ECLI:CZ:US:1996:2.US.298.95
sp. zn. II. ÚS 298/95
Usnesení
II. ÚS 298/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele J.Š., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., o ústavní stížnosti ze dne 8. 12. 1995, došlé Ústavnímu soudu dne 11. 12. 1995, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 1995, čj. 6 Co 1338/95-34, za vedlejší účasti ing. P.J. a J.J., obou zastoupených advokátem JUDr. B.B., takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí navrhovatel proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 1995, čj. 6 Co 1338/95-34, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 1995, čj. 16 C 9/95-19, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 1995, čj. 16 C 9/95-26, v řízení o určení, že přisouzená bytová náhrada nepřísluší.
Porušení svého základního práva spatřuje navrhovatel v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom smyslu, že citovaným rozhodnutím došlo k porušení práva všech vlastníků na stejnou zákonnou ochranu při šetření stejného zákonného obsahu práv vlastníků.
Za účelem správných zjištění si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 16 C 9/95. Podstatou sporu u obecných soudů byla otázka, zda je možné změnit pravomocný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1992, čj. 13 C 209/92-22, podle něhož jsou žalovaní (u Ústavního soudu vedlejší účastníci) povinni vyklidit byt 3 + 1 II. kategorie v B., do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu, když žalobce (u Ústavního soudu navrhovatel) tvrdí, že žalovaní (vedlejší účastníci) po právní moci citovaného rozsudku mají k dispozici 'byt 2 + 1 I. kategorie, tedy přiměřenou náhradu.
II. ÚS 298/95
V ústavní stížnosti navrhovatelé v podstatě opakují argumenty, vznesené již v řízení před obecnými soudy s tím, že namítají nesprávné posouzení věci obecnými soudy, kdy dle navrhovatelů je na úkor práv vlastníka domu preferováno a nad jeho práva povyšováno dispoziční právo nájemce družstevního bytu, jehož nájemní vztah k bytu, který užívá, skončil uplynutím výpovědní lhůty.
Krajský soud jako účastník řízení před Ústavním soudem odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 19. 9. 1995, čj. 6 Co 1338/95-34 s tím, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Vedlejší účastníci - ing. P.J. a J.J. - namítají, že stěžovatel J.Š. ve své ústavní stížnosti zpochybňuje i dispozici s družstevním bytem vedlejšího účastníka. Tato však nemůže být vzhledem k ustanovení §72 odst. 1 zák. č. 18/1993 Sb., o Ústavním soudu, předmětem ústavní stížnosti.
Krajský soud v Českých Budějovicích, dle vedlejších účastníků, naproti tomu správně neposuzoval věc z hlediska údajného zneužití vlastnictví na újmu jiných, jak to činí stěžovatel v ústavní stížnosti. Pokud se stěžovatel zmiňuje o údajném konfliktu ochrany vlastnictví a ochrany nájmu bytu, je tento střet dvou různých institutů řešen platným právem. Vedlejší účastníci vyslovili přesvědčení, že Krajský soud v Českých Budějovicích tato ustanovení platného právního řádu respektoval, provedl všechny potřebné důkazy a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal, takže svým rozhodnutím neporušil ani stěžovatelovo ústavně zaručené právo na vlastnictví ani jiná jeho ústavně zaručená práva nebo svobody.
Ústavní soud dospěl po prostudování spisu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatel shrnuje v ústavní stížnosti argumenty, které již uvedl v řízení před obecnými soudy s tím, že se domnívá, že rozhodnutí soudu jsou nesprávná, pokud jde o právní posouzení věci a dále z toho dovozuje, že v souzeném případě došlo k porušení základních lidských práv a svobod dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro tento závěr však nesnesl navrhovatel žádný nový argument, který by již nebyl uplatněn v řízení před obecnými soudy. Okresní ani krajský soud neupřel svým rozhodnutím navrhovateli právo na ochranu vlastnického práva (žalobce), když dovodil, že nejsou splněny podmínky pro to, aby žalobě mohlo být vyhověno.
Z hlediska práva na "spravedlivý proces" stanoví Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Se zřetelem na to bylo nutné se zabývat otázkou (aniž to navrhovatel namítal), zda v řízení před obecným soudem nebyly porušeny základní procesní principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny. Stěžovatel vytýká krajskému soudu nesprávné právní posouzení věci. Podstata jeho ústavní stížnosti spočívá tak v polemice s právním závěrem rozsudku krajského soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
II. ÚS 298/95
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1
Ústavy CR.
Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že navrhovateli nebylo porušeno jeho ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jeho případem se soud zabýval a ve věci rozhodl.
Pokud jde o aplikaci čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny základních práv a svobod soudem.
Podle čl. 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR
V Brně dne 10. října 1996