ECLI:CZ:US:1996:2.US.6.95
sp. zn. II. ÚS 6/95
Usnesení
II. ÚS 6/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky J.R., zastoupené advokátem JUDr. V.J., o ústavní stížnosti proti trestnímu nálezu ÚNV, čj. TKn 950/46, z 10. dubna 1947, a konfiskačního výměru ÚNV, čj. 3966/1947, z 10. listopadu 1947, výměru ZNV, čj. XIV-694/1/2/3-1948, z 5. října 1948, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město, čj. 14 C 590/92, z 6. října 1993, a Krajského soudu v Plzni, čj.13 Co 840/93, z 30. září 1994, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 2. 1. 1995 se navrhovatelka domáhala vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud zrušil všechna výše uvedená rozhodnutí, tj. trestní nález ÚNV, čj. TKn 950/46, z 10. 4. 1947, výměr ÚNV, čj. 3966/1947, z 10. 11. 1947, výměr ZNV, č. XIV-694/1/2/3 - 1948, z 5. 10. 1948 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město, čj. 14 C 590/92, z 6. 10. 1993 a usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 13 Co 840/93, z 30. 9. 1994, jako rozhodnutí odporující základním lidským právům a svobodám.
Porušení základních lidských práv a svobod spatřuje navrhovatelka v tom, že její otec, V.P., byl trestním nálezem ÚNV statutárního města P. uznán, dle tvrzení navrhovatelky neprávem, vinným proviněním proti národní cti podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. a na základě tohoto trestního nálezu pak jejímu otci V.P. byl konfiskován veškerý majetek (výměrem ÚNV čj. 3966 z 10. 11. 1947, potvrzeným rozhodnutím ZNV, čj. XIV-694/1/2/3-1948, z 5. 10. 1948).
V čem spatřuje porušení základních lidských práv a svobod v rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město, čj. 14 C 590/92, z 6. 10. 1993, a Krajského soudu v Plzni, čj. 13 Co 840/93, z 30. 9. 1994, navrhovatelka blíže nespecifikovala.
II. ÚS 6/95
Řízení před Ústavním soudem jako vrcholným orgánem ochrany ústavnosti má svá specifika. Ústava České republiky a zákon č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, jímž je dle čl. 88 Ústavy procesně právně ústavní soud vázán, vyžadují, aby ústavní stížnost splňovala stanovené předpoklady.
I.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Co se týče trestního nálezu ÚNV statutárního města P., čj. TKn 950/46, z 10. 4. 1947, výměru ÚNV, čj. 3966/1947, z 10. 11. 1947, a výměru ZNV, čj. XIV-694/1/2/3-1948, z 5. 10. 1948, je zjevné, že ústavní stížnost nelze věcně projednat, neboť byla podána po uplynutí lhůty určené k podání ústavní stížnosti zákonem.
Dle .§43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části dle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnout.
Pokud jde o výše uvedená rozhodnutí, chybí dále i aktivní legitimace navrhovatelky k podání ústavní stížnosti, neboť dle §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Pokud tomu tak není, jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, který dle §43 odst. d) soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítne.
II.
Ústavní soud se dále zabýval včas podaným návrhem na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, čj. 13 Co 840/93, z 30. 9.1994, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Plzni-město, čj. 14 C 590/92, z 6. 10. 1993. Ve vztahu k těmto usnesením je dána i aktivní legitimace navrhovatelky k podání ústavní stížnosti. Za účelem správných zjištění si vyžádal ústavní soud spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 14 C 590/92, a vyjádření obou soudních instancí.
Ze spisu je zjištěno, že navrhovatelka se svým návrhem ze dne 14. 9. 1992 domáhala rozhodnutí, jímž by soud zrušil konfiskační výměr ÚNV statutárního města P., z 10. 11. 1947,čj. 3966/1947, i jej potvrzující konfiskační výměr ZNV
II. ÚS 6/95
čj.XIV-694/1/2/3-1948, ze dne 5. 10. 1948, vydaných na základě trestního nálezu čj.TKn 950/46 a rozhodl o navrácení nemovitého majetku V.P. v plném rozsahu zákonnému dědici.
Usnesením, čj. 14 C 590/92, ze dne 10. 5. 1993, vyzval podle §43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu okresního soudu navrhovatelku, aby upřesnila návrh výroku rozsudku, a to tak, aby pokud rovněž mínila podat návrh na vrácení nemovitého majetku, blíže takový návrh specifikovala.
V odpovědi na tuto výzvu přípisem ze dne 21. 5. 1993 navrhovatelka sdělila, že návrh rozsudku se týká pouze zrušení shora uvedených konfiskačních výměrů.
Usnesením ze dne 6. 10. 1993, čj. 14 C 590/92, pak Okresní soud Plzeň-město rozhodl o zastavení řízení s tím, že se nelze u soudu samostatnou žalobou domáhat vydání rozhodnutí, jímž by bylo vysloveno, že konfiskační výměry se zrušují, když toto nespadá do pravomoci soudu.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením, čj. 13 Co 840/93, ze dne 30. 9. 1994, usnesení okresního soudu potvrdil s tím, že v odůvodnění vyslovil právní názor, pokud jde o pravomoc soudů; v úvahu by mohl přicházet pouze postup podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu, který se zabývá správním soudnictvím, lhůta k podání žaloby ve smyslu ust. §250 b) o.s.ř. však již marně uplynula.
Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí; rovněž tak okresní soud.
Ústavní soud je v této souvislosti nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí, není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
Postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud se v dalším proto zaměřil na otázku, zda ve vlastním řízení před obecnými soudy byly řádně dodrženy ústavní procesní principy ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, zejména možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny. Soud musí sice dbát, aby žalobce neutrpěl pro nedostatek právních znalostí újmu a musí mu tedy poskytnout příslušné právní poučení (což okresní soud učinil ve svém usnesení, čj. 14 C 590/92, ze dne 10. 5. 1993), nemůže však rozhodovat o jiném právu než o tom, které žalobce v uvedeném
II. ÚS 6/95
smyslu vymezil jako projednávanou věc. Vadou rozhodnutí není to, že žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v souladu ani s hmotným, ani s procesním právem.
Ústavní soud na základě výše zjištěných skutečností dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. b), c), d), bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR
V Brně dne 28. 8. 1996