ECLI:CZ:US:1996:3.US.264.96
sp. zn. III. ÚS 264/96
Usnesení
III.. ÚS 264/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Z.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.H., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížnost podanou dne 30. 9. 1996, kterou Ústavní soud obdržel o den později, se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 2 Tvno 18/96, ze dne 1. 8. 1996, kterým byla zamítnuta podle §148 odst. 1 trestního řádu stížnost navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 Ntv 16/96, ze dne 18. 6. 1996, a zároveň bylo rozhodnuto, že obviněný (navrhovatel) je ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Shora uvedená stížnost, o které rozhodoval Nejvyšší soud, (jak již uvedeno), směřovala do již zmíněného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byla podle §71 odst. 3 tr. řádu vazba navrhovatele prodloužena do 24. 12. 1996. V odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR se praví, že navrhovatel je trestně
stíhán (spolu s dalšími třemi spoluobviněnými, mimo jiné, i pro
III. ÚS 264/96
závažnou úmyslnou majetkovou trestnou činnost. Je viněn, že podvodným jednáním ve více případech odebral různé zboží, aniž je prostřednictvím splatných faktur uhradil. Tím také měl poškozeným subjektům způsobit celkovou škodu kolem 1.500 000,- Kč, přičemž je konstatováno, že na takový trestný čin (v jednání navrhovatele je spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák.) stanoví trestní zákon trest odnětí svobody v rozmezí pěti až dvanácti let a hrozí mu tak v případě, že vina obviněného (navrhovatele) bude prokázána, vysoký trest. Navrhovatel je přitom občanem SR a v případě jeho propuštění z vazby a vycestování do státu, jehož je příslušníkem, by nebylo zákonných prostředků, jak nadále zajistit jeho účast v trestním řízení. V těchto konkrétních skutečnostech potom Nejvyššího soud spatřuje onu důvodnou obavu, a sice, že navrhovatel (obviněný) po propuštění z vazby uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, neboť mu hrozí vysoký trest. Z toho reálně vyplývá nebezpečí, že by mohl být zmařen nebo podstatně snížen účel trestního řízení, který podle §1 odst. 1 tr. řádu spočívá i v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, uzavírá Nejvyšší soud. Zároveň také stručně vyložil, proč nadále nespatřuje existenci důvodů vazby podle §67 písm. c) tr. řádu.
Ze samotné ústavní stížnosti potom plyne, že navrhovatel konkrétně spatřuje porušení základních lidských práv a svobod v nerespektování čl. 8 Listiny základních práv a svobod a má za to, že byla zasažena i jeho práva obsažená v čl. 5, 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. V souvislosti s napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR poukazuje na to, že má sice po rodičích slovenské občanství, ale narodil se v H., kde také pobývá (a má trvalé bydliště), a dodává, že veškeré nejbližší příbuzenstvo má rovněž v České republice.
Ze spisů Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 Ntv 16/96 a Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Tvno 18/96, které si Ústavní soud vyžádal, potom také zjistil, že podaná ústavní stížnost
III. ÚS 264/96
důvodnost postrádá. Z uvedených spisů je totiž zcela zřejmé, že se jedná o rozsáhlou trestnou činnost sestávající z mnoha skutků, přičemž jde z hlediska zejména právě zjišťování skutkového stavu o šetření bezpochyby i časově náročné. Přitom z výsledků dosud provedeného dokazování je patrné, že podezření vůči obviněnému (pro spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.) je důvodné. Obviněný je cizinec, za daného stavu věcí mu reálně hrozí vysoký trest. Jeho tvrzení, že ve státě, jehož je příslušníkem (státním občanem), nemá kontakty, je právě jenom tvrzením, ničím jiným a blíže neověřitelným. Je také holým faktem, že pokud by do státu, jehož je občanem, vycestoval (v čemž mu není možné bránit), jeho další účast v trestním řízení by spočívala pouze na jeho vůli. Ve spojení s již uvedenou úvahou o reálnosti vysokého trestu, lze mít důvodně za to, že spojení těchto konkrétních skutečností zakládá právě onu důvodnou obavu, tedy, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Na tomto místě nutno zdůraznit, že takové tvrzení zůstává pouze úvahou, nikoli však úvahou libovolnou, ale takovou, která právě vychází z oněch konkrétních skutečností, které musí být důvodné, když v tomto druhu rozhodování soud nikdy nemůže mít absolutní jistotu, že jím předpokládaný důsledek se dostaví. Z hlediska způsobu vedení vyšetřování v této bezpochyby důkazně složité věci i z hlediska časového postupu šetření nelze mít výhrad.
Namítaná porušení Listiny základních práv a svobod případně Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud v projednávané věci neshledal, a to z důvodů shora uvedených. Znovu nutno opakovat a zdůraznit, že v daném případě soudy i v této fázi trestního řízení odpovědně vážily situaci a dospěly odpovídajícím způsobem k závěru, že vazební důvod obsažený v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu je zjevně dán právě existencí bezpochyby konkrétních
skutečností, které dostatečně odůvodňují obavu v naznačeném ustanovení trestního řádu obsaženou, a to i v dané fázi trestního řízení vedeného ve věci navrhovatele (obviněného). V souladu s těmito zjištěními lze mít
III. ÚS 264/96
za to, že vazba byla prodloužena na dobu, která se s ohledem na již uvedené nejeví jako nepřiměřená.
S ohledem na tyto skutečnosti proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR