ECLI:CZ:US:1996:2.US.330.96
sp. zn. II. ÚS 330/96
Usnesení
II. ÚS 330/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Dipl ing. E.W. - W., zastoupeného advokátkou JUDr. J.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 1996, sp. zn. 28 a 50/95, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a O.ú. M.B., referátu Pozemkového úřadu; Pozemkového fondu České republiky, L., L.S., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 10. 4. 1997 a 22. 7. 1997, domáhal s odkazem na čl. 1; čl. 10 odst. 1, 2; čl. 11 odst. 1; čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
II. ÚS 330/96
zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., referátu Pozemkového úřadu ze dne 9. 1. 1995, čj. 2152-3065/92, jímž bylo vysloveno, že stěžovatel není vlastníkem ve výroku tohoto rozhodnutí uvedených nemovitostí, zapsaných původně ve vložce č. 959 zemských desek pro k. ú. B.H. V návazností na závěr soudu ohledně konfiskace předmětného majetku právnímu předchůdci stěžovatele JUDr. K.W. - W., dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jakožto osobě německé národnosti, tento uvedl, že jeho otec se nikdy sám k německé národnosti nepřihlásil a na členství v NSFK hned na začátku okupace rezignoval. V doplňku ke své ústavní stížnosti ze dne 10. 4. 1997 podrobně rozvedl svůj slovanský původ s tím, že německé jméno bylo dáno pojmenováním po prvé generaci kamenných hradů stavěných německými staviteli, a s tím, že svou sňatkovou politikou se spojili s mnoha vládnoucími dynastiemi Evropy i velkou částí evropské šlechty, a to s tím důsledkem, že byli kosmopolitického smýšlení, což se odráželo i na tom, že nikdy nevyrůstali s jedinou mateřskou řečí, ale vždy současně od dětství hovořili několika jazyky. Proto také s ohledem na problematičnost zařazování dětí k té které národnosti u smíšených manželství se otec stěžovatele vzepřel přiřazení pouze k jediné národnosti demonstrativním odebráním se do zahraničí po dobu sčítání lidu, přičemž jak se v posledních dnech stěžovatel dozvěděl, pověřil svou někdejší zaměstnankyni pí. A.T., aby proti označení na sčítacích listech v roce 1939 podala stížnost. Dále se stěžovatel vyjádřil k období první republiky, v němž u příležitosti české generální mobilizace jeho otec narukoval k české armádě, navíc dal k dispozici svoji budovu české obecné škole, pročež byl Němci nařčen z počešťování. Kromě toho se snažil zlepšit i vztahy
II. ÚS 330/96
mezi dr. B. a sudetskými Němci organizováním dobročinných akcí pod patronátem H.B. pro děti nezaměstnaných sudetských Němců, vystoupením na podporu dr. B. mezi sudetskými voliči. Dále vystoupil i proti vzrůstajícímu příklonu H. SPD k německé vládě v B. Navíc ve spojení s protinacisticky V. orientovanými sudetskými Němci se snažil o vytvoření obranného bloku proti tendencím B., směřujícím k odtržení, což byl důvod, proč vstoupil v roce 1935 do SPD. Dokonce zorganizoval ve WP. schůzku se špičkovými politiky za účelem vyvíjení nátlaku proti fašismu, resp. za účelem získání SPD proti myšlence odtržení, což se však pro postoj rakouské vlády, mající strach z H., nepodařilo. Po tomto nezdaru se dle stěžovatele otec stáhl od všech politických aktivit a zůstal jen prezidentem S., což byl spolek, věnující se plachtařskému létání. Přesto v roce 1938 věnoval 50.000,- Kč na výstavbu pohraničního opevněni, dal k dispozici českému četnictvu auto i s řidičem a ještě 16. 6. 1938 uspořádal uvedený letecký spolek s M., společný česko - německý letecký den pod záštitou prezidenta B, po nabídce učiněné jeho otcem. Kdo sám se zbraní v ruce proti nacistům a za obnovení ČSR nebojoval po kapitulaci Čs. armády, byl dle stěžovatele v roce 1945 vsazen pod dekrety prezidenta nebo jinak potrestán. Ohledně VDF uvedl, že byla korporativně převedena do analogické říšské organizace "NSFK", která nebyla stranickou, ale státní organizací, jejíž funkcionáři dostali úřednické penze na rozdíl od funkcionářů NSDAP, FS, SA, kteří nedostali nic. K.W. dle stěžovatele takto vnucené členství odmítl, neúčastnil se žádných aktivit, neplatil členské příspěvky a odmítl i převzít uniformu NSFK, což provázel vzdáním se všech svých funkcí. Nebyl tedy dle stěžovatele
II. ÚS 330/96
činovníkem NSFK, jak je prokazováno rozsudkem Mimořádného lidového soudu, jímž byl neprávem odsouzen za pouhé členství, ačkoliv členem nebyl. Dále stěžovatel zdůraznil, že jeho otec udržoval kontakty výhradně k těm německým důstojníkům, kteří konspirovali proti H. a kteří spáchali 20. 7. 1944 na H. atentát; když vlastní spiknutí připravovali s otcem stěžovatele v D. K.W. se také snažil dle stěžovatele chránit české zaměstnance před přesídlováním na území protektorátu. Pouze u těch, kteří sami chtěli německé území opustit, postupoval tak, že je přeložil na českou část svých majetků a zaplatil přesídlovací a osídlovací náklady, velká část českých zaměstnanců ho však neopustila. Zrovna tak, uvádí dále stěžovatele, odmítl jeho otec propuštění Čechů z vedoucích funkcí a u českých dělníků na nucených pracích prosadil stejné příděly jako u německých dělníků. Vyhodil ze zaměstnání jediného zaměstnance vrchního lesního P., který byl vysokým hodnostářem SDP, osobním přítelem K.H., a to proto, že po květnu 1938 financoval z vlastní iniciativy ilegální aktivity proti čs. vládě částkou 10.000,- Kč ze závodní pokladny, k čemuž došlo přes intervence SS provázené osobním setkáním H. s jeho otcem. Dále k osobě svého otce stěžovatel uvedl, že tento poskytl pomoc českému dělníkovi J.R., kterému nechal vyplácet mzdu, ač byl práce neschopen, stejně tak jako u sebe nechal bydlet po celou dobu války britskou státní příslušnici A.H., atomového fyzika profesora H.R. von T. s jeho ženou, pacifistu, který ztratil na univerzitě místo i v důsledku židovského původu své ženy. Mimo to jeho otec zachránil klášter U. v D., užívaný jako azyl pro děti, před SS, který tito požadovali pro své rodiny a svůj archiv, tím, že dosáhl v součinnosti se svou ženou urychleného prohlášení kláštera za lazaret. Odvetou za toto opatření dosáhlo SS
II. ÚS 330/96
zabavení dvou třetin zámku, v němž neviděli viset jediný obraz H, vyjma jediného znehodnoceného portrétu na půdě. Když byl odhalený původ paní R., byla tato 19. 9. 1944 zatčena a převezena do T. a určena k transportu do likvidačního tábora O., její manžel však podlehl po jejím odvedení infarktu, čehož otec stěžovatele využil k prohlášení učiněnému na Gestapu, že fyzik experimentoval s radioaktivními materiály, které nejsou bezpečně zajištěny a se kterými je obeznámena jedině zatčená paní R., a tím i k docílení návratu paní R., která se skutečně vrátila a tři týdny "třídila" pozůstalost svého muže. Poté však byla znovu zatčena a vrácena do T., nicméně pro převoz do O., bylo pro blízkost ruských oddílů již pozdě. Za nejdůležitější akci označil stěžovatel vykoupení obyvatel D.V., kde žili rodiče a sourozenci atentátníka K., které měl stihnout stejný osud jako obyvatele L., a kde díky finanční pomoci otce stěžovatele nakonec zůstala jen rodina atentátníka, kterou již nebylo možno před zastřelením zachránit. V roce 1945, a to 14. 5. 1945, byl K.W. po střetnutí se s českými úřady vzat do vyšetřovací vazby a držen ve vězení v M.B. a v B. Během procesu vystoupili svědci na čele s M.R., A.H., kteří potvrdili odbojové aktivity a protinacistické smýšlení K.W. včetně jeho odporu k rozdělení země. Přesto došlo ke znovuzkoumání minulosti otce stěžovatele, a to za účelem postavit jej před Mimořádný lidový soud v Č.L. s obžalobou za zradu republiky. To vše proto, že česká vláda byla již pod vlivem komunistů a levicových socialistů, nijak si necenila hrdinů odporu z kruhu průmyslníků a statkářů, k čemuž přistupovala okolnost, že WP. byl užíván ministerstvem a na jehož vydání z tohoto důvodu nebyl zájem. Přesto svévolná opatření vyvolala před vězením v B.
II. ÚS 330/96
demonstrace za propuštění a několik tisíc lidí podepsalo petici, takže ačkoliv vazba nebyla formálně zrušena, ředitel věznice navrhl velkostatkáři Š., aby si otce stěžovatele vyžádal jako pomocníka ve žních, kde zůstal od léta 1945 do dubna 1946. V průběhu soudního řízení pak byly jednotlivé body obžaloby vyvráceny a příslušný soudce dr. O.Sch., se stěžovatelovu otci přiznal, že ví, že je nevinný, ale že má pokyn ho odsoudit. Současně vyslovil obavu, že pokud by vynesl osvobozující rozsudek, mohlo by se stát něco horšího, tak jako tomu bylo se švagrem W., který, ač osvobozen, byl přesto komunisty v trestním táboře zavražděn, a přislíbil sepsat rozsudek tak, aby byla nevina rozpoznatelná a uložit trest odpykaný již ve vazbě s tím, že na konfiskacích nemůže nic změnit. Uvedenému také odpovídal rozsudek zprošťující K.W. celé řady bodů obžaloby s výslovným konstatováním, že podporoval český národ a že by vzhledem ke svému společenskému postavení nepochybně zastával významnou funkci. K vlastnímu odsouzení nakonec došlo pro formální členství v NSFK. Dle stěžovatele rozsudek prokazuje, že K.W. pod dekrety prezidenta B., nespadá, neboť by bylo nesmyslné jeho majetek konfiskovat a znovu ze skutečnosti ztráty čestných práv občanských stěžovatel dovodil, že jeho otec byl Čechem. V souvislosti s řízením před mimořádným lidovým soudem stěžovatel také poukázal na okolnost, že proti rozsudkům retribučního soudnictví nebylo odvolání. Ve všech těchto předeslaných souvislostech, zejména pak vzhledem k nedostatku nezávislosti, na straně soudce, označil stěžovatel rozsudek Mimořádného lidového soudu za neplatný. Dále stěžovatel v doplňku ze dne 10. 4. 1997 uvádí, že do komunistického převratu v roce 1948 žil jeho otec na statku jako mechanik nákladních vozů a vedoucí dílny. Protože s komunistickým převratem ztratil naději na rehabilitaci W., rozhodla se rodina na čele s jeho
II. ÚS 330/96
otcem přečkat komunistickou diktaturu v R. s tím, že zůstat v republice bylo pro ně jako třídní nepřátele životu nebezpečné, což ostatně dotvrzuje i okolnost, uvedl dále stěžovatel, že žádný z aristokratů, kteří po roce 1948 v republice zůstali a byli zařazeni mezi Němce a zrádce, nepřežili. V další části tohoto doplňku ústavní stížnosti se stěžovatel podrobně rozepsal k humanitární pomoci a k charitativní činnosti, jíž se snažili on i jeho syn pomáhat uprchlíkům ze socialistického Československa, a to včetně aktivit jak v rámci A I či MS, tak v rámci AK PU. Mimo to uvedl, že ačkoliv odchodem do R., se zřekli velkorysého odškodňovacího řízení, proběhnuvšího v N., dosáhli vedoucích postavení v R., aby se přesto po roce 1989 mnozí vrátili do svého domova. Zcela na závěr této části své ústavní stížnosti se znovu vrátil k otázce vyvratitelnosti rozsudku Mimořádného lidového soudu v Č.L. ze dne 30. 4. 1946 svědeckými výpověďmi, zejména ohledně jeho členství v NSFK, jehož byl pouhým podporovatelem, a stejně tak se znovu vyjádřil k povaze této organizace jako organizace nepropojené na NSDAP či SA, aby vyslovil závěr, že K.W. byl jediným členem NSFK v Evropě, který byl pro své zdánlivé členství odsouzen ke ztrátě celého jmění, jednoho roku těžkého žaláře, náhradě nákladů trestního řízení a ztrátě občanských čestných práv na jeden rok. Ústavní stížností napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ohledně restitučního nároku stěžovatel vytkl, že tento rozhodl, aniž by měl k dispozici ty důkazy, které předložil až v souvislosti s ústavní stížností, s tím, že se dožaduje, aby byly nově zhodnoceny, a to z hlediska ústavnosti, ty skutečnosti, které byly svévolně proti jeho otci a potažmo jemu zneužity. Posledním doplňkem ústavní stížnosti ze dne 22. 7.
