ECLI:CZ:US:1996:3.US.138.96
sp. zn. III. ÚS 138/96
Usnesení
III. ÚS 138/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNES ENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky SDL, zastoupené JUDr. J.M., předsedou strany, který je též advokátem, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal ústavní stížností, aby Ústavní soud ČR svým nálezem zakázal ÚVK, aby stěžovateli odpírala ochranu jejího práva na respektování menšiny a práva na volnou a svobodnou soutěž politických stran a politických sil v programech a pořadech rozhlasového a televizního vysílání provozovaného provozovateli ze zákona.
Podle stěžovatele byla ÚVK zřízena zákonem č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky. Tímto zákonem je jí vymezena i působnost, což z ní činí orgán veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, neboť je oprávněna autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, dotčených právními předpisy upravujícími volby. ÚVK je povinna postupovat ve své činnosti v souladu s principy právního státu, zejména s principy zakotvujícími volnou soutěž politických stran a svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti při respektování ochrany menšin. Proti usnesením a jiným opatřením ÚVK (kromě věcí uvedených v §86 a násl. citovaného zákona) zákon neposkytuje politickým stranám procesní prostředky k ochraně jejich práva. Podání ústavní stížnosti proto nebrání podmínka, že musí být vyčerpány všechny procesní prostředky. Ústava ČR v čl. 87 odst. 1 písmeno d) a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v §72 odst. 1 písmeno a), připouštějí podání ústavní stížnosti, jde-li o rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci. Zásahem je nepochybně třeba rozumět í nečinnost nebo nesplnění, respekt. odmítnutí zákonem stanoveného úkolu, tj. stanovení povinnosti. Stěžovatel upozornil dopisem ze
III. ÚS 138/96
dne 19. března 1996 ÚVK na postup veřejnoprávní televize, která tím, že v pořadu K., prezentovala jen některé politické strany podle vlastního výběru, omezuje volnou soutěž politických stran zaručenou Ústavou. Podobný dopis zaslal stěžovatel i místopředsedovi Poslanecké sněmovny a předsedovi Stálé komise pro sdělovací prostředky. Předseda Rady ČR pro televizní a rozhlasové vysílání vyslovil názor, že přístup televize k prezentaci politických stran může být předmětem případného šetření Rady teprve po skončení této prezentace. Podle §9 odst. 1 zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, je základním posláním provozovatelů sloužit veřejnému zájmu, přispívat k utváření demokratické společnosti a odrážet jejich názorovou pluralitu zejména tím, že jejich vysílání nesmí jednostranně přihlížet pouze k jednotlivým názorovým orientacím, k jednomu náboženskému vyznání nebo světovému názoru, k zájmu jednotlivé politické strany, hnutí, skupiny nebo části společnosti. V dopise ze dne 15. dubna 1996, čj. ÚVK 3/96, uvedla ÚVK, že její působnost ve vztahu k televizi je omezena jen na volební kampaň a že upozornění stěžovatele se týká prezentace politických subjektů uskutečňované ve veřejných sdělovacích prostředcích mimo rámec této kampaně. Stanovisko ÚVK, že její působnost se omezuje jen na dobu vymezenou v §16 zákona o volbách do Parlamentu, se stěžovateli jeví jako nesprávné a odporuje právu politických stran na ochranu jejich volné a svobodné soutěže. Stanovisko se netýká jen pořadu K., ale má širší význam a je odmítnutím povinnosti zabývat se zvláštními povinnostmi provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání v období po vyhlášení voleb. Poté, co prezident republiky vyhlásil volby, se musí veškerá činnost veřejnoprávní televize a dalších subjektů řídit zákony a jinými předpisy, které se vztahují k volbám. Povinností ÚVK je zabezpečovat, aby provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání respektovali ústavní zásady, zejména zásadu ochrany menšin a v pořadech věnovaných volbám ji uváděli do života v souladu s volebním zákonem.
Podle stěžovatele je omezení v přístupu do veřejnoprávních sdělovacích prostředků v rozporu s ust. čl. 1 a čl. 6 Ústavy ČR.
ÚVK, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 30.5.1996, podepsaném T.V., předsedou, uvádí, že na svém zasedání dne 10.4.1996 přijala usnesení, podle kterého vyplývá pro ÚVK povinnost a možnost dohlížet na dodržování zákonů a jiných právních předpisů, týkajících se voleb jen po dobu volební kampaně. Základní předpoklad pro rovné postavení politických subjektů je vytvořeno §16 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb., kde je vymezen časový prostor i pro televizi, která je povinna jej poskytnout bezplatně kandidujícím politických stranám a koalicím. ÚVK neodpírá SSL ochranu práva, pokud by nebyl respektován zákon č. 247/1995 Sb. Nemůže však převzít odpovědnost za časově neomezenou ochranu práva na respektování menšiny a práva na volnou a svobodnou soutěž politických stran a politických sil v programech a pořadech rozhlasového a televizního vysílání provozované provozovateli ze zákona, jak vyžaduje petit ústavní stížnosti.
Televize, jako vedlejší účastník řízení, ve svém
III. ÚS 138/96
vyjádření ze dne 4.7.1996, podepsaném generálním ředitelem I.M., stížnost odmítá s tím, že povinnost presentace politických stran ve sdělovacích prostředcích na základě zásady rovnosti je stanovena pouze zákonem č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, a to pro období volební kampaně. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že televize pořadem K., omezila volnou soutěž politických stran, za omezování volné soutěže nelze považovat prezentaci
politických stran ve sdělovacím prostředku dle jeho vlastního výběru, právě tak, jako volnou soutěží nelze rozumět presentaci všech politických stran. Ze zákona je povinností provozovatele rozhlasového a televizního vysílání nepřihlížet pouze k jednotlivým názorovým orientacím, k jednomu náboženskému vyznání nebo světovému názoru, k zájmu jedné politické strany, hnutí, skupiny nebo části společnosti. Tuto povinnost televize vysíláním pořadu K., beze zbytku splnila, neboť v ní byli presentováni představitelé jedenácti politických stran nejrůznější orientace.
Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že postupem ÚVK, vyloženém ve stanovisku ze dne 15. dubna 1996, čj. ÚVK 3/96, nebyla porušena práva SDL daná ústavním pořádkem ČR. ÚVK je orgán zřízený zákonem č. 247/1995 Sb. Jejím hlavním úkolem je řízení voleb do Parlamentu České republiky. Další úkoly bezprostředně souvisí s těmito volbami a jsou stanoveny §12 citovaného zákona. Z nich mimo jiné vyplývá pro ÚVK povinnost dohlížet nad dodržováním zákonů týkajících se voleb. Časový prostor pro její působnost je tedy vymezen volební kampaní. Předmětem ústavní stížnosti je však údajná nečinnost ÚVK mimo tento časový prostor, tedy v období, kdy tento orgán není oprávněn případně zasahovat do vysílání veřejnoprávních médií.
Zákon č. 247/1995 Sb. v ust. §16 odst. 3 přesně určuje časový prostor v rozhlase a televizi, který je bezplatně poskytnut kandidujícím politickým stranám a koalicím. V tomto časovém prostoru pak je věcí ÚVK, aby sledovala, zda je dodržován příslušný zákon.
V jiných údobích je věcí televize, jak velký prostor věnuje té které politické straně, pokud přitom dodrží ust. §9 zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, tedy jestliže slouží veřejnému zájmu, přispívá k utváření demokratické společnosti a odráží její názorovou pluralitu zejména tím, že vysíláním jednostranně nepřihlíží pouze k jednotlivým názorovým orientacím, k jednomu náboženskému vyznání nebo světovému názoru, k zájmu jedné politické strany, hnutí, skupiny nebo části společnosti (§9 odst. 1 citovaného zákona). Jak vyplývá z vyjádření televize i samotné ústavní stížnosti, televize tyto své povinnosti neporušila, neboť v předmětném pořadu bylo prezentováno 11 politických stran nejrůznější orientace.
Ze stanoviska stěžovatele vyplývá, že požaduje, aby ÚVK dohlížela na to, jak velký časový prostor je té které politické straně věnován v pořadech televize vůbec a požaduje, aby všem stranám byl poskytnut
prostor stejný (stopkami měřeno), bez ohledu na další okolnosti. Takováto pravomoc však ÚVK zjevně nepřísluší.
III. ÚS 138/96
S ohledem na shora uvedené nelze uzavřít než tak, že uváděná ustanovení Ústavy ČR v posuzovaném případě zasažena nebyla.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu ČR nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 1996
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR