ECLI:CZ:US:1996:3.US.214.96
sp. zn. III. ÚS 214/96
Usnesení
III. ÚS 214/96-15
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele A.M., zastoupeného advokátem JUDr. P.K., o návrhu z 24. července 1996, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě, stanovené §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhal přezkoumání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 1996, sp. zn. 29 Ca 112/96. Uvedl, že rozhodnutím soudu nebylo vyhověno jeho návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí referátu výstavby a regionálního rozvoje O.ú. ve Z., č. 12/96, č.j. RVRR 1142/95/13/96/St., ve spojení s rozhodnutím odboru výstavby M.ú. ve Z., z 23. října 1995 č. 2638/95, č. j. výst. 5d 6321/95-Pv. Neodložením výkonu rozhodnutí, jímž byl zavázán provést opravu elektroinstalace a vybudovat nová komínová tělesa, mu hrozí závažná finanční újma ve výši vynaložených nákladů v částce cca sto tisíc korun a s ohledem na zamýšlenou celkovou rekonstrukci stavby by provedení označených oprav znamenalo náklady zbytečné. Poukázal také na to, že soud rozhodl v neveřejném zasedání a jeho postup považuje za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud výše označené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, věc vrátil soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení.
Postavení a poslání Ústavního soudu České republiky je zakotveno v Ústavě ČR a v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ten rozhoduje mj. o ústavních stížnostech, které jsou oprávněny podat fyzické nebo právnické osoby, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem
III. ÚS 214/96-16
ústavní stížnosti /§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb./. Ústavní soud není oprávněn zasahovat od jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy /čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./, a proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod /čl. 83 Ústavy ČR/. Z ústavního principu nezávislosti soudů /čl. 82 Ústavy ČR/ vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 obč. soudního řádu, a jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnoceními sám neztotožňoval.
Toto konstatování, vyjádřené již v rozhodnutích Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl., se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Krajský soud v Brně se při hodnocení důkazů nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, když neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí, vydaného k zajištění bezpečnosti osob, užívajících byty v nemovitosti, náležející do vlastnictví stěžovatele. Postupoval také v souladu s §250f obč. soudního řádu, jestliže rozhodl bez nařízení jednání.
Pro výše uvedené, pro zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, rozhodl Ústavní soud tak, jak ve výroku obsaženo /§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb./.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 29. října 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj