ECLI:CZ:US:1996:3.US.20.96
sp. zn. III. ÚS 20/96
Usnesení
III. ÚS 20/96-23
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů RSDr. L.M. a PhDr. V.M., zastoupených advokátem JUDr. J.Z., o návrhu ze dne 15. ledna 1996, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem, který Ústavní soud České republiky obdržel dne 19. ledna 1996, se stěžovatelé domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě z 21. prosince 1994, č. j. 5 C 287/91-188, a Krajského soudu v Hradci Králové z 18. října 1995, č. j. 18 Co 229/95-230. Uvedli, že těmito rozsudky bylo zasaženo do jejich práv, garantovaných Listinou základních práv a svobod v čl. 11, když soudy nesprávně dovodily, že stěžovatelé získali nemovitost, která byla předmětem řízení, na základě protiprávního zvýhodnění a poté rozhodly o vydání nemovitostí navrhovatelům, jako oprávněným osobám.
III. ÚS 20/96-24
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li, že jde o návrh zjevně neopodstatněný /§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb./.
S ohledem na obsah stížnosti, na citovaná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., jakož i na stanovisko, jež Ústavní soud České republiky zaujal ve svých rozhodnutích III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95
aj./, byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a byl ve smyslu §43 odst.1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy /čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./, proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod /čl. 83 Ústavy/. Z ústavního principu nezávislosti soudů /čl. 82 Ústavy/ vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval /III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95/.
Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Obecné soudy se při hodnocení důkazů nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a tím
III. ÚS 20/96-25
ani do rozporu s čl. 36 odst. 1 a s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když v provedeném řízení žalobě, opírající se o ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., vyhověly.
Z těchto důvodů bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno /§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb./.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 29. února 1996
JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj