ECLI:CZ:US:1996:3.US.177.96
sp. zn. III. ÚS 177/96
Usnesení
III. ÚS 177/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele R., zastoupené advokátem JUDr. J.L., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal včas podanou ústavní stížností ze dne 27.6.1996, doručenou Ústavnímu soudu ČR dne 1.7.1996, zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Ca 314/95-19, ze dne 18.4.1996 s tím, že jeho postupem byla porušena navrhovatelova základní práva, daná čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Rozhodnutím F.ú. v Ž., čj. FÚŽ/175/94/JC, ze dne 8.9.1994 byl vydán platební výměr, kterým se navrhovateli předepisuje v souladu s ust. §.8 odst. 2 zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, v platném znění, k zaplacení daň z obratu a její zvýšení v celkové výši 22.756.800,- Kč. Platový výměr byl odůvodněn tím, že navrhovatel prodal v průběhu I. čtvrtletí roku 1992 firmě T., tuzemský rum bez daně z obratu. Firma T., se před prodejem prokázala falšovaným výpisem z obchodního rejstříku a v době uskutečnění prodeje nebyla plátcem daně z obratu. Předmětné zboží jí tudíž nemohlo být bez této daně odprodáno. F.ú. vyzval navrhovatele k dodatečnému podání hlášení daně z obratu. Navrhovatel dodatečné hlášení nepodal, tím nesplnil opravení zdanitelného obratu podle §9 odst. 6 písmeno b) vyhlášky č. 560/1990 Sb. F.ú. proto přistoupil k dodatečnému vyměření daně z obratu a příslušnému zvýšení.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání.
III. ÚS 177/96
Zdůvodnil je tím, že jako plátce daně neporušil žádnou jemu uloženou právní povinnost. V obchodním vztahu k firmě T., účtoval zboží správně bez daně z obratu, neboť odběratel předložil výpis z obchodního rejstříku a navíc ve smlouvě mezi oběma subjekty bylo výslovně uvedeno, že zboží je určeno k vývozu do zahraničí. To opravňovalo navrhovatele k prodeji zboží bez daně z obratu, aniž by tím porušil právní předpisy. Dodatečně bylo zjištěno, že osoby vystupující jménem odběratele jednaly podvodně a předložily falešný výpis z obchodního rejstříku na neexistující právnickou osobu. Ve věci probíhá trestní řízení, které by mělo celou věc objasnit. Právní povinnost tedy porušila firma T., respekt, osoby jednající jejím jménem, nikoliv navrhovatel. Později se ukázalo, že reálně existujícím odběratelem s odpovědností byla jiná firma - P., navrhovatel tedy prodal zboží fakticky existující firmě (plátci daně z obratu) a teprve tato firma porušila zákon, pokud alkohol nevyvezla a distribuovala jej v tuzemsku.
F.ř., v H.K., svým rozhodnutím, čj. FŘ/2862/III/576/94, ze dne 31.5.1994, odvolání zamítlo. V odůvodnění opakuje v podstatě argumenty původního rozhodnutí F.ú. v Ž. Podle F.ř. nelze jako důkaz přijmout kupní smlouvu s neexistujícím subjektem. Neexistující subjekt není vůbec schopen nabývat práv ani povinností. Námitky navrhovatele, že nemohl předpokládat neexistenci společnosti T., a že neměl povinnost ověřovat si její existenci v obch.
rejstříku, nemají z hlediska dané z obratu své opodstatnění. Odvod daně z obratu firmy P., není předmětem tohoto řízení, a proto se k námitkám, týkajícím se této firmy, nepřihlédlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. V žalobě opakuje argumenty, uvedené již v odvolání proti rozhodnutí F.ú. a považuje rozhodnutí finančních orgánů za nezákonné.
O tomto odvolání rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové a svým rozsudkem, ze dne 18.4.1996, čj. 19 Ca 314/95-19, který nabyl právní moci dne 17. května 1996, žalobu zamítl. Při svém rozhodování vycházel krajský soud ze zjištění, že ve dnech 3. až 6. června 1994 provedl F.ú. v Ž., u navrhovatele daňovou kontrolu, při níž shledal určité nesrovnalosti a na jejich základě vydal příslušné platební výměry. Dne 8. září 1994 vydal platební výměr, kterým byla navrhovateli doměřena daň z obratu ve výši 18.964.000,- Kč a 20% zvýšení, celkem 22.756.800,- Kč. Daň byla dodatečně vyměřena proto, že navrhovatel v době rozhodování F.ř. neprokázal, že uzavřel smlouvu a dodal zboží firmě T., a tudíž, že dodal zboží subjektu, který byl plátcem daně z obratu. Krajský soud přezkoumával zákonnost napadeného rozhodnutí F.ř. a neshledal žalobu důvodnou. Z dokazování bylo nepochybné, že navrhovatel prodal lihoviny někomu, kdo vystupoval jako firma T., nebyl však právnickou osobou ve smyslu zákona a navrhovatel neprokázal, že prodal alkohol osobě
III. ÚS 177/96
fyzické, zapsané do obchodního rejstříku. Kupující proto nelze pokládat za plátce daně z obratu. Ve smyslu tehdy platných předpisů o dani z obratu, mohl navrhovatel zboží určené pro další prodej v nezměněném stavu prodat jen plátci daně z obratu. Nebylo však prokázáno, že kupující T., takovým plátcem byl. Z hlediska zákona je přitom nerozhodné, zda navrhovatel věděl, že odběratel je plátcem této daně či nikoliv. Z těchto skutečností krajský soud dovodil, že F.ř., svým rozhodnutím neporušilo zákon.
Proti těmto rozhodnutím podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž uvádí, že napadenými rozhodnutími byla poškozena jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Napadenými rozhodnutími byl, dle jeho názoru, porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého "státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví". Dále má za to, že byly porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Podle navrhovatele finanční orgány i Krajský soud v Hradci Králové zasáhly do jeho ústavních práv tak, že byl připuštěn výkon státní moci v rozporu se zákonem stanoveným způsobem a došlo i k porušení dalších základních práv. V této souvislosti poukazuje navrhovatel na odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém se uvádí, že "z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že F.ú. dne 15.6.1994, to jest v době vydání platebního výměru čj. FÚŽ/170/94/MF neměl prokázáno, že žalobkyně (navrhovatel) uzavřela smlouvu a dodala zboží subjektu, který nebyl plátcem daně z obratu. Ze zprávy FÚ v K., ze dne 27.3.1992 nebylo možné takovou skutečnost dovodit, neboť zjištění, že firma T., K. není registrována u F.ú. a O.ú. - živnostenského referátu v K., ještě neznamenalo, že firma neexistuje. To bylo možné pokládat za prokázané až na základě sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1, doručeného F.ú. v Ž., dne 5.8.1994". Na základě finanční kontroly, která proběhla v červnu 1994 vydal F.ú. v Ž., dvě opačná rozhodnutí, a to na základě dodatečně obdrženého sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1, doručeného 5.8.1994. Nemohlo se tedy jednat o nové zjištění po vyměření daně. Orgány státní moci tak nepostupovaly způsobem, který stanoví zákon a Krajský soud v Hradci Králové tak zasáhl neoprávněně do ústavně zaručených práv navrhovatele.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 22. července 1996, podepsaném JUDr. J.H., předsedou senátu, uvádí, že soud při svém jednání nekrátil navrhovatele na jeho právech, daných mu čl. 36 Listiny. Stejně tak nebyly neporušeny č1. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, zejména když soud v souladu s ust. §250c o.s.ř. odložil svým usnesením o žalobě vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Rozsudek ve věci samé odpovídal zjištění, že v rozsahu podané správní žaloby nezákonnost zjištěna nebyla.
F.ř. v H.K., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření ze dne 23.července 1996,
III. ÚS 177/96
čj. 2014/130/96-Bš, podepsaném ředitelkou JUDr. E.H., uvádí, že trvá na svém rozhodnutí ze dne 31.5.1995, kterým byla potvrzena oprávněnost dodatečného vyměření daně z obratu. Své úvahy podrobně rozvedlo v odůvodnění rozhodnutí.
Jak plyne z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 19 Ca 314/95, soud se na veřejných jednáních za přítomnosti účastníků zabýval okolnostmi, které měly vyvolat podle žalobce nezákonnost rozhodnutí finančních orgánů.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (č1. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Navrhovatel ve stížnosti namítá, že soud porušil při svém jednání zmíněné články Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ČR se proto podanou stížností zabýval z tohoto hlediska.
Především se zaměřil na posouzení otázky, zda v řízení před obecnými soudy byly dodrženy principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V tomto směru však nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v průběhu řízení došlo k porušení práv v uvedené hlavě zakotvených. Provádění dokazování probíhalo před F.ú. v Ž., i F.ř. v H.K., způsobem zákonem předpokládaným a pokud jde o samotné hodnocení důkazů, pak ani jejich hodnocení nevybočilo, podle přesvědčení Ústavního soudu, z rámce příslušných ustanovení právních předpisů.
Krajský soud při svém jednání rovněž neporušil příslušná namítaná ustanovení ústavních předpisů. Navrhovatel nebyl krácen ve svých právech podle čl. 36 Listiny, domáhat se zákonem stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když soud na základě jeho žaloby ve veřejném procesu, za účasti navrhovatele a jeho právního zástupce přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu a o věci v souladu se zákonem rozhodl. Ani ústavní zásady stanovené čl. 90 odst. 1 a č1. 95 odst. 1 Ústavy nebyly postupem soudu porušeny.
Pokud jde o námitku navrhovatele, že F.ú. Ž., vydal dvě opačná rozhodnutí v téže věci, a to na základě dodatečně obdrženého sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1, je třeba konstatovat, že samotné zjištění, že firma T., K. není registrována u F.ú. a u O.ú., ještě nemusí znamenat, že tato firma neexistuje vůbec. Rozhodující je v tomto případě až sdělení rejstříkového soudu, tj. v daném případě Obvodního soudu pro Prahu l. F.ú. Ž., se tedy dověděl o právně významné skutečnosti, že firma T., neexistuje, až dnem 5.8.1994, kdy zjistil všechny úplné
III. ÚS 177/96
a potřebné skutečnosti rozhodné pro vydání platebního výměru. Svým rozhodnutím o platebním výměru nemohl F.ú. Ž., porušit zákon, neboť vydání takového rozhodnutí nebránila žádná zákonná překážka.
Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že krajský soud svým usnesením odložil do právní moci rozhodnutí o žalobě, vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové zjevně nebyla porušena ústavně zaručená práva navrhovatelem namítaná, a proto mu nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR