ECLI:CZ:US:1996:3.US.263.95.1
sp. zn. III. ÚS 263/95
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B.H., zastoupené advokátem JUDr. J.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 1995, čj. 13 Co 226/95, mimo ústní jednání dne 23. 4. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností ze dne 31. 10. 1995 domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 1994, č.j. 16 C 111/93-158, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 1995, č.j. 13 Co 226/95-181, neboli jimi mělo být porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst.1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny); obdobně mělo být porušeno i její ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu ust. čl. 38 odst. 2 Listiny. Tato práva měla být porušena dále i v tom, že s ohledem na povahu věci nebylo soudy akceptováno, že stěžovatelka jako navrhovatelka neměla přístup k důkazům,
které by však mohla označit a navrhnout jejich provedení soudem, neboť tyto důkazy jsou v dispozici odpůrce (ČNB) a jsou podřízeny režimu ochrany státního, služebního nebo obchodního tajemství. Základní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny mělo tak být porušeno tím, že orgán veřejné moci (Městský soud v Praze) vyhodnotil tvrzení odpůrce v neprospěch stěžovatelky, aniž by podnikl další potřebná zjištění ke zjištění skutkového stavu věci.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 16 C 111/93, ze kterého mimo jiné zjistil, že stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení, který byl doručen Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 29. 12. 1992, domáhala proti označeným odpůrcům, SB a Československému státu (zastoupeném Federálním ministerstvem financí), určení povinnosti uzavřít s ní dohodu o vydání věcí movitých (§5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.), které ve svém návrhu pak druhově specifikuje.
Z předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že ve věci proběhlo řádné řízení, v němž navrhovatelka byla ke svému návrhu vyslechnuta a měla tak možnost vyjádřit se i k tvrzením odpůrců a navrhovat v potřebném rozsahu provedení důkazů. Návrhu navrhovatelky na provedení důkazu slyšením svědků pak bylo vyhověno a jí navržení svědci byli za její přítomnosti soudem slyšeni. Rozsudkem obvodního soudu pak byl návrh o uložení povinnosti odpůrci uzavřít dohodu citovaného znění zcela zamítnut a po projednání odvolání odpůrkyně byl tento rozsudek rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 226/95 ze dne 12. 7. 1995, potvrzen.
Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutích, např. III. ÚS 23/93, vyložil, za jakých okolností a podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů.
Předpokladem takovéhoto zásahu je, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a porušily procesní ustanovení, která stanoví procesní předpisy, v tomto případě občanský soudní řád. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, čl. 83 a 91 úst. Zák. č. 1/1993 Sb., a jako takový není další instancí obecného soudnictví a nepřísluší mu svými rozhodnutími, pokud není shledán postup obecných soudů v rozporu s již zmíněnou hlavou pátou Listiny základních práv a svobod, zasahovat do jejich jurisdikce. Z ústavního principu nezávislosti obecného soudu vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§132 obč. s. ř.), a jestliže obecný soud při svém rozhodování respektuje kautely citovaného ustanovení občanského soudního řádu (jak tomu bylo v posuzované věci), nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani v tom případě, kdyby se s takovýmto hodnocením sám neztotožňoval.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě vede právní polemiku se závěry obecných soudů a k tvrzeným porušením Listiny mělo dojít tím, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na uložení povinnosti odpůrci v takovém rozsahu, jak se toho v návrhu domáhala. V posouzení otázky postupu obecných soudů ve smyslu hlavy páté Listiny je rozhodující ta okolnost, zda obecné soudy řádně projednaly návrh stěžovatelky a rozhodly o tomto návrhu v souladu s příslušným zákonem, tedy zákonem č. 87/1991 Sb. Z předloženého spisového materiálu však Ústavní soud nezjistil pochybení obecných soudů v tomto směru, neboť tyto soudy své právní závěry opírají o výklad ust. §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. (v platném zněni) a shodně dospěly k závěru, že se stěžovatelce ve smyslu citovaného ustanoveni zák. č. 87/1991 Sb., nepodařilo prokázat, kde se movité věci (mince, drahé kovy apod.), jejichž vydání se domáhá, nalézají; stěžovatelce se tak nepodařilo individuálně ztotožnit právě ty konkrétní mince a další předměty, které byly otci stěžovatelky odňaty. V řízení pak nebyly, dle tvrzení obecných soudů, prokázány takové okolnosti, které by individualizovaly konkrétní
mince, jejichž vydání se domáhá stěžovatelka po odpůrci, a ostatní žalované předměty, s tím, že druhovou shodnost označených věcí nelze ztotožnit s podmínkou individualizace věci ve smyslu ust. §5 odst. 1 zák. č. 87/1990 Sb.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy obou stupňů své právní
Závěry ve svých rozsudcích náležitě odůvodňují, hodnotí řádně provedené důkazy a zabývají se rovněž hodnocením ostatních skutečností, které vyšly v průběhu řízení najevo, neshledal v jejich postupu porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, plynoucí z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Za situace, kdy stěžovatelka vede pouhou polemiku s právními závěry soudů obou stupňů, jako orgánů veřejné moci, nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout odmítavým výrokem, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 23. 4. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR