ECLI:CZ:US:1996:3.US.132.96
sp. zn. III. ÚS 132/96
Usnesení
III. ÚS 132/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele R.B., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 34/94-29, ze dne 28.2.1996, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 26 C 49/95-18, ze dne 20.11.1995, protože jimi bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 26 C 49/95-18, ze dne 20.11.1995, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, syna původních vlastníků A. a F.B., aby žalovaný T., byl uznán povinným uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání domu č.p. 678 se stavební parcelou č. 662 v k.ú. P. Při svém rozhodování vycházel obvodní soud ze zjištění, že předmětné nemovitosti, které byly v majetku rodičů stěžovatele, jim byly v roce 1940 odňaty jako židovský majetek .a přešly na Německou říši. Žalobce (jeho právní předchůdci) měl na nemovitosti nárok podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. a také jej uplatnil. Firma "M.G., a.g.", do jejíž majetkové podstaty předmětné nemovitosti od roku 1942 patřily, však byla znárodněna podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a na nemovitosti byla uvalena národní správa. V roce 1946 pak bylo podle vyhlášky ministra průmyslu
III. ÚS 132/96
č. 1252/1946 Ú.1. vloženo vlastnické právo ke dni 1.1.1946 pro n.p. M.B. (v roce 1954 nemovitosti přešly na n.p. T.). Z tohoto důvodu byl na základě rozhodnutí Zemského soudu v Praze a rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně zrušen zápis obnovení vlastnického práva pro A. a F.B. (rodiče stěžovatele) a obnoven zápis pro firmu M., a.s. Soud dospěl k závěru, že k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. nemohlo dojít, neboť tomu bránilo provedené znárodnění. Ke znárodnění došlo na podkladě dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. ke dni 27.10.1945, tedy mimo rámec období rozhodného podle zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatele proto není možné považovat za oprávněnou osobu podle zmíněného zákona. Je již nerozhodné, zda znárodnění bylo či nebylo provedeno plně v souladu s uvedeným dekretem.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž uvádí, že soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci, avšak vyvodil z něj nesprávné právní závěry. Namítá především to, že znárodnění nebylo v souladu s dekretem prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., nárok stěžovatelových rodičů nebyl uspokojen po 25. únoru 1948 z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písmeno c) zákona č. 87/1991 Sb. a tudíž stěžovatel je oprávněnou osobou podle tohoto zákona.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle Městského soudu dekret č. 5/1945 Sb. prohlásil za neplatné jakékoliv majetkové převody atd., pokud byly učiněny pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce. Způsob realizace nároků založených zmíněným dekretem stanovil zákon č. 128/1946 Sb. Podle tohoto zákona bylo vrácení majetku původnímu vlastníku vázáno na jeho žádost, o níž rozhodoval soud, a pokud žádosti nevyhověl, vlastnické právo se neobnovilo. Právní předchůdce stěžovatele nárok uplatnil, avšak z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.1947, čj. R I 239/46 vyplývá, že rozhodnutí bylo negativní v důsledku provedeného znárodnění.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž uvádí, že oba rozsudky obecných soudů se opírají o správně zjištěný skutkový stav. Ten však byl oběma soudy nesprávně
III. ÚS 132/96
vyložen po právní stránce. Oba soudy vycházely z rozhodnutí Nejvyššího soudu, čj. R I 239/46, ze dne 31.1.1947. Toto rozhodnutí má však pouze deklaratorní povahu. Soudy tedy měly postupovat podle ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. Měly posoudit, jakým způsobem byl proveden výklad příslušných právních norem, v čí prospěch bylo usnesení vydáno, které osoby byly vydáním usnesení "poškozeny" a za jaké společenské a politické situace bylo toto usnesení vydáno. Převody vlastnictví nemovitostí manželů B., na Německou říši a následný převod na a.s. M., jsou neplatné, a to ke dni účinnosti dekretu č. 5/1945 Sb. Nemovitosti byly z národní správy vyňaty a nemohly tedy být předmětem znárodnění, ani předmětem vlastnictví nebo majetkové podstaty akciové společnosti M. Zákon č. 128/1946 Sb. v §9 stanovil podmínky uplatnění nároku proti národní správě a příslušnost orgánu k vydání majetku. Rozhodnutí o vrácení majetku manželům B. bylo vydáno ministerstvem průmyslu dne 21.2.1946. Vyhláška ministra průmyslu č. 1252/1946 Ú.l., která byla vydána dne 7.3.1946, se již na tento majetek nemohla vztahovat. Z toho vyplývá, že vlastnictví předmětných nemovitostí bylo manželům B., odňato v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, i když tento stav byl potvrzen usnesením Nejvyššího soudu v Brně, čj. I 239/46, ze dne 31.1.1947. Tím byl úředním postupem nastolen stav, za kterého byla manželům B. odejmuta možnost domoci se obnovení vlastnictví k nemovitostem, a to také po 25.2.1948, neboť tímto datem ještě neuplynuly lhůty pro uplatnění jejich nároků. Stěžovatel dovozuje, že oba rozsudky obecných soudů porušily jeho základní právo, a to právo vlastnit majetek stanovené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl proto, aby oba rozsudky, jakožto odporující lidským a občanským právům, byly zrušeny.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření, podepsaném JUDr. L.Š., předsedou senátu 13 Co, uvádí, že podle jeho názoru bylo o nároku rodičů stěžovatele rozhodnuto před 25. únorem 1948 a nejsou tudíž splněny předpoklady pro to, aby stěžovatel byl oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Navrhuje proto stížnost odmítnout, popř. zamítnout.
III. ÚS 132/96
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 26 C 49/95, plyne, že obecné soudy se rozsáhle zabývaly okolnostmi, které měly založit znaky stěžovatele jako oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., a to se závěrem, že oprávněnou osobou není.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (č1. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel ve stížnosti namítá, že soud svým rozhodnutím porušil jeho základní lidské právo. Ústavní soud ČR se proto podanou stížností zabýval z tohoto hlediska.
Ústavní soud ČR se především zabýval namítaným porušením práva daného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (Sdělení č. 209/1992 Sb.). Podle příslušného ustanovení Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Podle příslušného ustanovení Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Jak již Ústavní soud ČR opakovaně judikoval, Listina základních práv a svobod tu poskytuje ochranu existujícímu vlastnickému právu, nikoliv právu toliko tvrzenému nebo právu, o jehož existenci má být teprve rozhodnuto. Jestliže soudy dospěly k závěru, že zde určité právo není, nemohly tímto rozhodnutím porušit právo vlastnit majetek ani právo na ochranu vlastnictví. Nehledě na to, že předmětem řízení před obecnými soudy nebyla existence vlastnického práva stěžovatele, nýbrž spor o to, zda stěžovatel je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Namítané ústavní právo stěžovatele tedy nemohlo být rozhodnutími
III. ÚS 132/96
obecných soudů porušeno.
Ústavní soud ČR se nad rámec ústavní stížnosti, zabýval i otázkou, zda nebylo porušeno stěžovatelovo právo dané č1. 36 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na spravedlivý proces. Dospěl k závěru, že soudní řízení proběhlo korektním způsobem a byla dodržena všechna pravidla řízení, stanovená zákonem. Otázka převodu vlastnictví nemovitého majetku manželů B. (zejména jeho znárodnění) a případný rozpor tehdy voleného postupu s tehdy platnými právními předpisy však nebyla předmětem napadeného soudního řízení, a proto se jí ani Ústavní soud nemohl zabývat.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR