ECLI:CZ:US:1996:3.US.186.96
sp. zn. III. ÚS 186/96
Usnesení
III. ÚS 186/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele MJ, zastoupené advokátem JUDr.P.P., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Podáním, které Ústavní soud ČR obdržel dne 9.7.1996 (společně s jeho krátkým doplněním ze dne 5.8.1996), navrhla MJ, zrušení zákona č. 288/1995 Sb., o zbraních a střelivu. Navrhovatel uvádí, že přijetím tohoto zákona došlo k porušení lidských práv. Ta nejsou v podání blíže označena, navrhovatel pouze uvádí, že se jedná o lidská práva obecně uznávaná. Dále je v podání uvedeno, že napadený zákon neupravuje zákonným způsobem zrušení správního rozhodnutí o vydání zbrojního pasu, působí retroaktivně ve vztahu k vydání dřívějších loveckých lístků, na jeho základě může dojít k omezení vlastnického práva"ke zbraním členů MJ, a konečně stanoví příliš vysokou dolní hranici (21 let) pro vydání zbrojního průkazu. I když z podání není zcela zřejmé, čeho se navrhovatel domáhá, lze dovodit, že navrhuje zrušení zmíněného zákona.
Na tomto místě je nutno uvést, že k návrhu na zrušení zákona jsou oprávněny pouze subjekty uvedené v ust. §64 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to za podmínek tam rovněž uvedených.
III. ÚS 186/96
V daném případě lze uvažovat pouze o návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení pouze z hlediska ustanovení §64 odst. 1 písmeno d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, které uvádí, že naznačeným způsobem je oprávněn postupovat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 citovaného zákona. U tohoto ustanovení plyne, že návrh na zrušení zákona může být podán spolu s ústavní stížností a tehdy, jestliže uplatněním příslušného zákona nastala skutečnost, která je právě předmětem ústavní stížnosti a která, dle tvrzení stěžovatele, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V posuzovaném případě se tak nestalo, nenastala shora uvedená skutečnost zakládající oprávněnost ústavní stížnosti (§72 zákona č. 182/1993 Sb.) a navrhovatel se domáhá (i když ne zcela jasně a určitě) přímo zrušení zmíněného zákona. Za této situace je zřejmé, že navrhovatel není žádným ze subjektů, který je aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení §43 odst. 1 písmeno d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítnout, jako návrh podaný někým, kdo je k tomu zjevně neoprávněný.
Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 1996
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR