ECLI:CZ:US:1996:3.US.125.96
sp. zn. III. ÚS 125/96
Usnesení
III. ÚS 125/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V.K., zastoupené advokátkou JUDr. J.T., proti odpůrcům Nejvyššímu soudu ČR, Krajskému soudu v Českých Budějovicích a Okresnímu soudu v Písku, za účasti vedlejšího účastníka D, mimo ústní jednání dne 22. 10. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 6. 5. 1996, které bylo doručeno Ústavnímu soudu ČR dne 7. 5. 1996, domáhala se stěžovatelka u Ústavního soudu procesního postupu, kterým by bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady ve výši 1 450 183 Kč, a to formou vydání platebního rozkazu.
Předmětné podání stěžovatelky nesplňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem ČR, stěžovatelka rovněž nebyla zastoupena advokátem pro řízení před Ústavním soudem ČR, byly jí tyto vady podání vytknuty dopisem ze dne 15. 5. 1996 a k odstranění vad podání jí byla určena 30 denní lhůta. Ve
III. ÚS 125/96
stanovené lhůtě pak bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatelky, označené jako doplnění ústavní stížnosti, zpracované již advokátkou stěžovatelky; tímto podáním byly odstraněny vady vytknuté původnímu podání. V takto doplněné ústavní stížnosti stěžovatelka její odůvodnění rozvedla tak, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 1 a 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Porušení svého základního práva spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy nevyhověly části jejího žalobního žádání a nepřiznaly jí náhradu za znehodnocené nemovitosti ve smyslu ust. §14 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve výši 635 566,85 Kč. Podle přesvědčení stěžovatelky obecné soudy nesprávně hodnotily předložené důkazy (což mělo vliv na nestranný a spravedlivý průběh procesu), v čemž nadto stěžovatelka spatřuje porušení čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; navrhla proto, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 1996, čj. 3 Cdon 992/96, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 1993, čj. 5 Co 203/93-41, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 1992, čj. 4 C 671/90-33, zrušil.
Ústavní soud se předně zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Jak z obsahu právním zástupcem stěžovatelky doplněného podání, tak z předložených kopií napadených rozhodnutí (§72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.) je zřejmé, že ústavní stížnost je opřena o důvody zcela totožné s těmi, které byly uplatněny již v původním řízení před obecnými soudy, zejména pak v rámci dovolání k Nejvyššímu soudu ČR; s nimi se však obecné soudy způsobem zcela dostatečným vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Je tedy ústavní stížnost založena na pouhé polemice s právními závěry soudů obecných.
Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně kdy shledává svoji pravomoc
III. ÚS 125/96
hodnotit způsob, jakým obecné soudy hodnotí důkazy v řízení před těmito soudy. Zásadám v judikatuře Ústavního soudu vyloženým však požadavek stěžovatelky, totiž aby ústavní soud opětovně zhodnotil skutková zjištění a právní závěry obecných soudů, očividně nevyhovuje a pouhá její polemika s právními závěry soudů obecných, zejména se závěry soudu dovolacího (ve vztahu k výkladu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.), není s to naplnit zákonné znaky zásahu orgánů veřejné moci do základních práv (svobod) stěžovatelky, jak tyto jsou zaručeny ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z těchto důvodů jeví se posuzovaná ústavní stížnost jako neopodstatněná, přičemž zjevnost této neopodstatněnosti [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.] plyne jak z povahy těchto důvodů, tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 22. 10. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu