ECLI:CZ:US:1996:2.US.252.95
sp. zn. II. ÚS 252/95
Usnesení
II. ÚS 252/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů L. a D.J., oba zastoupeni advokátem JUDr. I.L., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 12 Co 251/95, ze dne 26. 6. 1995, a návrhu na zrušení ustanovení §3 odst. 1, 4 zák. č. 87/1991 Sb., ve slovech "pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky" a slovech "pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky", takto:
Návrh se o d m í t á.
II. ÚS 252/95
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ve svém včas podaném návrhu domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. 12 Co 251/95, potvrzujícího rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 3. 1995, sp. zn. 10 C 227/94, s odůvodněním, že k zamítnutí jejich návrhu na určení vlastnictví k nemovitosti a na uložení povinnosti povinné osobě uzavřít s navrhovateli smlouvu o spoluvlastnictví došlo z důvodu, že první navrhovatel není občanem ČR a není tedy oprávněnou osobou dle §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Spolu s ústavní stížností se domáhali i zrušení §3 odst. 1, 4 ve slovech "pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky" a slovech "pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky".
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že oba soudy se jejich argumentací, podle které je požadavek na státní občanství, stanovený v §3 zák. č. 87/1991 Sb., v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina), zabývaly jen povšechně. Ani okresní soud ani krajský soud nevyužily možnosti postupovat dle čl. 95 odst. 2 Ústavy a nepředložily věc Ústavnímu soudu k posouzení protiústavnosti podmínky upravené v §3 zák. č. 87/1991 Sb. Proto se navrhovatelé rozhodli využít svého práva dle §72 odst. 1 písm. a) a §74 zák. č. 182/1993 Sb. a pro rozpor ustanovení §3 zák. č. 87/1991 Sb. s čl. 1, čl. 11, čl. 14, čl. 3, čl. 4 Listiny a čl. 1, čl. 10 Ústavy ČR, čl. 1 Konvence o ochraně lidských práv podle Protokolu ze dne 20. 3. 1952, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv Spojených národů, smyslem §23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. navrhují, aby spolu s rozhodnutím o zrušení napadených rozsudků byl vydán nález, kterým se též zrušuje ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve slovech "pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky" a ustanovení §3 odst. 4 ve slovech "pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky".
II. ÚS 252/95
Z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 10 C 227/94, Ústavní soud zjistil, že se navrhovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy domáhali vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že první navrhovatel je vlastníkem 2/3 obytného domu v P., ve výměře 132 m2, a zahrady, p. č. 531, o výměře 313 m2, a to do dne, kdy katastrální úřad provede zápis o převodu vlastnictví na druhého navrhovatele podle darovací smlouvy, a dále požadovali, aby soud vydal rozhodnutí, kterým by odpůrcům byla uložena povinnost nebránit navrhovatelům v oprávnění vlastnit svůj majetek, a dále, aby bylo odpůrcům zakázáno převádět tento majetek jakoukoliv formou privatizace nebo jinými formami na jiné osoby. Navrhovatelé při tom výslovně uvedli, že nejde o nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. na vydání nemovitosti či sepsání dohody o vydání nemovitosti, ale o návrh na určení vlastnického práva (srov. návrh ze dne 6. 3. 1994, jeho písemné doplnění ze dne 20. 10. 1994, a zejména protokol o jednání ze dne 26. 6. 1995, nacházející se na č. 1. 61 spisu), které u prvého navrhovatele dovozovali z usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 2. 1991, sp. zn. 1 Rt 8/91, kterým bylo dle zák. č. 119/1990 Sb. rozhodnuto mimo jiné o zrušení trestu odnětí svobody a propadnutí majetku, a to k datu vydání zrušených rozhodnutí, a u druhého navrhovatele z darovací smlouvy ze dne 13. 9. 1994, uzavřené mezi oběma navrhovateli ohledně 2/3 obytného domu v P.
Krajský soud rozsudkem potvrzujícím rozsudek Okresního soudu tento návrh navrhovatelů zamítl, v podstatě s odůvodněním, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 2. 1991, sp. zn. 1 Rt 8/91, kterým bylo rozhodnuto podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudních rehabilitacích, o zrušení rozsudku trestu propadnutí majetku, nedošlo k obnovení vlastnického práva prvému navrhovateli, a proto se nemohou oba navrhovatelé (druhý navrhovatel z titulu darovací smlouvy ze dne 13. 9. 1994 uzavřené mezi nimi) úspěšně domáhat určení vlastnictví a stejně tak uložení povinnosti umožnit navrhovatelům nemovitosti užívat,
II. ÚS 252/95
držet a disponovat s nimi, a konečně i uložení povinnosti zdržet se dispozice se sporným majetkem. Dále se v odůvodnění dovozuje, že ani z titulu zák. č. 87/1991 Sb. první navrhovatel neprokázal vlastnictví, když nepředložil dohodu o vydání pro nesplnění podmínky státního občanství.
Ústavní soud už v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů a ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným, a za předpokladu, že tyto soudy postupovaly v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnost zasahovat.
V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu Plzeň-město zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn, za účasti stran sporu, způsobem, který je stanoven procesními předpisy. K podstatě námitek ústavní stížnosti o protiústavnosti podmínky státního občanství, obsažené v §3 zák. č. 87/1991 Sb., z níž měla vycházet napadená rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy ani odůvodnění návrhu, ani vlastní znění petitu (tj. petit na určení a nikoliv vydání, resp. povinnost uzavřít dohodu o vydání, §5 zák. č. 87/1991 Sb.), ani počet navrhovatelů a konečně ani vlastní rozhodnutí obecných soudů neodpovídá nároku uplatněnému dle zák. č. 87/1991 Sb., nelze přisvědčit argumentům stěžovatelů, že byl jejich návrh zamítnut pro nesplnění podmínek, uvedených v §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., zejména jestliže z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jasně plyne právě nutnost domáhat se nároků, kterým předcházelo rozhodnutí dle zák. č. 119/1990 Sb., dle podmínek upravených v zák. č. 87/1991 Sb., což však navrhovatelé neučinili, ba dokonce výslovně vyloučili. Jinými slovy, jestliže podstata ústavní stížnosti spočívá dle tvrzení stěžovatelů v aplikaci protiústavního ustanovení §3 zák. č. 87/1991 Sb., rozhodnutími obecných soudů a z připojeného spisu obecných soudů Ústavní soud zjistil, že napadené ustanovení nebylo a ani v důsledku zásady vázanosti soudů návrhem na
II. ÚS 252/95
zahájení řízení (§153 odst. 2 o.s.ř.) nemohlo být aplikováno, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítnout. Na uvedeném nic nemění ani ta část odůvodnění obecných soudů, kde se pro účely rozhodnutí o žalobě na určení zmiňuje podmínka státního občanství a následně dovozuje, že první navrhovatel nepředložil dohodu dle zák. č. 87/1991 Sb., neboť šlo jen o otázku předběžnou pro posouzení vlastnictví prvého navrhovatele z několika možných titulů a nikoliv o vlastní rozhodnutí o nároku uplatněném dle zák. č. 87/1991 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 1. 2. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR