ECLI:CZ:US:1996:3.US.144.96
sp. zn. III. ÚS 144/96
Usnesení
III. ÚS 144/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR ve věci ústavní stížnosti ing. M.B., zastoupeného advokátkou JUDr. H.Ch., rozhodl takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel ing. M.B. podal dne 25. 5. 1996 ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 1 Co 225/94-68, ze dne 5. 12. 1995, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 34 C 30/93-43, ze dne 21. 4. 1994. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá ochrany svého. základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení vidí v tom, že řízení před městským a vrchním soudem nebylo jako celek spravedlivé, protože soudy neprovedly všechny navrhovatelem označené a předložené důkazy, resp. soud ani své stanovisko k těmto důkazům neodůvodnil.
Pro podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, jehož byl stěžovatel účastníkem, stanoví zák. č. 182/1993 Sb. určité náležitosti. Jednou z náležitostí ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí je skutečnost, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva
III. ÚS 144/96
poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona); za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Mezi prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, však bezesporu patří dovolání upravené v občanském soudním řádu. Podle ust. §238 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je dovolání též přípustné proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek (usnesení) soudu I. stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozhodnutí je založena na rozdílnosti rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu I. stupně. O rozdílné (nesouhlasné) rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci, byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Odlišností se nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Odlišným rozhodnutím však nelze rozumět pouze takové rozhodnutí odvolacího soudu, kterým by práva a povinnosti účastníků byly konstituovány nebo deklarovány naprosto protikladně od rozhodnutí soudu I. stupně. Odlišným rozhodnutím se ve smyslu výše uvedených názorů jeví každé měnící rozhodnutí, které mělo vliv na obsah práv a povinností účastníků. Uvedený právní názor lze dokumentovat i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, č.j. 2 Cdon 588/96, ve věci týkající se ochrany osobnosti. Nejvyšší soud ČR rozhodl, že přípustnost dovolání byla dána ve smyslu ust. §238 odst. 1 o.s.ř., protože dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jehož výroky byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Závěr, že se jedná o měnící rozsudek ve smyslu cit. ustanovení o.s.ř., byl opřen o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl stanoven jiný rozsah práv a povinností účastníků.
V dané ústavní stížnosti rozhodnutí odvolacího soudu naplňuje výše uvedené znaky měnícího rozhodnutí ve věci samé, a
III. ÚS 144/96
proto podle §238 odst. 1 o.s.ř. je proti tomuto rozhodnutí možno podat dovolání. Pokud stěžovatel nevyužil možnosti dovolání, což ostatně sám ve svém podání uvádí, a podal proti rozsudku odvolacího soudu přímo ústavní stížnost, pak z hlediska §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu ČR než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 18. září 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce ústavního soudu ČR