ECLI:CZ:US:1996:3.US.11.96
sp. zn. III. ÚS 11/96
Usnesení
III. ÚS 11/96-14
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů 1/ Z.B. a 2/ J.M., zastoupených advokátem JUDr. A.D., o návrhu z 9. ledna 1996, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem, který Ústavní soud ČR obdržel 11. ledna 1996, se navrhovatelé domáhali přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 1995, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně z 12. května 1993, č. j. 47 C 509/92-20, usnesení téhož soudu z 12. května 1993 a 1. září 1993 a odmítnuto odvolání navrhovatelů proti usnesení ze dne 1. března 1993. Uvedli, že soud, který nevyhověl jejich návrhu a nepřiznal jim právo na vrácení nemovitosti ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., porušil jejich práva, zakotvená v čl.1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.
Podle §72 odst. 1 písm. a/ zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li, že jde o návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. I písm. c/ zák. č. 182/1993 Sb.).
S ohledem na obsah stížnosti, na citovaná ustanovení zák. č. 182/1993 Sb., na obsah spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 47 C 509/92, jakož i na stanovisko, jež Ústavní soud ČR zaujal ve svých rozhodnutích (III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.) byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a ve smyslu §43 odst. 1 písm. c/ zák. č.182/1993 Sb. proto odmítnut.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností., pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 obč. soudního řádu: jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř. nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95).
Ústavní soud neshledal v postupu soudů nic, co by nasvědčovalo porušení práv navrhovatelů na soudní a jinou právní ochranu, jak jsou zakotvena v č1. 36 Listiny základních práv a svobod. Je třeba uvést, že v souladu s §43 odst. 1 občanského soudního řádu, soud I. stupně vyzval usnesením č. j. 47 C 509/92-3, ze dne 3. prosince 1992, stěžovatele k odstranění vad návrhu, poučil je o tom, jak je třeba opravu a doplnění provést. O návrhu, který stěžovatelé svým podáním ze dne 17. prosince 1992 doplnili, soud I. stupně rozhodl po provedeném dokazování, a to rozsudkem č. j. 47 C 509/92-18 dne 12. května 1993, usnesením č. j. 47 C 185/93-8 a 47 C 186/93-9 dne 25. května 1993. Na žalobě, kterou se stěžovatelé domáhali vyklizení nemovitosti, tj. parcely č. 68/2 a 68/1 v k.ú. J., a žalobě, směřující proti Ú., městské části Brno, o zrušení kupní smlouvy, stěžovatelé setrvali i v odvolacím řízení, v němž nebyli úspěšní.
Poučovací povinnost podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu nelze vykládat tak, že by byl soud povinen či oprávněn poučovat účastníky o tom, zda žalobní petit je v souladu s hmotným právem, případně jak má být formulován, aby odpovídal hmotnému právu. Pokud by soud svým poučením poskytl účastníkům návod, jak by měli postupovat, aby byli ve věci úspěšní, pokud by je poučoval o hmotném právu, pak byl jednal v rozporu s čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v nichž je zakotvena mj. rovnost v právech a právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z těchto důvodů soudům obou stupňů nezbylo, než jednat a rozhodovat o žalobách výše označených a nelze jim proto vytýkat, že neprováděly důkazy a nerozhodly ve smyslu §8 zák. č. 229/91 Sb., tj. o tom, že na oprávněné osoby, tedy stěžovatele, přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu. Nemohly se zabývat také tím, zda tato osoba nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Pro citovaná ustanovení občanského soudního řádu, Listiny základních práv a svobod a pro uvedená zjištění z obsahu spisů Městského soudu v Brně rozhodl Ústavní soud České republiky, v souladu s §43 odst. 1 písm .c/ zák. č.182/1993 Sb., tak, jak ve výroku obsaženo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 23. dubna 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj