ECLI:CZ:US:1996:2.US.255.95
sp. zn. II. ÚS 255/95
Usnesení
II. ÚS 255/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti I.T., zastoupeného advokátkou JUDr. I.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 6 To 154/95, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 1995, čj. 33 T 7/95-459, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu 6 To JUDr. K.B., jako účastníka řízení, a KSZ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 6 To 154/95, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 1995, čj. 33 T 7/95-459, namítal, že napadená rozhodnutí porušila trestní řád v ustanovení §28 odst. 1 (správně pouze §28), dále §§68, 69 odst. 5 a 302 tr. řádu a tím současně i č1. 8 odst. 2 a č1. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Především namítal, že proti němu nebylo lze vést řízení proti uprchlému, a to s tím důsledkem, že mu dosud nebylo
II. ÚS 255/95
sděleno obvinění. Konkrétně zdůraznil, že byl zadržen na hraničním přechodu při vstupu do České republiky dne 1. 8. 1995, nikoliv tedy, když z ní prchal, a dovolával se komentáře k ustanovení §302 tr. řádu, v němž se výslovně uvádí, že řízení proti uprchlému nelze vést, jestliže cizinec opustil území republiky proto, že se po přechodném pobytu, zejména po uplynutí doby, na kterou měl k pobytu povolení, vrátil do svého státu, s tím, že on sám se v České republice zdržuje pouze v souvislosti s návštěvou svého syna, nemá zde trvalé bydliště, ani pracovní povolení a ani není registrovaný jako podnikatel. Dále v souvislosti s tvrzením, že proti němu nebylo lze vést řízení proti uprchlému, neboť se v cizině neskrýval, odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Rt 38/95, v němž se uvádí, že závěr o tom, že se pachatel vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině, lze učinit pouze na základě konkrétních zjištění o jeho chování, např. odmítáním převzetí zásilek od orgánů činných v trestním řízení, a nestačí pouhé vyzvednutí písemností apod. Mimo uvedené v této souvislosti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu vytýkal tu část odůvodnění, v níž se uvádí: "usnesení o vznesení obvinění bylo doručeno dne 4. 1. 1995 ustanovenému obhájci", a to proto, že dne 4. 1. 1995 již nemohlo být doručováno usnesení o vznesení obvinění v důsledku změny právní úpravy. V dalším pak zdůraznil porušení Mezinárodní
smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, neboť jak Republika Makedonie, tak Česká republika převzaly závazky z této smlouvy, v důsledku čehož platí, že nelze vést řízení proti uprchlému také proto, že je nutno požádat Republiku Makedonii o vydání obviněného k trestnímu stíhání. Konečně namítal, že nebyl v souvislosti s vydáním napadených rozhodnutí neprodleně vyslechnut tak, jak to ukládá ustanovení §69 odst. 5 tr. řádu, neboť poukázal-li na to, že neovládá český jazyk a nebyl-li vyslechnut s tlumočníkem, nebyl řádně do 24 hodin vyslechnut, navíc výslech v B., na který se v usnesení odkazuje, byl uskutečněn v jiné věci, v jiné vazbě a ještě k tomu
II. ÚS 255/95
více než měsíc před datem, ke kterému byl ve věznici znovu zadržen a vzat do vazby. Kromě toho napadenému rozhodnutí vytýkal, že přestože v odůvodnění usnesení Vrchní soud tvrdí, že byl zadržen a vzat do vazby již od 1. 8. 1995, potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě, které počátek jeho vazby určilo na den 5. 9. 1995. Závěrem navrhl, aby ústavní soud vydal rozhodnutí, kterým by obě napadená usnesení byla zrušena a současně propustil stěžovatele z vazby na svobodu.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 33 T 7/95, vyplývá, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání a sděleno obvinění pro skutek právně posouzený jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona, který měl spáchat s dalšími osobami. Trestní řízení, jak plyne z usnesení vyšetřovatele Policie ČR, K.ú.v., ze dne 21. 12. 1994, sp. zn. KVV 403/10-1994, bylo vedeno podle §302 a násl. proti uprchlému, neboť nebyl v České republice přihlášen k pobytu a na adrese u I.M., kde se měl údajně zdržovat, nebyl k zastižení. Z toho důvodu sdělení obvinění bylo doručeno v souladu s ustanovením §306 odst. 1 tr. řádu dne 4. 1. 1995 ustanovenému obhájci a nikoliv stěžovateli. Dále ve svém vyjádření Vrchní soud konstatuje, že námitka stěžovatele ohledně nezákonnosti trestního řízení proti uprchlému je účelová, neboť z ustanovení §302 odst. 1 tr. řádu plyne, že řízení proti uprchlému lze konat v případě, že obviněný se trestnímu stíhání vyhýbá pobytem v cizině nebo že se skrývá, přičemž v dané věci byla dovozena důvodnost konání řízení proti uprchlému z důvodu, že se skrývá, a nikoliv, že by legálně opustil republiku, aby se vrátil do svého bydliště. Dále se ve vyjádření uvádí, že vzhledem k zadržení stěžovatele nejsou již dány zákonné podmínky, aby bylo trestní řízení i nadále vedeno proti uprchlému, což však neznamená, že by se musela vykonaná část řízení opakovat nebo doplňovat, nýbrž že je dále nutno postupovat podle obecných ustanovení. Vrchní soud
II. Ú5 255/95
rovněž odmítl námitku stěžovatele, že bylo postupováno nezákonným
způsobem při jeho zadržení a vzetí do vazby, s tím, že Okresní soud ve Frýdku -
Místku byl příslušný k vydání příkazu k zatčení stěžovatele a k rozhodnutí o jeho vzetí do vazby, které bylo vydáno po zahájení trestního řízení proti uprchlému a sdělení obvinění doručením ustanovenému obhájci. Vlastní vzetí do vazby po zadržení dne 1. 8. 1995, v souladu s ustanovením §69 odst. 5 tr. řádu, realizoval Okresní soud v Břeclavi ve stanovené době 24 hodin po zadržení, který stěžovateli publikoval usnesení o jeho vzetí do vazby, ale nebylo mu sděleno obvinění, neboť tento úkon, jak již bylo předesláno, se v řízení proti uprchlému neopakuje. Protože usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo realizováno Okresním soudem v Břeclavi, nemohlo Okresnímu soudu v Břeclavi být objektivně známo, že došlo ke skončení přípravného řízení, a proto Krajský soud v Ostravě vzal jmenovaného z důvodu obav, uvedených v §67 písm. a) a b) tr. řádu, do vazby. Závěrem Vrchní soud ve svém vyjádření konstatuje, že podmínky konání řízení proti uprchlému byly splněny a tento byl vzat také důvodně do vazby, neboť by se mohl nadále skrývat a vyhýbat trestnímu řízení (§67 písm. a) tr. řádu) a ani nelze vyloučit jeho působení na spoluobviněné a svědky, aby tak docílil příznivější posouzení jeho trestné činnosti (§67 písm. b) tr. řádu). Z těchto důvodů nesdílí okresní soud názor stěžovatele, že došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a v důsledku toho zbavení osobní svobody v rozporu se způsobem, který stanoví zákon.
KSZ, jako vedlejší účastník ve svém vyjádření označil stěžovatelovu ústavní stížnost za zcela nedůvodnou a účelovou s tím, že v přípravném řízení bylo zjištěno, že stěžovatel je důvodně podezřelý, že společně s I.S., V.Š. a O.S. dne 30. 7. 1994 vnikli do skladu T., odkud odcizili spotřební elektroniku v hodnotě 3.174.790,- Kč, a byl tedy dostatečně odůvodněn závěr, že stěžovatel spáchal trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona. V průběhu řízení bylo orgány Policie ČR zjištěno, že stěžovatel
II. ÚS 255/95
se v České republice zdržoval ilegálně od r. 1989 a bydlel bez přihlášení u I.M., s níž má syna, přičemž jmenovaná dne 20. 12. 1994 v souvislosti s provedením domovní prohlídky uvedla, že stěžovatele viděla naposledy před třemi měsíci a není jí známo, kde se zdržuje. Dne 31. 10. 1994 bylo navíc orgány Policie ČR vyhlášeno po stěžovateli celostátní pátrání. Protože přes tuto skutečnost se pobyt stěžovatele nepodařilo vypátrat, bylo dáno důvodné podezření, že se stěžovatel trestnímu stíhání vyhýbá tím, že se skrývá. Protože byly takto naplněny podmínky řízení proti uprchlému, byl vyšetřovatelem vyhotoven záznam o sdělení obvinění, který byl dne 4. 1. 1995 doručen ustanovenému obhájci a tímto datem bylo podle §303 tr. řádu zahájeno trestní stíhání. Následně na návrh státního zástupce vydal soudce Okresního soudu ve Frýdku - Místku dne 27. 1. 1995 příkaz k zatčení stěžovatele, který však až do ukončení přípravného řízení nebyl realizován, neboť se stěžovatele nepodařilo vypátrat. Po celou dobu přípravného řízení byla respektována veškerá práva obhájce. Z těchto důvodů má krajský státní zástupce za to, že řízení proti uprchlému bylo vedeno důvodně a v souladu s trestním řádem.
Stěžovatel pak zaslal Ústavnímu soudu své stanovisko k vyjádření Vrchního soudu v Praze i krajského státního zástupce, v němž dovozoval, že tvrzení Vrchního soudu obsažená ve vyjádření jsou účelová, když se v nich uvádí, že ze zjištění, že se nezdržuje v místě přechodného pobytu, Vrchní soud dovodil, že se skrývá, a nikoliv, že by legálně (sic!) opustil republiku, neboť na okolnost jeho odjezdu nelze usuzovat z faktu, že nebyl zastižen v místě svého přechodného bydliště, přičemž považuje za zarážející Vrchním soudem používaný termín opuštění republiky, odpovídající době, kdy v trestním zákoně platilo ono ilegální opuštění republiky, a navíc navozující situaci, jakoby on před zahájením trestního stíhání odjel ilegálně. Dále konstatoval, že odjel z České republiky legálně, a to nejméně tři měsíce před tím, než se o něj policie začala zajímat. V této souvislosti znovu zdůraznil, že závěr o skrývání musí být podložen
II. ÚS 255/95
konkrétními zjištěními, opřenými o konkrétní chování podezřelé osoby, dokumentující úmysl se skrývat. Zrovna tak stěžovatel označil za účelové vyjádření krajského státního zástupce, pokud dovodil, že bylo dáno důvodné podezření, že se trestnímu stíhání vyhýbá, protože se orgánům policie nepodařilo ho vypátrat ani na základě celostátního pátrání, neboť se ho nepodařilo vypátrat prostě proto, že v České republice nebyl, avšak ze zcela jiných důvodů. Konečně vyjádřil podiv nad tím, že ani krajský státní zástupce, ani předseda senátu Vrchního soudu v Praze nezaujali žádné stanovisko k dalším bodům jeho ústavní stížnosti, stejně tak jako tyto námitky ignoroval Vrchní soud i v napadeném rozhodnutí, z čehož dále dovodil, že je vyvrátit ani nelze, s tím, že mlčení o námitkách sám považuje za aroganci soudní moci, neboť pokud by je senát Vrchního soudu v Praze skutečně vzal na vědomí, byla by tato ústavní stížnost zbytečná. V závěru sdělil, že se vzdává osobní účasti při jednání před Ústavním soudem, ale že se jednání zúčastní jeho právní zástupkyně.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a že jeho pravomoc je vázána na zjištění, zda bylo zásahem orgánu veřejné moci porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tvrzenému porušení č1. 8 odst. 2 a čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nezbylo, než se věcí zabývat. V této souvislosti z hlediska skutkového Ústavní soud z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 33 T 7/95, zjistil, a to konkrétně ze záznamu o sdělení obvinění vyšetřovatele Policie ČR, K.ú.v., ze dne 21. 12. 1994, sp. zn. KVV 403/10-1994, že bylo vedeno řízení proti uprchlému dle §302 a násl. tr. řádu, jelikož bylo prokázáno, že stěžovatel se na území ČR zdržuje od roku 1989 ilegálně, po spáchání trestné činnosti opustil O., nezdržuje se ani u své družky a skrývá se na neznámém místě, aby se vyhnul trestnímu stíhání, přičemž vyšetřovatelem vyhotovený záznam o sdělení obvinění stěžovateli
II. ÚS 255/95
pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona, byl dne 4. 1. 1995 doručen obhájci, který byl stěžovateli ustanoven. Dále bylo zjištěno, že dne 2. 8. 1995, sp. zn. 6 Nt 27/95, Okresní soud ve Frýdku - Místku rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby, počínaje dnem 1. 8. 1995 ve 20 hodin 20 minut podle §68 tr. řádu, z důvodů uvedených v §67 písm.a), b), c) tr. řádu. Proti tomuto rozhodnutí byla podána stěžovatelem stížnost 25. 8. 1995 a Krajský soud v Ostravě usnesením, sp. zn. 1 To 320/95, ze dne 5. 9. 1995, rozhodnutí ze dne 2. 8. 1995, čj. 6 Nt 27/95-28, zrušil, s odůvodněním, že vzhledem k obžalobě podané KSZ již dne 25. 4. 1995, nebyl Okresní soud ve Frýdku - Místku při rozhodování o vzetí do vazby dne 2. 8. 1995 procesně příslušným k vydání napadeného rozhodnutí. Téhož dne pak krajský soud usnesením, čj. 33 T 7/95-459, vydal rozhodnutí, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, počínaje okamžikem propuštění obviněného z vazby, realizované na základě usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 2. 8. 1995, sp. zn. 6 Nt 27/95. Taktéž proti tomuto usnesení si podal stěžovatel stížnost 8. 9. 1995 a tato byla usnesením Vrchního soudu ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 6 To 154/95, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, zamítnuta s odůvodněním, že nelze učinit závěr o důvodnosti řízení proti uprchlému z důvodu, že by obviněný opustil území republiky, nýbrž proto, že se v době zahájení trestního stíhání skrýval. K námitkám stěžovatele, pokud jde o jeho tvrzení, že mu dosud nebylo sděleno obvinění, neboť proti němu nebylo lze vést řízení proti uprchlému, však Ústavní soud uvádí, že v napadeném usnesení Vrchního soudu, 6 To 154/95, se na jeho straně druhé výslovně uvádí, že řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu bylo konáno proto, že v době zahájení trestního stíhání se skrýval, což bylo dovozováno ze skutečnosti, že nebyl v České republice přihlášen k pobytu a nebyl zastižen na adrese u I.M., kde se zdržoval. Obecně vzato, protože naplnění předpokladů pro řízení proti uprchlému ve smyslu §302 tr. řádu především pamatuje na objektivní nedostupnost, budou pro rozhodnutí dle §302 a násl. tr. řádu převažující především
II. ÚS 255/95
objektivní přezkoumatelná kritéria nad kritérii, která jsou vázána na osobu, a to z přirozeného důvodu, že tato chybí. V dané věci půjde konkrétně o existenci takových kritérií, která naplňují skutkovou podstatu skrývání. V tomto směru má ústavní soud za to, že těmito objektivními přezkoumatelnými kritérii byla nejen bezvýslednost celostátního pátrání po stěžovateli, ale také skutečnost, že si stěžovatel nesplnil svoji přihlašovací povinnost a na území ČR se takto zdržoval již od roku 1989 a nebyl zastižitelný u své družky (srov. odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 6 To 154/95, ale též záznam o sdělení obvinění vyšetřovatele ze dne 21. 12. 1994, ČVS: KW-403/10-1994), přičemž skutečnost, že stěžovatel sám neplnil povinnosti stanovené zákonem č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů, má samostatný význam. Jinými slovy znak skrývání dle §302 tr. ř. je v dané věci naplněn mimo již uvedené proto, že ačkoliv stěžovatel měnil místo svého pobytu, k čemuž je zcela jistě oprávněn, nečinil tak při splnění zákonem mu uložených povinností. K další v této souvislosti uplatněné námitce, týkající se odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 6 To 154/95, ohledně vznesení obvinění namísto sdělení obvinění, dlužno dodat, a ve shora uvedeném se již konstatuje, že ze spisu byl zjištěn správný postup, totiž, že ve smyslu §160 tr. řádu, po novele provedené zák. č. 292/1993 Sb., bylo pouze obhájci sděleno obvinění, a to doručením, tak jak ukládá §303 tr. řádu, který byl ustanoven dle §36 odst. 1 písm. d) tr. řádu. Lze tedy konstatovat, že bylo postupováno v souladu s tr. řádem, pokud jde o splnění podmínek pro zahájení řízení proti uprchlému, tak jak vyplývají z §302 a násl. tr. řádu, s tím, že Ústavní soud sdílí názor Vrchního soudu o tom, že pokud bylo již v rámci řízení proti uprchlému sděleno obvinění ustanovenému obhájci, není nutno tento úkon v případě, že odpadnou podmínky, pro které bylo lze postupovat dle §302 a násl., opakovat nebo doplňovat. Stejně tak pokud jde o další námitku stěžovatele, v níž tvrdí, že nebyl neprodleně vyslechnut tak, jak ukládá ustanovení §69 odst. 5 tr. řádu, neboť poukázal na to, že neovládá český jazyk, takže jeho
II. ÚS 255/95
výslech měl být uskutečněn za účasti tlumočníka, jak ukládá ustanovení §28 tr. řádu, dospěl Ústavní soud k závěru, že není důvodná, neboť z obsahu spisu se nepodařilo zjistit, že by skutečně obviněný prohlásil, že neovládá jazyk, přičemž postup podle §28 tr. řádu odvisí právě od projevu účastníka, resp. obviněného, tj. stěžovatele, jinými slovy stěžovatel své tvrzení o tom, že prohlásil, že neovládá jazyk, neprokázal. Ohledně prvé části ustanovení §28 tr. řádu, v níž se počítá s přibráním tlumočníka, slovy "je-li třeba přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti", Ústavní soud uvádí, že tato předpokládá potřebu orgánů činných v trestním řízení. Lze tedy i v tomto směru konstatovat, že stěžovatel byl řádně do 24 hodin vyslechnut. Pokud jde o další námitky stěžovatele, jimiž vytýká rozhodnutí Vrchního soudu, ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 6 To 154/95, že v části odůvodnění na straně tři, v níž se konstatuje: "Z obsahu trestního spisu plyne, že okresní soud ve věci rozhodoval v přípravném řízení, vydal příkaz k zatčení obviněného po zahájení trestního stíhání a vznesení obvinění, který byl realizován dne 1. 8. 1995, kdy obviněný byl zadržen. Ve stanovené době 24 hodin po zadržení byl vyslechnut soudcem Okresního soudu v Břeclavi, který obviněnému publikoval usnesení o vzetí do vazby Okresním soudem ve Frýdku - Místku, vydaného v přípravném řízení, jako soudem příslušným podle §26 odst. 1 tr. řádu." Vrchní soud ignoruje, že výslech v B. se uskutečnil v jiné věci, v jiné vazbě a navíc více než měsíc před datem, ke kterému byl ve věznici znovu zadržen a vzat do vazby, a to proto, že usnesení Vrchního soudu ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 6 To 154/95, potvrzovalo usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 1995, čj. 33 T 7/95-459, které počátek vazby určilo na den 5. 9. 1995. V tomto směru má ústavní soud za to, že stěžovatel přehlédl konec napadené a shora citované věty, nacházející se na straně tři napadeného rozhodnutí, v níž Vrchní soud, a to shodně jako ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, konstatuje, že Okresní soud ve Frýdku - Místku, který vydal usnesení o vzetí do vazby, pod sp. zn.6 Nt 27/95, ze dne 2. 8. 1995, byl soudem příslušným dle §26 odst.l tr. řádu, a proto také nebylo Vrchním soudem přihlíženo
II. ÚS 255/95
k zrušujícímu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9.
1995, sp. zn. 1 To 320/95, neboť právě jeho existence vytvořila prostor pro tyto posledně stěžovatelem uvedené námitky. Protože Ústavní soud sdílí názor Vrchního soudu ohledně příslušnosti Okresního soudu ve Frýdku - Místku, pokud dne 2. 8. 1995, pod sp. zn. 6 Nt 27/95, rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby dnem 1. 8. 1995, a naopak nesdílí názor Krajského soudu v Ostravě, uvedený v zrušujícím rozhodnutí ze dne 5. 9. 1995, sp. zn. 1 To 320/95, potom ale s tím důsledkem, že příčinou těchto stěžovatelem tvrzených vad nejsou napadená rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 6 To 154/95, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 1995, sp. zn. 33 T 7/95, ale naopak rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 1995, sp. zn. 1 To 320/95, které však stěžovatel nenapadá. Pro úplnost v této souvislosti ústavní soud uvádí, že vychází z materiálního nazírání na právo, což znamená, že ne vždy bude vadný postup způsobilým založit porušení práva ve vlastním smyslu slova, a to dokonce tou intenzitou, že by založilo porušení norem i nejvyšší právní síly, tj. ústavních zákonů, resp. základních lidských práv a svobod, proto také Ústavní soud nedovodil žádné porušení základních práv a svobod, pokud Vrchní soud k rozhodnutí Krajského soudu ze dne 5. 9. 1995, sp. zn. 1 To 320/95, aniž bylo zrušeno, nepřihlížel, neboť šlo o typický příklad materiálního nazírání na právo, kterým Vrchní soud zjednával faktickou cestou nápravu nejen v poměru k vadnému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 1995, sp. zn. 1 To 320/95, ale též v poměru k základnímu právu dle č1. 38 odst. 1 Listiny, tj. právu na zákonného soudce. Vadnost tohoto ústavní stížností nenapadnutého usnesení, jak již bylo naznačeno shora, vyplývá ze skutečnosti, že toto usnesení rušilo usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 2. 8. 1995, sp. zn. 6 Nt 27/95, z důvodu nedostatku procesní příslušnosti, aniž by vzalo v úvahu §26 tr. řádu, který je lex specialis ve vztahu k věcné a místní příslušnosti, a tím porušovalo základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Jestliže tedy je tu §26 tr. řádu jako lex specialis a rozhodnutí o vzetí do vazby je pojmově
10
11
II. ÚS 255/95
úkonem přípravného řízení, nemůže na povaze tohoto úkonu a tedy i na příslušnosti soudu nic měnit fakt, že byla v mezidobí podaná obžaloba, případně že došlo k překvalifikování stupně nebezpečnosti trestného činu, neboť by otázka příslušnosti byla vlastně odvislá na nahodilosti, resp. na tom, zda byla podána obžaloba či nikoliv, a na tom, jak byl čin kvalifikován, přičemž rozhodnutí o vazbě je vázáno na stejné důvody pro všechny trestné činy a v kterékoliv fázi trestního řízení po sdělení obvinění (srov. §67, §68 tr. řádu).
Konečně, pokud jde o námitku stěžovatele, že Republika Makedonie, převzala závazky plynoucí ze smlouvy mezi ČSSR a Socialistickou federativní republikou o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, a proto bylo nutno požádat o vydání obviněného Republiku Makedonii, aby bylo lze vést řízení proti uprchlému, dlužno dodat, že opak je pravdou, neboť ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 4. 3. 1996 Ústavní soud zjistil, že jednání o převzetí těchto závazků teprve mezi Českou republikou a Novou Makedonií probíhají s tím, že sukcesní protokol, který podléhá souhlasu vlády ČR, formou usnesení, dosud nebyl podepsán.
Z důvodů shora uvedených nebyla ústavní stížnost shledána za důvodnou, a proto ji Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 26. 3. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR
Za správnost vyhotovení:
11