ECLI:CZ:US:1996:3.US.110.96
sp. zn. III. ÚS 110/96
Usnesení
III. ÚS 110/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.Š., zastoupeného advokátem JUDr. J.C., proti Městskému soudu v Praze, mimo ústní jednání dne 14. 8. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 13. 4. 1996, které bylo doručeno Ústavnímu soudu ČR dne 17. 4. 1996, podal stěžovatel ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. 12 C 234/90, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 25 Co 378/95, s návrhem na zrušení označených rozhodnutí, kterými mělo dojít, dle jeho tvrzení, k porušení základních práv a svobod zaručených ust. č1. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 1, čl. 17 odst. 1, 2 a č1. 21 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č. 120/76 Sb. a ust. č1. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod č. 209/92 Sb.
Podání stěžovatele nesplňovalo formální podmínky dané zákonem č. 182/1993 Sb., k projednání stížnosti, neboť stěžovatel
III. ÚS 110/96
nebyl zastoupen pro řízení před Ústavním soudem advokátem (§30 zák. č. 182/1993 Sb.), tyto formální vady byly stěžovateli vytknuty a stanovena lhůta k jejich odstranění. Dne 28. 6. 1996 doručil stěžovatel k Ústavnímu soudu plnou moc advokáta JUDr. J.C., a další podání označené jako ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. 12 C 234/90, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 25 Co 378/95, shodně s prvním podáním stěžovatele, jak je toto označeno shora. Ve své stížnosti pak stěžovatel uvádí, že označenými soudy obou stupňů jako orgánů veřejné moci mělo být zasaženo do jeho základních práv a svobod tím, že nebylo vyhověno jeho žalobě proti České republice - Ministerstvu vnitra ČR na ochranu osobnosti tak, jak byla formulována v návrhu na zahájení řízení. Rozhodnutím soudů obou stupňů pak mělo dojít k porušení základního práva stěžovatele na ochranu cti, na osobní nedotknutelnost, práva pokojného shromažďování, práva na ochranu před svévolným zadržením nebo zatčením, jakož i práva na soudní ochranu proti takovým zásahům.
Ústavní soud se předně zabýval otázkou včasnosti podání ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
III. ÚS 110/96
Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje stěžovateli je odvolání proti rozsudku prvoinstančního soudu, o němž rozhodoval Městský soud v Praze a svým rozsudkem ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 25 Co 378/95 (rozsudek nabyl právní moci 15. 2. 1996), rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil. Tímto dnem počíná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti ve smyslu ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/199 Sb. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uplynula nejpozději dnem 14. 4. 1996. Vzhledem k tomu, že konec lhůty připadl na neděli, byl posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, tedy pondělí dne 15. 4. 1996. K poštovní přepravě byl návrh stěžovatelem podán dne 15. 4. 1996 na poště P., a podle většinového stanoviska Ústavního soudu byl návrh na zahájení řízení podán včas. Ústavní stížnost stěžovatele byla pak Ústavnímu soudu ČR doručena dne 17. 4. 1996.
Dále se Ústavní soud zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti spatřuje porušení svých základních práv a svobod v tom, že se soudy, jako orgány veřejné moci neztotožnily s jeho názorem vyjádřeným v návrhu na zahájení řízení a tento prvoinstanční soud zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil.
Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutích zaujal stanovisko k tomu, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do činnosti soudů obecných, jichž není součástí (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a ve svých rozhodnutích dovodil, že není další přezkumnou instancí.
Ze zásad nezávislosti obecných soudů posléze vyplývá, že pokud obecné soudy ve své jurisdikční činnosti respektují ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit hodnocení důkazů soudy obecnými (k tomu sr. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, C. H. Beck Praha, 1994).
III. ÚS 110/96
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nenamítá porušení ústavních principů soudního řízení před soudy obecnými, a protože ani Ústavní soud sám takové porušení nezjistil, nezbylo než považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a rozhodnout, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.); zjevnost této neopodstatněnosti vyplývá pak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno shora.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 14. 8. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR