ECLI:CZ:US:1996:2.US.249.95
sp. zn. II. ÚS 249/95
Usnesení
II. ÚS 249/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů V. a J.K., oba zastoupeni advokátem JUDr. T.H., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí O.ú. D., O.p.ú., čj. POZ 196/94, ze dne 5. 4. 1994, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, čj. 15 Ca 142/94, ze dne 27. 6. 1995, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a O.ú. D., O.p.ú., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností ze dne 15. 10. 1995, doplněnou dne 2. 3. 1996, domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), neboť v řízení dle zák. č. 229/1991 Sb. byly stěžovatelům vydány náhradní pozemky, a nikoliv původní, přestože komasace nebyla dokončena a přestože
II. ÚS 249/95
byly původní pozemky dokonce i předmětem dědického řízení ještě v roce 1965 po úmrtí původní vlastnice M.K., jenž bylo stěžovateli odmítnuto v tísni.
Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření odmítl porušení vlastnického práva stěžovatelů vzhledem k tomu, že jim nikdy nenáleželo vlastnické právo ani k pozemkům původním ani sceleným a navíc cílem zák. č. 229/1991 Sb. je vlastnická práva obnovit, tedy znovu konstituovat. Dále zdůraznil, že čl. 11 Listiny sice zakotvuje pro každého právo vlastnit majetek, naproti tomu však stanoví právo všech vlastníků na stejnou ochranu vlastnického práva a zásadu, že vlastnictví nesmí být zneužito, a proto bylo v tomto smyslu vycházeno z vlastnictví komasovaných - náhradních pozemků, a nikoliv původních, které se staly v mezidobí předmětem převodů i přechodů mezi jinými subjekty. Konečně krajský soud poukázal na okolnost, že právní úprava scelovacího procesu jak v roce 1940, tak v roce 1948 vycházela z předpokladu, že ne všichni vlastníci budou souhlasit. K dodržení podmínek aplikace §§2501 odst. 2 a 250f o.s.ř. poukázal na své předcházející rozhodnutí vydané po ústním jednání dne 25. 11. 1993, pod sp. zn. 15 Ca 208/93.
O.ú. D., jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že proces komasace v k. ú. L., dle v1. nař. 171/1940 Sb. byl fakticky dokončen předáním nových parcel již v roce 1948, a potvrdil, že M.K. odmítla nové parcely převzít, ačkoliv vstoupila do scelování s pozemky 20,3404 ha v ceně 302.833,30 Kčs a ze scelování vystoupila s výměrou 21,1110 ha v ceně 303.578,40 Kčs, přitom měla možnost se dle cit. vl. nař. hájit vznesením námitek či připomínkami. Dále uvedl, že změny takto založené byly respektovány také příslušným SN, jak o tom svědčí notářské zápisy či rozhodnutí z let 1950 - 1980 a stvrzeny KNV v P., čj. Zem 638/72-212, ze dne 8. 8. 1972. Pokud jde o postup dle zák. č. 229/1991 Sb., zdůraznil nutnost zohlednit skutečnost, že se předmětné nemovitosti fakticky staly součástí scelovacího
II. ÚS 249/95
řízení, jehož výsledkem bylo přidělení náhradních nemovitostí ve stavu, který byl následně respektován především z důvodu zachování práv nikoliv oprávněných osob, ale vlastníků scelených pozemků, kteří je převzali do držby v roce 1949 a následně s nimi nakládali jako s vlastními. Z uvedeného důvodu mají také za to, že byla vlastnická práva stěžovatelů jeho rozhodnutím obnovena v souladu se zák. č. 229/1991 Sb. a že nedošlo k porušení jejich základního práva získat zpět restituovaný majetek v podobě, ve které se fakticky nacházel v době jeho přechodu do vlastnictví státu. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Další vedlejší účastníci, tj. DL., DO., L. SS B, PF ČR se svého postavení ve smyslu §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdali.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele jakož i připojené spisy Krajského soudu v Plzni, 15 Ca 142/94, 15 Ca 208/93, a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podstatou ústavní stížnosti je námitka porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a to rozhodnutími o restitučním nároku dle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., kterými byly restituovány pozemky náhradní, a nikoliv komasované, tj. původní, čímž současně došlo k respektování faktického stavu. Protože čl. 11 větu prvou Listiny je třeba především chápat jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému z práva vlastnictví nikoho nevyloučit, dopadá blíže neodůvodněná námitka stěžovatele mimo ústavní rámec, neboť je nesporné, že stěžovatel nebyl z práva vlastnit napadeným rozhodnutím vyloučen, ale naopak mu na základě předpisu, který si sám nečiní nárok na absolutní nápravu všech křivd (zák. č. 229/1991 Sb.) vlastnictví bylo
přiznáno. Pro úplnost ústavní soud uvádí, že již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není součástí soustavy obecných soudů, že mu nepřísluší s odvoláním na čl. 83 Ústavy vykonávat přezkumné pravomoci a že i samotné vadné právní posouzení nezakládá
II. ÚS 249/95
protiústavnost napadených rozhodnutí. Protože navíc z obsahu spisu 15 Ca 142/94 nebylo zjištěno ani porušení principů stanovených v hlavě páté Listiny, nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 16. 9. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR