ECLI:CZ:US:1996:2.US.274.96
sp. zn. II. ÚS 274/96
Usnesení
II. ÚS 274/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti podané Ing. P.V., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. Ovs 19/96/Št, ze 7. 10. 1996, kterým bylo rozhodnuto, že se nepřihlíží k podání Ing. P.V. ze dne 26. 9. 1996, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a ÚVK, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. Ovs 19/96/§t, ze 7. 10. 1996, kterým bylo rozhodnuto, že se nepřihlíží k jeho podání k Nejvyššímu soudu ze dne 26. 9. 1996. Ústavní stížnost byla podána ústavnímu soudu osobně dne 11. 10. 1996. Byla proto podána včas. K ústavní stížnosti je přiložena plná moc pro advokáta JUDr. T.S. Jeho prostřednictvím však evidentně ústavní stížnost podána není, když je celá psána rukou a advokát JUDr. T.S. podání ani nepodepsal.
Bez ohledu na tyto vady Ústavní soud o této ústavní stížnosti rozhodl, aniž by vyzval stěžovatele k odstranění vad, neboť dospěl k závěru, že by to v daném případě nemohlo mít na výsledek řízení žádný vliv. Proto rozhodl, jak výše uvedeno, z následujících důvodů.
Ze stížnosti vyplývá, že Ind. P.V. byl odmítnut OVK, jako nezávislý kandidát pro volby do Senátu vyhlášené na dny 15. a 16. 11. 1996. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal k ÚVK, která svým rozhodnutím ze dne 21. 9. 1996, č. j. ÚVK 260/96, rozhodnutí OVK potvrdila.
II. ÚS 274/96
Stěžovatel proto využil možnosti dané mu ustanovením §87 zákona č. 247/1996 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, a podáním učiněným telefaxem dne 26. 9. 1996 se obrátil na Nejvyšší soud České republiky s návrhem, aby bylo rozhodnutí č. j. ÚVK 260/96 vráceno ÚVK k úplnému projednání. Své podání učiněné telefaxem však ve stanovené lhůtě nedoplnil předložením jeho originálu, jak to vyžaduje ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu. Znovu se na Nejvyšší soud České republiky obrátil až 3. 10. 1996 s podáním, které opět nesplnilo požadované náležitosti.
Nejvyšší soud České republiky proto postupoval podle ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu, které stanoví, že k takovým podáním, "pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží." Tento postup Nejvyššího soudu stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadl a navrhl, aby ústavní soud rozhodl o povinnosti Nejvyššího soudu "přihlédnout k podanému odvolání navrhovatelem a rozhodnout o něm tak, aby uchazeč o kandidování neztratil lhůtu možné registrace kandidáta."
Mezi stěžovatelem a Nejvyšším soudem České republiky přitom byla shoda co do skutkového stavu, tzn. že podání bylo učiněno telefaxem a došlo Nejvyššímu soudu dne 26. 9. 1996 a nebylo v zákonem stanovené lhůtě doplněno.
Ústavní soud proto přezkoumal, zda tímto postupem Nejvyššího soudu nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Dospěl k závěru, že se tak stát nemohlo, neboť čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Výraz "stanoveným postupem" je třeba ve smyslu čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny třeba chápat tak, že zákon pro tento postup může stanovit podmínky, které zajišťují výkon soudnictví podle předem daných pravidel. K požadavkům, které lze požadovat v právním státě na tom, kdo se obrací k soudu, patří nepochybně i prokázání, že jde skutečně o podání toho, kdo je v návrhu označen. V řízení, které lze zahájit pouze k návrhu toho, jehož přihláška k registraci byla odmítnuta, a které musí proběhnout ve zkrácených lhůtách, jde o požadavek, který je plně v souladu s ústavními předpisy. Jestliže stěžovatel tuto podmínku neznal, nemůže se omlouvat poukazem na to, že Komentář k zákonu č. 247/1996 Sb. se o této podmínce pro podání učiněná telefaxem nezmiňuje. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů. V takovém případě se nikdo nemůže omlouvat tím, že zákon neznal.
Posouzení otázky, zda je v případě nedoplnění podání učiněného telefaxem ve smyslu §42 odst. 3 občanského soudního řádu vůbec třeba vydávat usnesení, nebo zda Nejvyšší soud neměl na takové podání reagovat, je mimo rámec rozhodnutí o petitu ústavní stížnosti.
II. ÚS 274/96
Ze všech těchto důvodů proto ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnul jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 1996 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR