., za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Mgr. J.L., zastoupené advokátkou JUDr. P.Š., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Brně, č.j. 13 Co 118/95-87, ze dne 25. 5. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, č.j. 11 C 323/93-71, ze dne 17. 10. 1994. Napadeným rozhodnutím nebylo vyhověno návrhu stěžovatele v odvolání proti rozsudku uvedeného okresního soudu, kterým nebylo stěžovateli vyhověno v návrhu na určení, že vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti je povinna vyklidit společně užívaný byt (po 1. 1. 1992 byt ve společném nájmu).
Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 9. 8. 1995, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci 18. 7. 1995. Stížnost byla proto podána včas, a protože nevykazovala jiné vady, ústavní soud ji shledal přípustnou.
Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby bylo určeno, že vedlejší účastnice je povinna vyklidit byt, který je ve společném nájmu. Navrhovatel tvrdí, že shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo porušeno jeho základní lidské právo na nedotknutelnost obydlí. Zdůvodňuje to tím, že
II. ÚS 208/95
Krajský soud v Brně se při rozhodování ve věci nevypořádal s jeho tvrzením, že vzhledem ke změně poměrů vedlejší účastnice by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o.z.), neboť vedlejší účastnice již bydlí jinde a v jeho bytě se nezdržuje.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení Krajský soud zastupovaný JUDr. P.L. Ta ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost jen opakuje důvody odvolání do rozsudku okresního soudu. Právo společného nájmu bylo sice rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 2. 1993, č.j. 6 C 301/92-33, zrušeno, avšak povinnost vedlejší účastnice je vyklidit byt až po zajištění náhradního bytu. To se dosud nestalo. Stejně tak by se mohla vedlejší účastnice dovolávat práva na nedotknutelnost obydlí vůči stěžovateli. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud rovněž vyzval k vyjádření vedlejšího účastníka řízení. Mgr. J.L. ve svém vyjádření ze dne 19. 2. 1996 uvedla, že dosud náhradní byt nemá, zdržuje se u svých rodičů nebo u dalších příbuzných. Navrhuje zamítnutí návrhu pro neodůvodněnost.
Na základě takto získaných podkladů mohl Ústavní soud přistoupit k posouzení důvodnosti ústavní stížnosti. Přitom je nucen řídit se ústavní zásadou, podle které funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy, není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, i kdyby je třeba považoval za chybné, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu č1. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (zde o.s.ř. a o.z.) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
To se týká i posuzované záležitosti, kdy okresní ani krajský soud plně nevyhověly požadavku na vyklizení bytu vedlejší účastnicí, jak to požadoval stěžovatel. I když to stěžovatel přímo nenamítal, přezkoumal ústavní soud především to, zda bylo v řízení před oběma soudy stěžovateli zajištěno ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Ze skutkových zjištění okresního soudu byly krajskému soudu známy argumenty pro i proti podání navrhovatele. S ohledem na obsah výpovědí svědků, jejich poměr k účastníkům řízení a k věci samé, došly oba soudy postupem v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. k určitému závěru, který vyjádřily ve svých rozhodnutích. Svým postupem ani jeden ze soudů nezasáhl do základního práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
II. ÚS 208/95
V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že ústavní zásady soudního řízení jsou povolány chránit nejen práva žalobce, nýbrž i žalovaného. Má-li proto soud poskytovat ochranu právům, dopadá ustanovení čl. 90 Ústavy ČR na práva obou stran, které vedou před soudem svou při.
Stejně tak Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí, což bylo základním předpokladem úspěchu stěžovatele v řízení. Stěžovatel zásah do tohoto práva nijak neprokázal. Nedotknutelnost obydlí je veřejné subjektivní právo jedince, který je jeho nositelem. Adresátem je poté veřejná moc, nikoli soukromá osoba, tj. vedlejší účastnice. Ze strany veřejné moci k žádnému zásahu do tohoto práva nedošlo a ze strany vedlejší účastnice ani nemohlo, neboť do přidělení náhradního bytu jí rovněž svědčí právo společného nájmu k předmětnému bytu v O.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnul jako zjevně neopodstatněnou, když meritum věci spočívalo ve výkladu občanskoprávních předpisů, nikoli v zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 1996 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR