ECLI:CZ:US:1996:3.US.161.96
sp. zn. III. ÚS 161/96
Usnesení
III. ÚS 161/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. D.S. a JUDr. J.P., proti Krajskému soudu v Hradci Králové, mimo ústní jednání dne 3. 9. 1996 předsedou senátu JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 8. června 1996, označeným jako ústavní stížnost, brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. března 1996 (sp. zn. 19 Ca 2/95) a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci zasáhl do jejich ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť tím, že nevyhověl jejich opravnému prostředku do rozhodnutí O.ú. v P., (ze dne 13. 10. 1994, č. j. Ž-1065/92/R/Ing.P.), nerespektoval ústavní principy, dle nichž -mimo jiné - je jejich vlastnictví k blíže označeným nemovitostem nesporné.
III. ÚS 161/96
Z obsahu stěžovateli předložených listin, především pak z naříkaných rozhodnutí se podává, že stěžovatelé odvozují své vlastnické nároky z trhové (kupní) smlouvy ze dne 12. září 1956, dle níž původní vlastník dotčených nemovitostí (prastrýc stěžovatelů) tyto zcizil ve prospěch jejich právních předchůdců, ačkoli v té době mu k nim již vlastnické právo nesvědčilo, a to vzhledem k tomu, že správním rozhodnutím pravomocným ke dni 6. prosince 1949 přešly do vlastnictví státu; tyto skutkové okolnosti, pokud se týká skutkových zjištění, z nichž ve svých rozhodnutích orgány veřejné moci vycházejí, jsou mezi účastníky řízení nesporná a vzájemná stanoviska účastníků řízení liší se takto co do jejich právního posouzení.
V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku s právními závěry orgánů veřejné moci, aniž by do stěžovateli navrženého rozhodnutí ústavního soudu ústavní stížnost vznesla nové aspekty; postačí proto stěžovatele na rozhodovací důvody těchto orgánů - především pak na závěry obecného soudu - jako na správné odkázat.
Co do tvrzeného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného základního práva - "vlastnit majetek", stejně jako "z něj plynoucího práva dědického" (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), stěžovatelé zcela přehlíží, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, jak je třeba obsahu tohoto práva rozumět a jakou povahu má ústavní ochrana k tomuto právu se upínající, stejně jako podmínky, za nichž mu má, resp. musí být poskytnuta ochrana (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93); ostatně i této otázky se obecný soud výstižně a zcela ve shodě s ustálenou judikaturou ústavního soudu dotkl (rozsudek ze dne 29. března 1996 in fine), když zdůraznil, že zásady všech tzv. restitučních zákonů spočívají na myšlence toliko zmírnit některé majetkové křivdy způsobené nesčetnému počtu občanů, což v případě stěžovatelů znamená, že byť zcela zřetelně v jejich rodině (chápáno v širším slova smyslu) k majetkové křivdě došlo, nelze její nápravu za současného
III. ÚS 161/96
právního stavu docílit, a to mimo jiné i proto, že by tato měla již povahu náhrady škody, což je však právní konstrukce, která je zmíněným zákonům zcela cizí.
Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení zákona č. 46/1948 Sb., na jehož základě bylo svého času původním vlastníkům posuzovaných nemovitostí vlastnické právo k nim odňato; ačkoli jinak správně stěžovatelé uvádějí, že tento zákon, byl již zrušen, v současné době již neplatí, přehlíží, že - i kdyby nebylo jiných důvodů - není v pravomoci ústavního soudu neplatný zákon posuzovat, resp. o něm jakkoli rozhodnout (§66 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), a proto je tento jejich návrh očividně nepřípustný.
Jestliže tedy - pokud vlastní ústavní stížnosti se týká - stěžovatelé, jak ostatně správně zjistily již orgány veřejné moci, nesplňují nezbytné podmínky stanovené zák. č. 229/1991 Sb., nelze jejich absenci nahradit nesprávnou a i ústavně vadnou argumentací; nezbylo proto než o obou jejich návrzích rozhodnout, jak ze znělky těchto rozhodnutí je patrno (§43 odst. 1 písm. c), f) zák. č. 182/1993 Sb.), když zjevnost neopodstatněnosti jejich ústavní stížnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo dříve poukázáno, a když s ohledem na výrok tohoto rozhodnutí nejevila se potřeba vyzývat stěžovatele k předložení plné moci zástupce, který by je v řízení před ústavním soudem zastupoval (§30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 3. 9. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu ÚS ČR