II. ÚS 330/96
1997 stěžovatel jinými slovy při zdůraznění jiných aspektů provedl rekapitulaci předešlého podání a současně zpochybnil skutkové a právní závěry napadeného rozhodnutí městského soudu v Praze, když zdůraznil, že konfiskační vyhláška se netýkala žalovaných nemovitostí a vykazovala takové nedostatky, jako chybějící jméno, adresa, datum vyvěšení a sejmutí vyhlášky, nesprávné příjmení, nedostatečně specifikovaný majetek, s tím, že otec se o těchto vyhláškách nikdy nedozvěděl, neboť byl ve vazbě, přičemž vyhlášky uváděly "pobyt neznámý", aniž byly dodrženy podmínky š 33 v1. nař. 8/1928 Sb. Dále namítal, že stejně tak nebyl dodržen postup dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neboť veřejná vyhláška nebyla vyvěšena na úřední tabuli všech MNV, v jejichž obvodu se majetek nacházel, když dle vysvětlivek k §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pro různá správní a katastrální území byly předepsány jednotlivé vyhlášky místní rolnické komise či MNV, nebyla-li zřízena, to vše pak s tím důsledkem, že dle stěžovatele ke konfiskaci majetku nedošlo. Na druhé straně uvedl, že k fyzickému převzetí došlo 15. až 22. 8. 1945, tedy v době, kdy uvedené vyhlášky neexistovaly, a před zahájením správního řízení, z čehož naopak dovodil, že šlo o konfiskaci protiprávní, eventuelně bez právního důvodu. Poté se znovu vrátil k tezi, že ke konfiskaci právně nedošlo a proto byl rozsudkem mimořádného lidového soudu 30. dubna 1946 vysloven trest propadnutí majetku. Dále opakovaně namítl stran německé národnosti, že nebylo prokázáno, že šlo ze strany otce o jeho projev vůle nebo že by zmocnil k takovému projevu vůle svoji manželku a navíc, že nebylo zkoumáno, kdo sčítací arch podepsal. Stejně tak opakovaně zpochybnil, že by každá organizace, označená jako německá, byla národní, a poukázal na členství NP a LS v Čs., při průběžném opakovaném popření
II. ÚS 330/96
členství svého otce v NSFK, kam byli převedeni pouze aktivní členové - piloti, s tím, že on sám byl pouze podporovatelem. Následně učinil závěr o tom, že nesplňuje podmínky §2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., v důsledku čehož odmítl aplikaci zák. č. 243/1992 Sb., a znovu konstatoval naplnění znaku politické perzekuce s tím, že se nemohl ucházet o čs. občanství, neboť se před 10. 10. 1938 nikdy nedeklaroval jako osoba německé národnosti. Poté taktéž znovu odmítl provinění svého otce proti čsl. národu i odsuzující výrok rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Č.L. v důsledku existenčního nátlaku, který byl učiněn na rozhodujícího soudce, k čemuž tehdy, jak je dnes obecně známou skutečností, docházelo. V závěrečném shrnutí pak uvedl, že v řízení proti jeho otci se vyskytuje tolik "dětských pochybení", která ho vedou k závěru, že nejde o náhodná pochybení, ale o vlastní revoltu svědomí jednotlivců, provázenou protestem nejméně stovek lidí, protestujících proti zatčení jeho otce. Poté uvedl, že nejen dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. ale i rozsudek Mimořádného lidového soudu jsou svou povahou trestně právní akty, pro něž platí zásada "in dubio pro reo", a to zejména s ohledem na důkazy, ke kterým dříve neměl přístup ani on ani jeho otec s tím, že od roku 1159 žije jeho rodina nepřetržitě v Čechách, je jasně slovanského původu a již osm a půl století se zcela zřetelně v první linii zasazuje o prospěch této země. Zcela v závěru uvedl, že nejde-li v dané věci o restituci, jedná se o reivindikaci.
Městský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že porušení ústavních práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že jeho otec byl označen za osobu, která se přihlásila k německé národnosti, ačkoliv sám takový projev vůle neučinil, a dále že byl odsouzen mimořádným lidovým soudem pro pouhé
II. ÚS 330/96
členství v NSFK, ačkoliv na toto členství rezignoval, tedy ve skutečnostech, s nimiž se vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, a ke svým závěrům nemá, co by dodal. Dále městský soud konstatoval nesprávnost závěru obsaženého v ústavní stížnosti o tom, že na základě ústavní stížností napadeného rozsudku propadl opět veškerý majetek ve prospěch státu, neboť v restitučním řízení se teprve vlastnická práva obnovují. Pokud se však stěžovatel domnívá, že předmětný majetek je jeho vlastnictví, bylo na místě podat žalobu na vydání u obecného soudu.
Pozemkový úřad jako vedlejší účastník ve svém vyjádření odmítl s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrzení, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neboť postupem dle zák. č. 71/1967 Sb. dospěl k závěru, že restitučním titulem je §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb., neboť nedošlo ke zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., avšak že tomuto nároku nelze vyhovět. K doplnění ústavní stížnosti vedlejší účastník odkázal na svoje vyjádření k opravnému prostředku proti rozhodnutí vedlejšího účastníka s tím, že doplněk ústavní stížnosti obsahuje účelově pojatou historii rodu W. a další historickými prameny nedoložené a navíc právně nerozhodné skutečnosti. V této souvislosti doložil vedlejší účastník memorandum české šlechty z roku 1938 a 1939, kde chybí podpis W. Poté namítl, že stěžovatel nerozlišuje mezi akty nulitními, nicotnými a vadnými právními akty. Závěrem znovu uvedl, že nárok stěžovatele se řídí zák. č. 243/1992 Sb., z jehož pohledu však právní předchůdce nesplnil podmínku §2 odst. 1 v důsledku odsouzení Mimořádným lidovým soudem a stěžovatel podmínku státního občanství, neboť toto mu bylo uděleno až 11. 12. 1992. Dále s odkazem na svoje pravomoci odmítl možnost dovodit, že
II. ÚS 330/96
rozsudek Mimořádného lidového soudu je nulitní a že právní předchůdce nespadá pod dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. s tím, že i kdyby tak učinil, byla by vyloučena jak aplikace zák. č. 243/1992 Sb., tak 229/1991 Sb., když k přechodu došlo před 25. 2. 1948.
Pozemkový fond České republiky se vzdal ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka řízení.
L., ve svém vyjádření uvedly, že další důkazy navrhované v ústavní stížnosti by neměly vliv na již vydaná rozhodnutí a navrhly potvrzení rozsudku Městského soudu v Praze.
Ústavní soud ČR jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 a 50/95, a spisem O.ú. M.B., pozemkového úřadu, čj. 2152-3065/92, včetně jejich příloh a z nich zjistil, že stěžovatel, uplatnivší dne 21. 12. 1992 svůj restituční nárok dle zák. č. 229/1991 Sb., zcela přehlíží tu podstatnou skutečnost, a to i z hlediska zák. č. 243/1992 Sb., že původní vlastník nemovitostí K.E. A.J. M.B. A.W. - W. nesplňuje základní restituční podmínku, totiž podmínku státního občanství, a to v době jeho úmrtí, tj. 4. srpna 1985 (srov. §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb.; §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.). Jakkoliv bylo tedy samotnému stěžovateli dnem 10. 12. 1992 státní občanství České republiky Ministerstvem vnitra pod čj. VSC/2-53/4974/92-1081 uděleno, nelze tím zhojit skutečnost, že původní vlastník tuto podmínku ke dni svého úmrtí nesplňoval. Jinými slovy, pokud
II. ÚS 330/96
původní vlastník nesplňuje podmínku státního občanství, nemůže stěžovatel úspěšně uplatňovat restituční nárok, i když sám má občanství České republiky a dokonce zde i trvale žije. Uvedená skutečnost je natolik evidentní, že ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že reivindikačním nárokem stěžovatele dle obecné úpravy obsažené v OZ se nezabýval, neboť je teprve věcí stěžovatele, aby tento postup zvážil a případně také občanskoprávní žalobou u obecného soudu a nikoliv tedy u pozemkového úřadu uplatnil, to vše s tím důsledkem, že v tomto směru je ústavní stížnost stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. nepřípustná a jako taková musela být dle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. rovněž odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 15. 12. 1997 soudce zpravodaj