ECLI:CZ:US:1996:2.US.282.95
sp. zn. II. ÚS 282/95
Usnesení
II. ÚS 282/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci ústavní stížnosti navrhovatele J.V., zastoupeného advokátem JUDr. D.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 1995, čj. 19 Co 207/95-70, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 3. 1995, sp. zn. 16 C 118/93, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Z.V. a J.S., oba zastoupeni advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 1995, čj. 19 Co 207/95-70, s odůvodněním, že napadené rozhodnutí porušuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Na odůvodnění svého návrhu uvedl, že odvolací soud dovodil, že stěžovatel není oprávněnou osobou dle ustanovení §3 zák. č. 87/1991 Sb., jelikož věc byla vydána vedlejším účastníkům, dříve
II. ÚS 282/95
odpůrcům, jako dědicům ze závěti dle ustanovení §3 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona, zatímco navrhovatel opírající svůj nárok
o písm. c) cit. ustanovení patří jako vnuk původní vlastnice do druhé skupiny osob, které mohou své restituční nároky úspěšně uplatnit jen tehdy, pokud nejsou uplatňovány osobami uvedenými ve skupinách předchozích, a to přesto, že vedlejší účastníci předložili státnímu notářství dne 18. 10. 1991 závěť a požádali o dodatečné projednání dědictví po původní vlastnici v peněžní hotovosti 12.000,-- Kč, aby současně sdělili soudu v průběhu řízení o dodatečném projednání dědictví, že žádný dodatečně najevo vyšlý majetek po původní vlastnici neexistuje. Jde tedy o to, že vedlejší účastníci předložili závěť po uplynutí lhůty k uplatnění nároků na vydání podle zák. č. 87/1991 Sb. a navíc předmětem návrhu na dodatečné projednání dědictví byl podle vlastního tvrzení odpůrců majetek, který nepatřil původní vlastnici paní J.V. V této souvislosti odkázal stěžovatel na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, uveřejněné pod č. 23/95 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Konkrétně uvedl, že pro posouzení okruhu oprávněných osob dle zák. č. 87/1991 Sb. v dané věci nemůže být právně relevantní závěť, která byla předložena k projednání dědického řízení až 18. října 1991, když lhůty k podání výzvy k vydání věci skončily dnem 30. 9. 1991. Rozhodnutí soudu prvého stupně pak vytkl porušení čl. 36 Listiny tím, že nevyhověl všem důkazním návrhům účastníků, ačkoliv nebylo možno bezpečně usoudit na skutkový stav věci, pokud jde o otázku včasného uplatnění výzvy k vydání věci u povinné osoby. Z provedených důkazů v tomto směru zejména zdůraznil, že povinná osoba s ním 13. 9. 1991 dokonce uzavřela dohodu o vydání věci.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání jedné čtvrtiny domu a stavební parcely, byla zamítnuta, neboť dospěl k závěru, že nemovitosti byly vydány osobám oprávněným dle ustanovení §3 odst. 2 písm. b) zák. č. 87/1991 Sb., zatímco stěžovatel je
II. ÚS 282/95
osobou uvedenou v §3 odst. 2 písm. c) cit. zákona, což znamená, že by své restituční nároky mohl úspěšně uplatnit jen za předpokladu, že nebyly uplatněny osobami uvedenými ve skupinách předchozích. Dále městský soud dovodil, že je nerozhodné, zda žalovaní předložili závěť v dědickém řízení po původní vlastnici, protože zákon takovou podmínku nestanoví, a zdůraznil, že nemohlo dojít k porušení čl. 11 Listiny, neboť v čl. 11 je chráněno vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně, jak. je tomu v daném případě. Dále ve svém vyjádření městský soud uvedl, že pokud se stěžovatel dovolává rozsudku Vrchního soudu v Praze, publikovaného pod č. 23/1995 Sbírky soudních rozhodnutí, jde o rozhodnutí, které řeší podmínky vzniku nároku u jiné skupiny oprávněných osob, a sice u univerzálního dědice, který dědí dědictví celé a u kterého pro vznik restitučního nároku zákon výslovně stanoví povinnost předložit závěť v dědickém řízení. Zatímco vedlejší účastníci nedědí dědictví celé (§3 odst. 2 písm. b) cit. zákona) a není u nich zákonem stanovena povinnost předložit ani závěť v dědickém řízení, což je také důvod, proč nelze s časovým určením spojovat žádné právní následky.
Vedlejší účastníci ve svém vyjádření především zdůraznili otázku včasnosti uplatněných restitučních nároků stěžovatelem s tím, že již v řízení vedeném pod sp. zn. 24 Co 7/92, u Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut návrh na registraci dohody o vydání sporných nemovitostí stěžovateli, byla důvodem zamítnutí skutečnost, že stěžovatel ve stanovené lhůtě výzvu k vydání nemovitostí nepodal. Bylo tedy jeho věcí, aby se eventuelní ústavní stížností v tomto smyslu obrátil na Ústavní soud proti rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 24 Co 7/92. Kromě toho zdůraznili, že i ve vlastním, ústavní stížností napadeném řízení, vedeném pod sp. zn. 16 C 118/93, u Obvodního soudu pro Prahu 10, se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by výzvu k vydání nemovitostí uplatnil včas. Navíc i kdyby prokázal stěžovatel uplatnění výzvy k vydání nemovitostí zavčas, bylo třeba, aby za situace, kdy věc byla vydána vedlejším účastníkům
II. ÚS 282/95
ve lhůtě dle ustanovení §5 odst. 2, tyto nároky uplatnil u soudu, kterou však taktéž nedodržel, a to proto, že předmětná lhůta uplynula k 1. 4. 1992, a stěžovatel svůj návrh podal až dne 29. 4. 1993. Z těchto důvodů odmítli vedlejší účastníci porušení čl. 11 Listiny a stejně tak i čl. 36 Listiny, neboť odst. 4 tohoto ustanovení stanoví, že podmínky a podrobnosti pro soudní ochranu upravuje zákon, přitom bylo věcí soudu rozhodnout, které důkazy je třeba provést a které nikoliv, takže za situace, kdy stěžovatel ani netvrdil, že výzva byla ve lhůtě uplatněna, nebylo třeba provádět další důkazy a pokud stěžovatel někoho zmocnil, může proti této osobě uplatnit nárok na náhradu škody. Což jsou skutečnosti nerozhodné z hlediska průkaznosti výzvy.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší vykonávat přezkumné pravomoci nad jejich rozhodováním a že za předpokladu, že tyto při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. V daném případě v obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 16 C 118/93, nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v případě stěžovatele byly porušeny ústavní principy zakotvené v hlavě páté Listiny, neboť byly dle názoru Ústavního soudu respektovány kautely ustanovení §132 o.s.ř., do něhož se promítá i zásada soudcovské nezávislosti dle č1. 82 Ústavy. Stejně tak nemohlo dojít ani ke stěžovatelem namítanému porušení vlastnického práva ve čl. 11 Listiny, neboť obnova vlastnického práva dle restitučních zákonů, konkrétně dle zák. č. 87/1991 Sb., je mimo jiné podmíněna též uplatněním písemné výzvy u povinné osoby v zákonem stanovených lhůtách. Protože z obsahu připojeného spisu a zejména výpovědí stěžovatele samého jasně plyne, že tuto písemnou výzvu u povinné osoby nikdy neuplatnil a naopak spoléhal na to, že byla uplatněna za něho, což se mu nepodařilo na základě provedeného dokazování listinami a výslechy prokázat, nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout. Jen pro úplnost
II. ÚS 282/95
Ústavní soud uvádí, že otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje o.s.ř., ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o.s.t.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. 1 o.s.ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Nelze proto spatřovat porušení zásad upravených v č1. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka (obdobně viz též např. rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 150/93).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 24. 9. 1996 soudce zpravodaj