ECLI:CZ:US:1996:2.US.85.96
sp. zn. II. ÚS 85/96
Usnesení
II. ÚS 85/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti navrhovatele P.P., zast. zák. zást. H.P., právně zast. advokátkou JUDr. J.S., proti rozsudku Městského soudu v Brně, č.j. 8 T 179/95, ze dne 28.9. 1995, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č.j. 4 To 533/95 ze dne 30.1. 1996 o uložení ochranné výchovy takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19.3. 1996 došel Ústavnímu soudu České republiky návrh ze dne 18.3. 1996, jehož obsahem byla ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Brně, č.j. 8 T 179/95, ze dne 28.9. 1995, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, č.j. 4 To 533/95 ze dne 30.1. 1996, a to v části, kterým byla stěžovateli uložena ochranná výchova. Stěžovatel se domáhá vydání nálezu, kterým by ÚS ČR zrušil uvedený rozsudek v napadené části, neboť se domnívá, že došlo k porušení jeho základního lidského práva, a to konkrétně zakotveného v čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. práva na svobodu pohybu a pobytu. Stěžovatel namítá, že podmínky přípustného omezení uvedeného základního práva, tj. omezení pouze zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých, u něj nejsou dány, když považuje za dostačující omezení vyplývající z ústavní výchovy, v níž je umístěn od okamžiku propuštění z vazby.
Ústavní soud ČR zkoumal, zda uložení ochranné výchovy rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 8 T 179/95 bylo v tomto případě skutečně nevyhnutelné, a tudíž přiměřené ve smyslu čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Za tím účelem si vyžádal příslušné spisy a vyjádření účastníků, včetně vedlejších účastníků. Ze spisového materiálu ÚS ČR zjistil, že je nutno zabývat se posouzením, zda omezení základního práva na svobodu pohybu a pobytu stěžovatele lze posoudit jako nevyhnutelné pro ochranu práv a svobod druhých, tj. včetně ochrany práv majetkových, a to zejména s ohledem na dosavadní trestnou činnost stěžovatele. US ČR konstatuje, že uložený trest odnětí svobody nemusí vždy garantovat absenci následné recidivy. Z důvodu zabránění opakování trestné činnosti umožňuje trestní zákon uložení ochranné výchovy, jako ochranného opatření, které zajistí další působení na odsouzeného, konkrétně na mladistvého až do jeho věku max. 19 let. Pokud mladistvý po případném podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (§61 odst. 1 písm. a) tr.zák.) vede řádný život, nic nebrání tomu, aby soud od výkonu uložené ochranné výchovy podle §85 odst. 4 tr. zákona upustil. Stejná možnost přichází v úvahu také u stěžovatele. Ze všech výše uvedených důvodů neshledal ústavní soud ČR porušení základního práva nebo svobody stěžovatele napadeným rozhodnutím.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem považuje Ústavní soud ČR návrh stěžovatele na zrušení rozsudku Městského soudu v Brně, č.j. 8 T 179/95, ze dne 28.9. 1995, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č.j. 4 To 533/95 ze dne 30.1. 1996, v části, v níž mu byla uložena ochranná výchova, za návrh zjevně neopodstatněný, a proto nezbylo, než podaný návrh podle §43 odst. 1, písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení o opravných prostředcích: Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 12. září 1996
JUDr. Ivana Janů
Soudce zpravodaj