ECLI:CZ:US:1996:3.US.162.96
sp. zn. III. ÚS 162/96
Usnesení
III. ÚS 162/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. B.Ch., zastoupeného advokátem JUDr. M.S., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 17. 6. 1996 podal stěžovatel ing. B.Ch., ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, čj. 2 A 741/96, ze dne 18. 4. 1996 ve spojení s rozhodnutím ČSSZ, č.j. 360 321 440, ze dne 22. 11. 1995. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně pak práva vlastnit majetek stanoveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákazu diskriminace podle čl: 26 Paktu o občanských a politických právech.
Porušení uvedených základních práv vidí stěžovatel v tom, že ČSSZ mu nepřiznala jednorázové odškodnění podle zák. č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, a Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Uvedenými rozhodnutími bylo podle názoru
III. ÚS 162/96
stěžovatele porušeno jeho vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny a současně byl postup uvedených orgánů vůči jeho osobě diskriminační.
V čl. 11 Listiny základních práv a svobod je zakotveno právo vlastnit majetek, avšak věta prvá tohoto článku, totiž "každý má právo vlastnit majetek", je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Současně je třeba připomenout, že danou větou je chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně. Uvedený čl. 11 Listiny základních práv a svobod však na daný případ nelze vztáhnout nejen z hlediska vztahu vlastnické právo - tvrzený nárok na vlastnictví, ale především proto, že ústavní stížnost se týká odškodnění ve formě satisfakce, které není předmětem vlastnického práva. Neposkytnutím odškodnění nemůže být proto dotčeno právo vlastnit majetek. Ústavní soud nepovažuje proto tvrzení, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno vlastnické právo zakotvené v čl. 11 Listiny, za relevantní.
Stěžovatel dále namítá, že postup soudu byl vůči jeho osobě diskriminační a odporující čl. 26 Paktu o občanských a politických právech. Stanovení objektivních právních skutečností pro vznik nároku na určité plnění bez rozdílu, které by vyplývaly z rasy, barvy pleti, pohlaví, politického přesvědčení atd., však nelze považovat za zakotvení diskriminace a postup soudu, který hodnotí existenci objektivních právních skutečností stanovených zákonem pro vznik určitého nároku, pak rovněž nelze považovat za diskriminační.
S poukazem na uvedené nelze ani tvrzení stran namítané diskriminace považovat za opodstatněné s tím, že namítaná ustanovení Listiny základních práv a svobod i Paktu o občanských a politických právech tak v daném případě zjevně zasažena nebyla.
III. ÚS 162/96
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR