ECLI:CZ:US:1996:2.US.246.95
sp. zn. II. ÚS 246/95
Usnesení
II. ÚS 246/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele DB, zastoupeného JUDr. V.P., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 18. 7. 1995, čj. 15 Co 55/95-88, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 1995, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 10. 1995, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 18. 7. 1995, čj. 15 Co 55/95-88, potvrzujícího rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 10. 1994, čj. 4 C 36/94-62, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo na ochranu vlastnického práva, zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Toto porušení spatřuje v tom, že mu byla uložena povinnost poskytnout náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby podle zákona č. 195/1993 Sb. (dále jen zákon o půdě) a vydat majetkový podíl vypočtený podle zák. č. 42/1992 Sb. (dále jen transformační zákon) oprávněné osobě formou finančních prostředků. Navrhovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, že plnění z jeho strany je nejisté, a tvrdí, že náhradní majetek schopný vydání má. Navrhovatel rovněž nesouhlasí s argumentací soudů, podle které zákon o půdě ani transformační
II. ÚS 246/95
zákon nevylučují možnost poskytnout oprávněné osobě plnění formou finanční náhrady. Výkladem ustanovení §20 odst. 1 a 3 zákona o půdě naopak dovozuje, že možnost vydat náhradu v jiné formě, tj. peněžním plněním, závisí výlučně na dohodě stran, která nemůže být nahrazena rozhodnutím soudu, s tím, že smyslem ustanovení §20 cit. zák. je zajištění provozu, a proto přichází v úvahu pouze poskytnutí věci nebo služby, které má ve svém vlastnictví. Také z ustanovení §7; 13 transformačního zákona stěžovatel dovozuje, že majetkové podíly nejsou tvořeny penězi, nýbrž věcmi, pohledávkami a jinými právy, takže nárok na peníze právně dán není. Závěrem poukazuje na to, že vydávání majetkových podílů a náhrad v penězích povede k poškození většiny ostatních oprávněných osob, neboť snížení majetku družstva znamená i snížení majetkových podílů ostatních oprávněných osob, majících přitom vůči družstvu i sobě navzájem rovná práva.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (č1. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a za předpokladu, že tyto soudy postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. V tomto směru z připojeného spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 4 C 36/94, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, neboť soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými procesními předpisy §120, 132 o.s.ř. V rámci volného hodnocení důkazů pak soudy učinily ve věci právní závěr o tom, že navrhovatelka M.D. je oprávněnou osobou k náhradě za živý a mrtvý inventář a zásoby dle zákona o půdě a stejně tak i v poměru k majetkovému podílu dle transformačního zákona. Dále bylo konstatováno, že stěžovatel je povinnou osobou s tím, že zákon o půdě v §20 finanční náhradu nevylučuje a transformační zákon konkrétní úpravu neobsahuje a proto ani
II. ÚS 246/95
v tomto případě nelze finanční náhradu vyloučit.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky, které uplatnil již v řízení u obecných soudů. Podstata ústavní stížnosti pak spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Skutečnost, že po provedeném řízení soudy vyhověly návrhu navrhovatelky M.D. a uložily stěžovateli poskytnout náhradu v peněžní formě a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a nelze z tohoto důvodu argumentovat porušením ústavně zaručeného práva.
V daném případě navíc nemohlo dojít k navrhovatelem tvrzenému porušení čl. 11 Listiny, neboť je a bylo nesporné, že v důsledku navrhovatelem plněných podmínek, jak dle zákona o půdě, tak dle transformačního zákona, dojde ke zmenšení objemu vlastnictví stěžovatele. Samotný nesouhlas s formou uspokojení nároku, tj. s peněžitým plněním namísto nepeněžitého, je nezpůsobilý založit porušení č1. 11 Listiny.
Vycházeje z výše uvedených úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, proto byl návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost nebylo postupováno ani dle §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 24. 4. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR