ECLI:CZ:US:1996:3.US.27.93
sp. zn. III. ÚS 27/93
Usnesení
III. ÚS 27/93
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR ve věci navrhovatele G.M., zastoupeného advokátkou JUDr. M.N., rozhodl takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 22.7.1993 se včas podanou ústavní stížností stěžovatel G.M. domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.2.1992, sp. zn. 15 Ne 63/90, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.4.1992, sp. zn. 16 Co 175/92, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.9.1992, sp. zn. 5 Cdo 16/92. Návrh odůvodňuje tím, že napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno jedno z jeho ústavně zaručených základních občanských práv. Porušení těchto práv mělo spočívat v tom, že mu soud nezajistil tlumočníka a tím i stejné možnosti k uplatnění jeho práv účastníka, jaká měla druhá strana soudního sporu, čili byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, zakotvená v §18 občanského soudního řádu.
Ve stížnosti dále uvádí, že dne 7.11.1990 podala jeho tehdejší manželka A.M., Obvodnímu soudu pro Prahu 1, žádost o rozvod a úpravu práv k nezletilým dětem. Dne 21.12.1990 podala k témuž soudu návrh na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem. Věc byla u soudu vedena pod sp. zn. 15 Ne 63/90. Stěžovatel je rusínské národnosti a tato skutečnost byla soudu od počátku známa. On sám však právo na tlumočníka, kterého se ve stížnosti dovolává (z počátku z právní neznalostí, protože nebyl soudem poučen, později z důvodů procesní ekonomie), neuplatňoval. Teprve při pozdějším studiu spisového materiálu zjistil výrazné nepřesnosti v protokolech z jednání a zejména pak v písemném znaleckém posudku, kde se objevily celé věty,
III. ÚS 27/ 93
které nikdy nepronesl a naopak jiná sdělení, která zdůrazňoval a považuje je za podstatná, chyběla. V průběhu času se řízení stávalo složitější a tím i jazykově náročnější. Stěžovatel dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu nemůže být objektivní, bude-li mu při nerespektování jeho rusínského mateřského jazyka vlastně odňata možnost jednat před soudem. Uvědomil si, že výrazová a gramatická bohatost českého jazyka i přes skutečnost, že celý život prožil v českém prostředí, mu znemožňuje v plném rozsahu obousměrnou komunikaci v kvalitě, odpovídající významu řízení. K základním informacím, směrodatným pro objektivní rozhodování soudu, patří ty, které soud získává výslechem účastníků a na základě odborného znaleckého posouzení. I toto znalecké posouzení však vzniká především z komunikace mezi znalcem a účastníkem řízení. S vědomím závažnosti projednávané věci, jakož i na základě v řízení seznaných závažných nepřesností v protokolaci i posudku, podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť se domníval, že mu byla odňata možnost jednat před soudem podle §237 písmeno f) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl svým rozhodnutím ze dne 14.9.1992, sp. zn. 5 Cdo 16/92.
Navrhovatel se domnívá, že Nejvyšší soud ČR porušil svým rozhodnutím tehdy platnou Ústavu a princip dnes zakotvený v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, když si přisvojil právo rozhodovat o potřebnosti či nepotřebnosti tlumočníka nikoliv na základě potřeby účastníka řízení, ale na základě kritérií, jejichž relevance je i v běžném občanském životě, natož pak v soudním řízení, nejednoznačná a diskutabilní (místo narození, absolvování střední školy a pod.).
Dne 15.11.1993 podal stěžovatel další (druhou) ústavní stížnost, v níž žádá, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.2.1993, sp. zn. 25 C 148/90, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27.8.1993, sp. zn. 13 Co 172/93. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud obě stížnosti z důvodů procesní ekonomie spojil, neboť se týkají shodné problematiky.
Ve své druhé stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 7.11.1990 podala jeho manželka A.M., Obvodnímu soudu pro Prahu 1, návrh na rozvod manželství a na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem. Ve věci jednal Obvodní soud pod sp. zn. 25 C 148/90 a dne 22.2.1993 vynesl rozsudek, kterým manželství rozvedl a nezletilé děti K., M. a M.M. svěřil pro dobu po rozvodu do výchovy matky.
Stěžovatel namítá, že je příslušníkem rusínské národnostní menšiny a tato skutečnost byla od počátku soudu známa. Ačkoliv žádal v řízení zajištění tlumočníka, byla jeho žádost nejprve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 29.6.1992 pod č. j. 25 C 148/90-32 a posléze i usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.8.1992, sp. zn. 13 Co 243/92, zamítnuta. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o kterém nebylo do dne podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Bez ohledu na podané dovolání Obvodní soud pro Prahu 1 dále jednal
III. ÚS 27/93
v meritu věci a vynesl dne 22.2.1993 rozsudek sp. zn. 25 C 148/90, kterým manželství rozvedl a nezletilé děti svěřil do péče bývalé manželky. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud, jako soud odvolací, opět aniž čekal na rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stran tlumočníka, dne 27.8.1993 rozsudek soudu I. stupně potvrdil svým rozsudkem pod sp. zn. 13 Co 172/93.
Stěžovatel uvádí, že třebaže podle ust. §238 odst. 3 občanského soudního řádu není dovolání přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, podal opět dovolání. Ke dni podání ústavní stížnosti o tomto dovolání rovněž nebylo rozhodnuto.
V další části této ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na svou prvou ústavní stížnost a na důkazy tam navrhované.
II.
Celou věc bylo třeba posuzovat ve dvou relativně samostatných částech:
Prvá se týkala ústavní stížnosti ze dne 22.7.1993, která směřovala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 175/92 (ve spojení s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 Ne 63/90 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Cdo 16/92).
Druhá část se týkala ústavní stížnosti ze dne 15.11.1993, která směřovala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 172/93 (ve spojení s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 25 C 148/90 a spojeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cdo 10/94 a 5 Cdo 11/94).
1. K posouzení prvé věci si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 Ne 63/90. Spis byl Ústavnímu soudu doručen po mnoha urgencích dne 16.1.1996. Z něj Ústavní soud zjistil, že dne 18.11.1990 podala A.M. návrh na úpravu práv a povinností k nezletilým dětem podle §50 zákona o rodině a na vydání předběžného opatření, kterým se otci stanoví výživné.
Obvodní soud pro Prahu 1 o věci jednal a dne 20.2.1992 vydal rozsudek č.j. 15 Nc 63/90-179, kterým všechny nezletilé děti M. svěřil do výchovy a výživy matce a otci stanovil výživné. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, o věci jednal a dne 23.4.1992 svým rozsudkem č.j. 16 Co 175/92-192 rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 25.5.1992 stěžovatel dovolání. V tomto dovolání požadoval, aby řízení před soudem probíhalo v rusínštině, protože vedením řízení v češtině byl poškozen ve svých právech. Nejvyšší soud ČR, usnesením ze dne
14.9.1992, sp. zn. 5 Cdo 16/92, dovolání odmítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že v průběhu celého řízení o úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem
III. ÚS 27/93
otec nikdy neuplatnil požadavek, aby jednání probíhalo v jiném, než českém jazyce. S ohledem na četnost jednání před soudem I. stupně, jichž se účastnil, kde jako účastník používal český jazyk jak při výpovědích tak v písemném styku a zejména též vzhledem k tomu, že se narodil v P., kde též vystudoval střední školu a kde také žije a pracuje, nemohl mít soud za této situace pochybnosti o jeho plné způsobilosti účastnit se řízení ve věci vedené v českém jazyce, bez přibrání tlumočníka. Nelze proto dovozovat, že by postup soudů obou stupňů byl v rozporu s ustanovením §18 občanského soudního řádu a že by tak účastníkům nebyla zajištěna stejná možnost k uplatnění jejich práv.
2. K posouzení druhé věci si dne 18.10.1993 Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 25 C 148/90 (rozvodový spis A.M. versus G.M.). Spis byl po mnoha (cca 15) urgencích Ústavnímu soudu doručen dne 20.10.1995. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že dne 7.11.1990 podala A.M. (dnes K.) Obvodnímu soudu pro Prahu 1 návrh na rozvod manželství a úpravu práv a povinností k nezletilým dětem. Řízení probíhalo podle platných předpisů. Než bylo rozhodnuto ve věci samé, požádala navrhovatelka o úpravu práv a povinností k nezletilým dětem podle §50 zákona o rodině a o vydání předběžného opatření, kterým se otci stanoví výživné. Tuto věc soud řešil pod sp. zn. 15 Ne 63/90 (viz prvá věc).
Po několika stáních stěžovatel dne 29.6.1992 požádal při jednání o přizvání tlumočníka. Obvodní soud tuto žádost zamítl na tomtéž jednání usnesením č.j. 25 C 148/90-32V usnesení se uvádí, že odpůrce (G.M.) souhlasil s tvrzením své manželky, uvedeným v návrhu na zahájení řízení o rozvod manželství, podle kterého jsou oba manželé české národnosti. V průběhu řízení se do doby usnesení konalo 6 ústních jednání, veškerá podání činil odpůrce v češtině, jeho výslech byl veden v českém jazyce. Odpůrce nikdy nežádal tlumočníka. Podle §18 občanského soudního řádu mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen přibrat tlumočníka těm, jejichž mateřským jazykem není český nebo slovenský jazyk a nedovedou se v těchto jazycích vyjadřovat. V daném případě odpůrce nedoložil žádným způsobem, že jeho mateřským jazykem není český jazyk, naopak z jeho vyjádření vyplývá, že má národnost českou a také v průběhu řízení se česky vyjadřoval. Soud proto dospěl k závěru, že v tomto případě není nutno přibírat tlumočníka a návrh odpůrce považuje za účelový, kterým chce odpůrce bezdůvodně prodlužovat řízení.
Proti usnesení podal stěžovatel dne 23.7.1992 odvolání. V něm uvádí, že právo jednat ve své mateřštině zpočátku neuplatňoval, neboť spoléhal na své znalosti českého jazyka. Teprve postupně si uvědomil, že podcenil výrazovou a gramatickou bohatost českého jazyka, která mu znemožňuje naprosto v plném rozsahu rozumět významu a smyslu toku informací tak, jak probíhají u soudu. Při studiu spisového
III. ÚS 27/93
materiálu zjistil i nepřesnosti v protokolech o jednání, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Jaké ve znaleckém posudku v souběžném řízení se objevily výrazné nepřesnosti, např. celé věty, které vůbec nepronesl, jiné uvedené informace naopak v textu chybí. Soud podle jeho názoru nemůže své rozhodnutí opírat ani o to, že mateřský jazyk nedoložil, ani o jeho vzdělání.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.8.1992, čj. 13 Co 243/92-35, odvolání odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že usnesení o přibrání tlumočníka je usnesením, jímž se upravuje vedení řízení a v tomto případě není podle §218 odst. 1 písmeno c) občanského soudního řádu odvolání přípustné. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 26.11.1992 dovolání k tehdejšímu Nejvyššímu soudu ČR. V dovolání opakuje doslova argumenty, uvedené v odmítnutém odvolání. Navíc uvádí, že postupem soudu mu byla podle §237 písmeno f) občanského soudního řádu odňata možnost jednat před soudem. Dále navrhovatel uvádí, že odvolací soud nesprávně právně posoudil věc, když nepřipustil dovolání.
Mezi tím Obvodní soud pro Prahu 1 dne 22.2.1993 pod č.j. 25 C 148/90-47 manželství A. a G.M. rozvedl a nezletilé tři děti svěřil do péče matky. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém zároveň navrhl přerušení řízení, neboť dne 6.4.1993 podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na vyslovení neplatnosti manželství s A.M. Dále se odvolával na problém, spojený s jeho žádostí o přibrání tlumočníka, přičemž argumentoval stejně, jako u návrhu na přibrání tlumočníka ze dne 29.6.1993. Městský soud v Praze, jako odvolací soud, nařídil jednání na den 11.6.1993. U tohoto jednání navrhovatel uvedl, že má české školy, absolvoval střední všeobecně vzdělávací školy (SVVŠ) v P. a přesto trvá na tom, aby mohl mluvit svým rodným jazykem. Dne 27.8.1993 Městský soud v Praze svým rozsudkem č. j. 13 Co 172/93-92 rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Dne 25.10.1993 podal stěžovatel i proti tomuto rozsudku dovolání k Vrchnímu soudu v Praze. Argumentoval tím, že doposud nebylo rozhodnuto o jeho dovolání stran usnesení o nepřibrání tlumočníka č.j. 13 Co 243/92-35.
Vrchní soud o obou dovoláních (jak proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 13 Co 243/92-35, tak proti rozsudku téhož soudu č.j. 13 Co 172/93-92) rozhodl usnesením dne 31.7.1995, sp. zn. 5 Cdo 10/94 a 5 Cdo 11/94, tak, že je odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu není přípustné ve věci dovolání ani proti usnesení odvolacího soudu, ani proti rozsudku odvolacího soudu. Podle ustanovení §237 písmeno f) občanského soudního
řádu je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže byla postupem soudu účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem. Odmítnutím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. Pro přípustnost dovolání není rozhodné, zda byla účastníku řízení
III. ÚS 27/93
odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo před soudem prvního stupně. Naplnění podmínek §237 písmeno f) občanského soudního řádu tedy předpokládá jednak existenci konkrétního procesního práva účastníka, jednak takový postup soudu, kterým bylo účastníku fakticky zabráněno určité procesní právo realizovat. Jestliže soud postupuje v souladu s předpisy procesního práva, je logicky vyloučeno, aby účastníku odňal možnost jednat před soudem. Z obsahu spisu dále vyplývá, že odpůrce byl řádně předvoláván k jednání soudů, byla mu doručována písemná vyjádření navrhovatelky, byl vyslechnut jako účastník řízení a soudy obou stupňů mu daly možnost při jednání učinit přednesy a návrhy na provedení dalších důkazů. Jednání odvolacího soudu se osobně účastnil, odvolací soud provedl jeho doplňující výslech a dal mu možnost se vyjádřit také k tomu, zda činí návrhy na další doplňování dokazování. Návrh na přibrání tlumočníka učinil odpůrce až v závěru řízení před soudem I. stupně, když u předchozích jednání, jichž se osobně účastnil, neučinil prohlášení, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání (čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), ale jednal před soudem v českém jazyce, který použil i ve svých podáních soudu. I se zřetelem, že se narodil v P., kde též navštěvoval školu a kde také žije a pracuje, nemohl mít soud za této situace pochybnost o jeho plné způsobilosti účastnit se řízení ve věci, vedené v českém jazyce, bez přibrání tlumočníka. Nelze tedy dovozovat, že došlo k porušení zásady rovnosti účastníků ve smyslu ust. §18 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání z hlediska ust. §237 občanského soudního řádu není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad, uvedených v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává pouze tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou, uvedenou v ust. §237 písmeno f) občanského soudního řádu, skutečně trpí. Jestliže předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 písmeno f) občanského soudního řádu nejsou splněny, je nutno dovodit, že dovolání směřuje proti rozhodnutím odvolacího soudu, proti nimž není přípustné. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písmeno c) občanského soudního řádu odmítl.
III.
Ústavní soud rozhodl o obou ústavních stížnostech společně, protože se jedná o obsahově stejné návrhy, směřující pouze proti různým rozhodnutím v podstatě stejného obsahu, když stejný obsah představují i důvody, kterými navrhovatel proti nim brojí a zmíněná rozhodnutí také obsahují obdobná odůvodnění.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční pravomoci obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy
III. ÚS 27/93
postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Protože však navrhovatel ve stížnosti namítal porušení svých základních práv a svobod, přezkoumal Ústavní soud celou věc právě z hlediska těchto ústavních principů.
Ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 Nc 63/90 navrhovatel brojí proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 Nc 63/90, ze dne 20.2.1992, dále proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 16 Co 175/92-192, ze dne 23.4.1992, kterým byl uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrzen, a nakonec proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Cdo 16/92, ze dne 14.9.1992, kterým bylo odmítnuto dovolání.
Z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel v průběhu celého řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 i před Městským soudem v Praze nikdy neprohlásil, že neovládá český jazyk, jímž se vedlo jednání, a v tomto směru také ve vícero jednáních před soudy ani o tlumočníka nepožádal. Takto učinil teprve v rámci podaného dovolání k Nejvyššímu soudu ČR z důvodů, které jsou uvedeny výše. Za dané situace je i Ústavní soud toho názoru, že argumentace Nejvyššího soudu ČR v naznačeném směru obstojí a je přiléhavá. V projednávané věci zjevně nešlo o složité vyjadřování či natolik specificky obtížné (gramaticky i výrazově) složité výrazy, které by bránily navrhovateli v dostatečné možnosti učiněné přednesy chápat či je sám činit.
Znovu a opakovaně nutno zdůraznit, že ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod neprohlásil při jednání před soudy (tam, kde bylo jednáno o podstatě celého sporu a ve věci také bylo prováděno obsáhlé dokazování za splnění všech procesních kritérií v souladu s nároky na spravedlivý proces), že neovládá jazyk, jímž se vede jednání. Za takové jednání nelze považovat řízení v této věci před Nejvyšším soudem ČR, který ze zákona rozhoduje v podobných případech bez nařízení jednání (§243a občanského soudního řádu).
Poněkud jiná situace nastala ohledně doplňující ústavní stížnosti navrhovatele ze dne 15.11.1993, která směřuje do rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 172/93, ze dne 27.8.1993, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 25 C 148/90, ze dne 22.2.1993. V té době také navrhovatel podal dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31.8.1992, sp. zn. 13 Co 243/92, kterým bylo odmítnuto odvolání navrhovatele proti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29.6.1992, sp. zn. 25 C 148/90, když tímto usnesením byl zamítnut návrh na stanovení tlumočníka navrhovateli. Dovolací důvod spatřoval navrhovatel v ust. §237 písmeno f) občanského soudního řádu, samostatnou ústavní stížnost však do těchto zmíněných rozhodnutí nepodal. Tu směřoval až do již uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 172/93, ze dne 27.8.1993. Současně také dne 25.10.1993 podal (tentokráte již Vrchnímu soudu v Praze) dovolání, směřující proti zmíněnému rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 172/93 v podstatě z týchž důvodů jako
III. ÚS 27/93
u dovolání, které směřovalo k Nejvyššímu soudu ČR. Přitom také uvedl, že
ústavní stížnost podal s ohledem na ustanovení
§75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, když v důsledku prodlení ve vyřizování jeho dovolání u Nejvyššího soudu ČR mu vznikla vážná újma, kterou ovšem blíže nespecifikoval. V této fázi řízení Ústavní soud vyžadoval příslušný spis (sp. zn. 25 C 148/90) a po sdělení o pohybu spisu se dověděl dne 19.1.1994, že spis je nutno předložit Vrchnímu soudu v Praze k projednání dovolání. S ohledem na uvedené potom Ústavní soud zjišťoval postup ve věci u Vrchního soudu v Praze a ze zprávy tohoto soudu zjistil, že věc bude rozhodnuta v průběhu třetího čtvrtletí roku 1994. Z dalšího přípisu Vrchního soudu v Praze ze dne 20.1.1995 potom plyne, že průtahy v rozhodování jsou způsobeny tím, že navrhovatel podal dovolání bez příslušné plné moci svého právního zástupce a byl vyzván k jejímu předložení. Tato písemnost, týkající se oné výzvy, však byla navrhovateli marně a opakovaně zasílána na adresy, které navrhovatel stran svého bydliště uváděl. Vrchní soud v tomto přípisu uváděl, že navrhovatel nebyl k zastižení, nepodařilo se mu doručit písemnost a v této době žádá jeho právní zástupkyni JUDr. N. o spolupráci stran zjištění bydliště navrhovatele. Teprve po vyřešení takto vzniklé situace sdělil Vrchní soud v Praze dne 14.9.1995, že ve věci bylo rozhodnuto, vyžadované spisy vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s poukazem na žádost Ústavního soudu o zapůjčení spisu. Požadovaný spis potom Obvodní soud pro Prahu 1 zaslal a Ústavní soud ho obdržel dne 20.10.1995. Z přípisu právní zástupkyně navrhovatele ze dne 31.10.1995 plyne, že bylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.7.1995, které nabylo právní moci dne 12.10.1995, s tím, že Ústavní soud je pouze žádán, aby pokračoval v řízení.
Na tomto místě je třeba zabývat se otázkou, zda vzhledem k popsané situaci (tedy s ohledem na podanou ústavní stížnost do rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 172/93 a prakticky současně podané dovolání) vyčerpal navrhovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Přitom dovoláním, podaným ohledně usnesení Vrchního soudu v Praze, se Ústavní soud nezabýval, protože v této věci navrhovatel ústavní stížnost nepodal. Jde tedy o to, zda dovolání, které směřuje do rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 172/93, mohlo být přípustné anebo skutkový i právní stav byl takový, že dovolání zjevně přípustné být nemohlo a Ústavní soud tak mohl meritorně ve věci jednat bez ohledu na výsledek řízení před dovolacím soudem. Zmíněné dovolání bylo podáno s poukazem na porušení §18 občanského soudního řádu a dovolací soud potom správně dovodil, že navrhovatel takto míní dovolací důvod, uvedený v §237 písmeno f) občanského soudního řádu, totiž to, že účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Vrchní soud nakonec rozhodnutím sp. zn. 5 Cdo 10/94 a č.j. 5 Cdo 11/94-154, ze dne 31.7.1995, dospěl k závěru, že tomu tak nebylo a dovolání
III. ÚS 27/93
odmítl. Je jisté, že toto rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, je z pohledu projednávané problematiky diskutabilní. Lze připustit, že Vrchní soud v Praze mohl rozhodnout i jiným způsobem než učinil, a to v podstatě i ve prospěch dovolání, podaného navrhovatelem. Z tohoto pohledu (který si ovšem Ústavní soud mohl ověřit až po podrobném studiu potřebných spisů, které neměl v průběhu řízení u Vrchního soudu k dispozici) lze dovodit, že navrhovatel postupoval správně, když podal dovolání a čerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Navrhovatel za dané situace však ústavní stížnost podal ještě před tím, než podal dovolání, respekt. než o něm bylo rozhodnuto. Z těchto skutečností a z takto vzniklého stavu řízení potom nelze než v této části ústavní stížnost odmítnout, protože v době jejího podání (dne 15. 11.1993) nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, poskytnuté k ochraně práva. Nutno dodat, že zmíněná ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím Vrchního soudu doposud nebyla znovu podána, případně doplněna, takže Ústavní soud o ní bez návrhu nemohl rozhodovat. Po zmíněném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pouze právní zástupkyně navrhovatele sdělila, že jej bere na vědomí a žádá Ústavní soud, aby pokračoval v řízení. Poukaz navrhovatele stran ustanovení §75 odst. 2 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze odmítnout, když ani v jednom z dovolacích řízení nedošlo ke značným průtahům a navrhovatel ani nespecifikoval případně vzniklou vážnou újmu. V řízení o dovolání, konaném před Nejvyšším soudem ČR, tento totiž rozhodl o rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.4.1992 dne 14.9.1992, kdy dobu necelých pěti měsíců nelze mít za dobu, která představuje značné průtahy. V řízení o dovolání, konaném před Vrchním soudem v Praze, je na místě konstatovat, že sám navrhovatel (zejména znemožňováním doručit mu nezbytnou písemnost) se výrazně podílel na délce řízení.
S ohledem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než v části prvé podané ústavní stížnosti návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný, v části druhé ústavní stížnosti, pak návrh podle §43 odst. 1 písmeno f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. února 1996
JUDr. Vladimír Jurka
soudce zpravodaj