ECLI:CZ:US:1996:3.US.139.96
sp. zn. III. ÚS 139/96
Usnesení
III. ÚS 139/96-19
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti R.V., zastoupeného JUDr. M.S., za účasti vedlejšího účastníka KSZ v B., o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 1996, sp. zn. 9 To 223/96, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. února 1996, č. j. 7 Nt 3647/96-5, o prodloužení vazby, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 17. května 1996, podaným ve lhůtě, stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 1996, sp. zn. 9 To 223/96, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. února 1996, č. j. 7 Nt 3647/96-5, o prodloužení vazby. Napadeným rozhodnutím se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu Krajského soudu v Brně ve věci, vedené pod sp. zn. 39 T 68/96, a spisu K.ú. vyšetřování Policie České republiky sp. zn. KVV-154/20-95, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 1992, sp. zn. 1 Nt 153/92, byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák., počínaje dnem 16. června 1992 vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) tr. ř. Na návrh krajského prokurátora byla obviněnému R.V. usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 1992, sp. zn. 1 Nt 511/92, vazba prodloužena do 16. listopadu 1992. Na další návrh krajského prokurátora byla jmenovanému usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 1992, sp. zn. 1 Nt 642/92,
III. ÚS 139/96-20
prodloužena vazba do 16. února 1993. Usnesením téhož soudu ze dne 15. února 1993, sp. zn. 1 Nt 168/93, byla stěžovateli vazba opětovně prodloužena do 16. května 1993. Následovala pak další rozhodnutí o prodloužení vazby (ze dne 11. května 1993, sp. zn. 1 Nt 327/93, jímž byla vazba prodloužena do 16. června 1993, atd.). Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 1993, sp. zn. 1 Nt 559/93, byla přijata záruka podle §73 odst. 1 písm. a) tr. P. a peněžitá záruka podle §73a odst. 1 tr. ř., v důsledku čehož byl obviněný R.V. propuštěn dne 9. října 1993 z vazby na svobodu.
Dne 27. dubna 1995 bylo stěžovateli vyšetřovatelem K.ú. vyšetřování Policie České republiky sděleno obvinění pro trestný čin podvodu a pro další trestné činy (pod sp. zn. KVV-154/20-95). Téhož dne byl státní zástupkyní KSZ podán Městskému soudu v Brně (doručen 28. dubna 1995) návrh na vzetí R.V. do vazby. V návrhu je obsaženo i sdělení, že proti jmenovanému je vedeno další trestní stíhání KUV B., PCR pod sp. zn. KVV-122/20-92 (na KSZ v B., pod sp. zn. Kv 130/92), jakož i informace, že v uvedené trestní věci byl R.V. vzat dne 17. června 1992 Městským soudem v Brně do vazby, ze které byl po přijetí záruky usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 1993 propuštěn na svobodu.
Usnesením Městského soudu v Brně z 28. dubna 1995, sp. zn. 7 Nt 388/95, byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin podvodu, jakož i další trestné činy, jichž se měl dopustit dne 23. března 1994 a v průběhu měsíce ledna 1995, vzat, z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. ř., do vazby. V odůvodnění zmíněného rozhodnutí je kromě jiného konstatována i skutečnost, že obviněný je stíhán pro závažnou majetkovou trestnou činnost, které se měl dopustit opakovaně, a to v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání pro další rozsáhlou trestnou činnost, pro níž byl vzat do vazby, a na základě přijetí peněžité záruky následně propuštěn na svobodu.
Usnesením Městského soudu v Brně z 28. září 1995, sp. zn. 7 Nt 4307/95, byla vazba stěžovateli prodloužena do 26. listopadu 1995, když za jeden z argumentů, svědčících pro naplnění důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. ř. považoval soud i fakt, že skutků, pro které je obviněný stíhán, se měl dopustit poté, co byl propuštěn z vazby v jiné jeho trestní věci. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. listopadu 1995, sp. zn. 7 Nt 4560/95, byla vazba obviněného R.V. opětovně prodloužena do 26. ledna 1996, usnesením téhož soudu ze dne 12. ledna 1996, sp. zn. 7 Nt 3526/96, do 26. února 1996. V posledně uvedeném usnesení soud reaguje na námitku obviněného V., učiněnou prostřednictvím jeho obhájce do protokolu, sepsaného v B., dne 11. ledna 1996, v níž obviněný upozornil na skutečnost, že je proti němu vedeno další trestní řízení, které se nachází ve stadiu přípravného řízení. Poukázal dále ve smyslu §20 tr. ř. na obcházení zákona nespojením obou věcí, ve kterých je proti němu vedeno trestní řízení, jakož i na to, že prodloužením trvání vazby Městským soudem v Brně by došlo k překročení lhůty dvou let, zakotvené v §71 odst. 3 větě první tr. ř. K tomu soud uvádí, že řízení ve zmíněných nespojených trestních věcech je vedeno stále samostatně, přičemž rozhodnutí o jejich případném spojení náleží výlučně orgánům přípravného řízení. Vazba obviněného R.V. byla dále opětovně prodloužena usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. února 1996, sp. zn. 7 Nt 3647/96, do 26. března 1996. Do uvedeného usnesení podal obviněný R.V. stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Brně z 28. března 1996, sp. zn. 9 To 223/96, zamítnuta.
III. ÚS 139/96-21
V ústavní stížností napadeném usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 1996, sp. zn. 9 To 223/96, se Krajský soud v Brně, kromě důvodů prodloužení vazby, zabýval i námitkou obviněného R.V., podle níž nespojením dvou trestních věcí, a tím nedodržením §20 odst. 1 tr. ř., došlo k porušení ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. omezujícího trvání vazby. Soud dospěl k závěru, že konání společného řízení podle §20 odst. 1 tr. ř. není obligatorní a bezvýjimečné a že v předmětné věci by jeho aplikace vyloučila možnost vzetí stěžovatele do vazby pro podezření ze spáchání dalších, velmi závažných trestných činů, v důsledku čehož by nebyl naplněn účel trestního řízení, jak je upraven v §1 tr. ř.
Po podání obžaloby krajským státním zástupcem dne 21. března 1996 Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. května 1996, sp. zn. 40 T 31/96, vrátil státnímu zástupci trestní věc obviněného R.V. k došetření a současně podle §192 tr. ř. ponechal jmenovaného ve vazbě (viz k tomu R 27/94). Kromě jiných důvodů soud považoval pro naplnění podmínek vazby podle §67 písm. c) tr. ř. za významnou i tu skutečnost, že závažné trestné činnosti se měl dopustit přesto, že je již proti němu vedeno, doposud v přípravném řízení, trestní stíhání pro další závažnou majetkovou trestnou činnost.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje argumentaci Krajského soudu v Brně, obsaženou v usnesení ze dne 28. března 1996, sp. zn. 9 To 223/96, za účelovou, umožňující v důsledku nespojení více jednotlivých trestních věcí jednoho obviněného ke společnému řízení, resp. v důsledku vyloučení jednotlivých trestných činů ze společného řízení; držet obviněné ve vazbě prakticky neomezenou dobu. Odmítá zároveň výklad, podle něhož ustanovení §20 odst. 1 tr. ř. není obligatorní, a dochází k závěru o porušení §71 odst. 3 tr. ř., omezujícím délku vazby v přípravném řízení, v důsledku čehož se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, jak vyplývají z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod. Kromě toho je v ústavní stížnosti považováno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. února 1996, č. j. 7 Nt 3647/96-5, o prodloužení vazby, za rozporné s §71 odst. 1 a 2 tr. ř., z toho důvodu, že v té době již došlo k ukončení vyšetřování a důvodem prodloužení vazby mělo být pouze vytvoření časového prostoru pro zpracování obžaloby. Stěžovatel namítá v této souvislosti tu skutečnost, že orgány přípravného řízení měly dostatek času k podání obžaloby bez prodlužování vazby.
Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Brně a od KSZ vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.
Ve svém vyjádření ze dne 26. června 1996 JUDr. M.V., předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně, odkazuje na argumentaci, obsaženou v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 1996, sp. zn. 7 Nt 3647/96, jakož i v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. června 1996, sp. zn. 2 To 72/96, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost obviněného R.V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 1996, č. j. 40 T 31/96-1347, zamítnuta. Dodává dále, že aplikaci §20 odst. 1 tr. ř. nepovažuje za neomezenou a že ke společnému řízení v rámci obou vedených trestních věcí by mohlo dojít pouze v případě, že by uvedené trestní věci byly spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí (a to podle §23 odst. 3 tr. ř., jehož dikce neobsahuje obligatornost takovéhoto postupu). Upozorňuje konečně na skutečnost, že trestní řád možnost obdobného rozhodnutí v přípravném řízení neřeší.
III. ÚS 139/96-22
Ve svém vyjádření ze dne 18. května 1996 státní zástupkyně JUDr. S.K. zastává názor, podle něhož nutno obligatornost ustanovení §20 odst. 1 tr. ř. vykládat s ohledem na další ustanovení trestního řádu, a to zejména ve vztahu k §23 odst. 1 tr. ř., z čehož dovozuje, že pokud existují podmínky pro vyloučení věci podle §23 odst. 1 tr. ř., není důvod spojovat trestní stíhání podle §20 odst. 1 tr. ř.
III.
Ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod vytváří ústavní prostor pro nezbytné zákonné omezení osobní svobody v souvislostí s rozhodováním o vazbě v trestním řízení, a to z hlediska úpravy vazebních důvodů a vazebních lhůt. Nutno jej přitom interpretovat s ohledem na ustanovení čl. 8 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. restriktivně (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. z roku 1989, v němž bylo vyjádřeno stanovisko, podle něhož Soud nepodceňuje důležitost boje s trestnou činností, avšak opětovně připomíná, že výčet povolených zbavení svobody, uvedený v čl. 5 odst. 1 Úmluvy, je taxativní a vyžaduje restriktivní výklad).
Vazební lhůty jsou upraveny v §71 tr. ř., přičemž zákonná úprava výslovně neřeší otázku délky trvání vazby v případech, kdy u subjektivně souvisejících trestních věcí nedošlo k jejich projednání ve společném řízení (z důvodu jejich nespojení nebo vyloučení věci). Stanovisko k danému problému zaujala soudní judikatura. Podle usnesení Nejvyššího soudu z 2. února 1993, sp. zn. 1 Tvn 20/93 (publikovaného pod č. 27 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 5-6, 1993), jestliže byly podle §23 odst. 3 tr. ř. spojeny ke společnému řízení dvě věci, v každé z nichž byl obviněný ve vazbě, je nutno obě řízení i z hlediska trvání vazby považovat za řízení jediné. Naproti tomu podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1993, sp. zn. Tv 16/92 (publikovaného pod č. 28 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 5-6, 1993) doba strávená ve vazbě, která byla po vyloučení řízení o některých trestných činech ze společného řízení a odsouzení obviněného za ně započítána podle §38 odst. 1 tr. z. do uloženého trestu odnětí svobody, se v původním dříve společném řízení, vedeném o nevyloučených trestných činech, nepočítá do doby trvání vazby uvedené v ustanovení §71 odst. 1 tr. ř.
Dosavadní judikatura obecných soudů řeší pouze jeden z aspektů analyzovaného problému, a to započítávání vazby v souvislosti se spojením věcí, resp. s vyloučením věci. Neřeší se v ní však otázka hledisek, omezujících důvody nespojení věci, resp. vyloučení věci ze společného řízení v případě subjektivní souvislosti trestních věcí, vzhledem k možnosti tímto postupem obcházet ustanovení §71 tr. ř., a tím i čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Zásada trestního řízení, podle níž všechny trestné činy, které spolu souvisí, mají být projednány ve společném řízení, je obsažena jednak v §20 a jednak v §23 odst. 3 tr. ř. Z dikce druhého z uvedených zákonných ustanovení plyne možnost soudu zvážit argumenty, svědčící ve prospěch i v neprospěch spojení věcí i v případech, existují-li podmínky společného řízení ve smyslu §20 tr. ř. Takovéto posouzení, a nejen v řízení před soudem, nýbrž i v přípravném řízení, nemůže být vedeno pouze hledisky účelnosti, hospodárnosti řízení, resp, možností uložit úhrnný nebo souhrnný trest. Obdobně i v případě rozhodnutí o vyloučení věci ze společného řízení podle §23 odst. 1 tr. ř. nelze vycházet pouze z hlediska
III. ÚS 139/96-23
urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů, svědčících pro vyloučení věci. Jak nespojení věcí ke společnému řízení, tak vyloučení věci ze společného řízení, nesmí být využíváno k prodlužování vazebních lhůt, a tím k porušování §71 tr. ř., jakož i čl. 8 odst. 5
Listiny základních práv a svobod.
Obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody s cílem tímto nezbytným omezením osobní svobody obviněného znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. (Viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94.)
V případech subjektivní souvislosti trestních věcí lze jejich nespojení ke společnému řízení, s ohledem na důvodnost uložení nové vazby, odůvodnit pouze tehdy, jestliže je nová vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a jestliže tohoto účelu nelze dosáhnout ani vynaložením veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů trestního řízení v rámci uložené vazby ve věci subjektivně související, nebo ve prospěch nespojení věcí ke společnému řízení, resp. ve prospěch vyloučení věci ze společného řízení, svědčí jiné závažné důvody. Takovýto postup je však vyloučen (tj. jak nespojení tak i vyloučení věci), jestliže je orgánům činným v trestním řízení v době přijetí rozhodnutí o vzetí do vazby známo, že se obviněný dopustil i dalších trestných činů, které rovněž zakládají důvodnost vazby.
V posuzované věci nutno v první řadě zodpovědět otázku, do jaké míry nebo zdali vůbec, může soud při rozhodování o vzetí do vazby ovlivňovat rozhodování orgánů činných v přípravném řízení o spojení věcí a dále jaké jsou technické možností soudu, rozhodujícího o vzetí do vazby, získat v průběhu 24 hodin informaci o všech řízeních, jež jsou v daném okamžiku proti obviněnému vedena, a o uvalené vazbě v některém z nich.
Z hlediska technických možností soudu získat informaci o všech řízeních, jež jsou v daném okamžiku proti obviněnému vedena, a o uvalené vazbě v některém z nich nutno rozlišovat případy, kdy se jedná o věci, v nichž bylo rozhodováno o vazbě před stejným soudem či nikoli. O technických možnostech soudu získat uvedené informace lze mluvit pouze v případě prvním (a to rovněž s vědomím určitých těžkostí např. při rozhodování o vazbě ve dnech pracovního klidu, kdy je rejstřík soudu uzavřen). V rozhodované věci se jedná však o případ, kdy patřičnou informaci od prvního návrhu na vzetí do vazby poskytlo soudu státní zastupitelství.
Trestní řád upravuje pravomoci orgánů činných v trestním řízení a v této souvislosti i vzájemné vztahy mezi nimi. Řada ustanovení trestního řádu obsahuje oprávnění soudů inferovat do přípravního řízení (např. vrácení věci státnímu zástupci k došetření po předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., vrácení věci státnímu zástupci k došetření po hlavním líčení podle §221 tr. ř., atd.). Trestní řád přitom vychází (a to v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které státním orgánům umožňují pouze takové chování, jež mají výslovně dovoleno) z koncepce taxativně stanovených pravomocí jednotlivých orgánů činných v trestním řízení.
Z uvedeného pohledu tudíž není v pravomoci soudů dávat při rozhodování o vazbě v přípravním řízení pokyny státnímu zástupci, resp. vyšetřovateli, ohledně spojení věcí ke společnému řízení.
Trestní řád poskytuje obviněnému právo formou žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 tr. ř. požadovat spojení věcí, ve kterých se proti němu vede trestní řízení a ve kterých je proti němu navrhována nebo byla již uvalena nová vazba, k řízení společnému. V rámci rozhodování o takovéto žádosti je státní zástupce povinen řídit se výše
III. ÚS 139/96-24
uvedenými hledisky, tj. musí prokázat, zdali nespojení věcí a s tím spjatá nová vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zdali tohoto účelu nelze dosáhnout ani vynaložením veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů trestního řízení v rámci uložené vazby ve věci subjektivně související, nebo ve prospěch nespojení věcí ke společnému řízení, resp. ve prospěch vyloučení věci ze společného řízení, svědčí jiné závažné důvody.
K namítanému zásahu do základního práva, resp. svobody, podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, tj. k překročení doby vazby stanovené zákonem, nedošlo v důsledku rozhodnutí obecných soudů o vzetí, resp. prodloužení vazby, v nespojené věci subjektivně související s věcí další, v níž se proti obviněnému vede trestní řízení, nýbrž k takovému zásahu by mohlo dojít v důsledku nespojení těchto věcí ke společnému řízení. Pakliže trestní řád zakotvuje procesní prostředek k odstranění závad v postupu vyšetřovatele, jež spočívají v tom, že učinil nebo neučinil určité rozhodnutí či opatření, nebo postupoval či nepostupoval v souladu se zákonem (jak k tomu shodně zaujímá stanovisko i doktrina - viz P. Š., V. K., J. B., F. B., Trestní řád. Komentář. Praha 1995, s. 677), tíží stěžovatele podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. povinnost jej vyčerpat, v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Z uvedeného důvodu nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 1996, sp. zn. 9 To 223/96, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. února 1996, č. j. 7 Nt 3647/96-5, o prodloužení vazby, za nepřípustný, čímž byl podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č.182/1993 Sb. naplněn důvod jeho odmítnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 16. října 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj