ECLI:CZ:US:1996:3.US.204.95
sp. zn. III. ÚS 204/95
Usnesení
III. ÚS 204/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky V.M., zastoupené advokátem JUDr. K.H., mimo ústní jednání dne 7. 2. 1996 předsedou senátu JUDr. Vladimírem Jurkou, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 8. 8. 1995 podala navrhovatelka ústavní stížnost, ve které se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. 5 Co 240/95. Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 11. 1994, sp. zn. 8 C 708/94, kterým se zamítá návrh, směřující vůči statku D., na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář z hlediska zák. č. 229/1991 Sb. Stěžovatelka namítá, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo omezeno její právo na znovuobnovení vlastnictví a došlo rovněž k omezení práva domoci se ochrany svého práva soudní cestou. Tím. Krajský soud v Českých Budějovicích měl porušit ustanovení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 204/95
Na tomto místě je nutno uvést, že Ústavní soud ČR není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy).
Ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 8 C 708/94, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že tento soud svým rozsudkem ze dne 18. 11. 1994, sp. zn. 8 C 708/94-11, zamítl návrh, aby statku D. byla uložena povinnost poskytnout navrhovatelce náhradu za živý a mrtvý inventář. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že nárok navrhovatelky zanikl, neboť ho neuplatnila u odpůrce ve lhůtě stanovené v §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tj. do 31. 3. 1993 a podle §20 odst. 5 téhož zákona neuplatněním práva ve stanovené lhůtě právo zanikne. V řízení bylo prokázáno, že navrhovatelka tento nárok u odpůrce uplatnila až dne 31. 5. 1994.
Odvolací soud dne 28. 4. 1995, pod sp. zn. 5 Co 240/95-28,
potvrdil rozsudek soudu I. stupně, avšak s jiným právním názorem. Vycházel z toho, že lhůty stanovené v ust. §13 odst. 1 a §20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. platí především pro uplatnění nároku u soudu. Navrhovatelka podala žalobu dne 9. 8. 1994. Rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým byly navrhovatelce vydány nemovitosti, prokazatelně nabylo právní moci dne 5. 2. 1994. Lhůta stanovená v ust. §13 odst. 1 zákona o půdě skončí uplynutím 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým byla schválena dohoda o vydání nemovitostí (§20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.). Skončila tedy navrhovatelce dnem 5.8. 1994. Navrhovatelka uplatnila nárok u soudu až dne 9. 8. 1994, tedy pozdě.
Navrhovatelka proti tomu ve stížnosti namítá, že podle ust. §20 odst. 2 a 5, za použití ust. §13 odst. 1 zákona
III. ÚS 204/95
č. 229/1991 Sb., musí oprávněná osoba uplatnit svůj nárok na poskytnutí náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby ve lhůtě do 31. 3. 1993, popřípadě do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, a to u povinné osoby. Není-li ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení výzvy náhrada poskytnuta, má oprávněná osoba možnost podat ve smyslu ust. §20 odst. 3 citovaného zákona příslušnou žalobu u soudu. Má za to, že dnem následujícím po doručení výzvy k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby začne povinné osobě běžet obecná promlčecí tříletá lhůta, během které je možno podat (po marném uplynutí lhůty 60 dnů) návrh k soudu, ohledně výše a způsobu poskytnutí náhrady. Nárok na poskytnutí náhrady nemůže tedy zaniknout, je-li povinná osoba vyzvána k poskytnutí náhrady do 31. 3. 1993, popřípadě ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu. Zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nestanoví, že právo na náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob musí být ve stanovené lhůtě uplatněno u soudu. Naopak z logiky zákona vyplývá, že výzva musí být uplatněna u osoby povinné, o čemž svědčí např. ust. §20 odst. 2 citovaného zákona.
Konstrukce celého zákona č. 229/1991 Sb. vychází z preference mimosoudního vyřízení. Trvat na uplatnění nároku podle ust. §20 zákona u soudu by bylo nelogické. Ve své podstatě by neexistovala možnost mimosoudního vyřízení těchto nároků.
Ústavní soud vycházel z toho, že smyslem a cílem restitučních zákonů (a tedy i zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění) je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v průběhu let 1948 - 1989. Proto dal zákonodárce oprávněným osobám možnost domáhat se svých práv. Vycházel přitom z toho, že zmírnění následků křivd by mělo být co nejrychlejší, neboť je to v zájmu celé společnosti. Jednoznačně je proto třeba preferovat nápravu, která probíhá přímo mezi oprávněnou a povinnou osobou. Soudy (jako vždy v právním státě) vstupují do věci teprve v případě sporu mezi stranami, a to z podnětu některé z nich.
III. ÚS 204/95
V zájmu právní jistoty však zákonodárce stanovil lhůty pro uplatnění nároků, a to jako lhůty propadné.
Aplikace zákona musí vždy vycházet z jeho cíle a smyslu a musí respektovat ústavním pořádkem zaručená práva a svobody a musí respektovat účel zákonem sledovaný. Nutnost uplatnění nároku u soudu je možno dovozovat jen tam, kde to zákon výslovně stanoví, nebo kde to vyplývá z kontextu ustanovení.
Navrhovatelka i soudy vycházely z předpokladu, že právo navrhovatelky na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby záviselo na rozhodnutí správního orgánu, tedy O.ú., referátu pozemkový úřad (§20 odst. 5 věta druhá zákona č. 229/1991 Sb.).
V posuzovaném případě povinná osoba bez průtahů a námitek uzavřela s navrhovatelkou dohodu o vydání nemovitostí a věc byla postoupena pozemkovému úřadu, který také zmíněnou dohodu pravomocným rozhodnutím ze dne 5. 2. 1994 schválil. Krajský soud potom v odůvodnění svého rozsudku (stěžovatelkou napadeného) uvedl, že vychází z toho, že lhůta stanovená v §13 odst. 1 a §20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., v posledním znění, platí především pro uplatnění nároku u soudu. Správně dovozuje, že v daném případě právo na náhradu za živý a mrtvý inventář záviselo na rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitostí, a že tudíž lhůta stanovená v ust. §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. skončí až uplynutím 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí. V řízení potom dovodil, že v uvedené lhůtě prokazatelně nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář uplatněn nebyl a právo tak zaniklo. Žádné další rozhodnutí (ať už správního orgánu nebo soudu) v uvažované době učiněno nebylo, povinná osoba po celou dobu byla známa. Nelze takto Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytknout, že by postupoval nezákonně, tím méně protiústavně. Interpretace zmíněných ustanovení zákonů o půdě soudem je v daném případě přiléhavá a je výrazem jeho nezávislosti. Snad je na místě uvést, že i Ústavní soud
III. ÚS 204/95
v minulosti ve svých rozhodnutích uvedl, že restituční zákony jsou lex specialis (včetně lhůt v nich uvedených). V daném případě lze mít také důvodně za to, že navrhovatelka svůj návrh ve stanovené lhůtě uplatnit zřejmě mohla.
Krajský soud v řízení, které ve věci probíhalo, respektoval ústavní principy shora naznačené a nelze mít za to, že porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že každý má právo se stanoveným postupem domáhat práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto právo porušeno zjevně nebylo, když navrhovatelce bylo umožněno, aby se obrátila se žalobou na soud, ten o věci jednal, prováděl důkazy a rozhodl. Postupoval v souladu s příslušnými, zejména procesními, předpisy a takto z pouhého faktu, že nerozhodl ve prospěch navrhovatelky, nelze dovodit, že bylo porušeno právo na její soudní ochranu. Co se týče uváděného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že navrhovatelce postupem žádného orgánu nebylo odepřeno právo vlastnit majetek. Soud (a také pozemkový úřad) při svém jednání rozhodoval, na čí straně je v konkrétním případě právo a zjištěnou skutečnost deklaroval. Ani zde není zjevně na místě spojovat neúspěch v soudním jednání s porušením základního práva vlastnit majetek.
Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst.l písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 2. 1996
JUDr. Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR