ECLI:CZ:US:1996:3.US.274.95
sp. zn. III. ÚS 274/95
Usnesení
III. ÚS 274/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.P., zastoupené advokátkou JUDr. M.N., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 16. 11. 1995 se stěžovatelka včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1995, sp. zn. 18 Co 349/95-95, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 11. 1994, sp. zn. 4 C 73/92. Podle tvrzení stěžovatelky je napadený rozsudek v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 4 C 73/92, ze dne 17. 11. 1994, byl zamítnut návrh stěžovatelky a její procesní společnice, aby byla vyslovena povinnost žalované společnosti N., a.s. uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání ideální poloviny nemovitostí p.č. 3556/1 - zastavěná plocha, p.č. 3557/1 - ostatní výměra, p.č. 3557/3, p.č. 3557/4 a továrny postavené na pozemku č. 3556, zapsaných pro kat. území Ž. Při svém rozhodování vycházel uvedený soud ze zjištění, že předmětné nemovitosti, zahrnující továrnu a přilehlé
III. ÚS 274/95
pozemky původních majitelů F.S. a F.N., byly původním majitelům konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. se proto na tento majetek nevztahují. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž poukazovala na to, že soud prvého stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, a proto rozhodl ve věci nesprávně. Předmětné nemovitosti byly znárodněny zestátněním podle vyhlášky ministra průmyslu č. 1254-b-303 úředního listu. Předpoklady pro znárodnění byly dány tím, že se jednalo o podnik s více než 50 zaměstnanci. Podle stěžovatelky však tato podmínka nebyla splněna, firma měla méně než 50 zaměstnanců. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Zároveň zavázal soud I. stupně, aby doplnil řízení a zabýval se otázkou, zda jsou splněny podmínky pro restituci majetku. Obvodní soud pro Prahu 3 pak po dalším řízení dne 17. listopadu 1994 žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že sporné nemovitosti byly znárodněny podle
zákona č. 114/1948 Sb., a proto se na ně vztahuje režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona. Na základě provedených důkazů pak soud dospěl k závěru, že se žalobkyním nepodařilo prokázat, že by znárodnění předmětných nemovitostí bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Proto žalobu zamítl. I proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. V něm opět namítá, že soud nesprávně posoudil provedené důkazy. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu I. stupně svým rozsudkem, č.j. 18 Co 349/95-95, dne 16. 6. 1995, z důvodů formálních změnil, avšak žalobu zamítl. Ke změně rozsudku soudu I. stupně došlo proto, že v průběhu řízení před odvolacím soudem žalobkyně změnily petit návrhu. V odůvodnění Městský soud v Praze uvedl, že ke znárodnění předmětných nemovitostí došlo dne 1. ledna 1948 zestátněním vyhláškou ministra průmyslu č. 1254-b-303 Ú.1. na základě zákona č. 114/1948 Sb., protože podnik měl v rozhodné době více než 50 zaměstnanců a žalobkyním se tak nepodařilo prokázat, že by zestátnění bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy.
III. ÚS 274/95
Proti těmto rozsudkům podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž poukazuje na to, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1995, sp. zn. 18 Co 349/95-95, je v rozporu s č1. 1 Ústavy ČR. Toto ustanovení Ústavy konstatuje, že ČR je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Podle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají se tímto článkem Ústavy žádná práva či povinnosti jednotlivců, jde o ustanovení deklarující určité základní principy, na nichž je stát budován. Rozhodnutí jakéhokoliv obecného soudu není z podstaty věci schopno toto ustanovení porušit.
Stěžovatelka ve stížnosti dále namítá, že napadeným rozsudkem Městského soudu byl porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento článek má obdobně deklarující význam. Konstatuje, že lidé jsou svobodni a jsou si rovni v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Ani ustanovení tohoto článku Listiny nezakládají konkrétní práva či povinnosti. Jde o jakýsi poukaz ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí porušit tam uvedené principy.
Stěžovatelka se dále odvolává na č1. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (příloha č. 1 Sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.), podle kterého "každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva". Rozhodnutím Městského soudu v Praze nemohlo být porušeno právo pokojného užívání vlastního majetku, když v celém soudním řízení se soudy zabývaly otázkou existence tohoto práva. V ust. čl. 1 Dodatkového protokolu nejde o ochranu "vlastnického práva" ve smyslu naznačeném stěžovatelkou, nýbrž o ochranu vlastnického práva již konstituovaného, a tedy již existujícího a jeho obsahu, a nikoliv o ochranu pouze tvrzeného nároku. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být
III. ÚS 274/95
konstituováno (především na základě jiných hmotněprávních předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.
Jak plyne z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 4 C 73/92, obecné soudy se v řízení zabývaly především okolnostmi, za nichž došlo ke znárodnění nemovitého majetku a tím, zda ke znárodnění došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to se závěrem, že předpisy porušeny nebyly a že tudíž nelze pro tento případ použít ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR).
Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují principy dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti blíže nezdůvodňuje, v čem rozhodnutí Městského soudu porušilo uvedená ustanovení Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy. Podstata její stížnosti spočívá v polemice se závěry, ke kterým oba soudy dospěly, zejména pak se závěry rozsudku Městského soudu v Praze, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak se podává již v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení základních práv a ústavních procesních principů, jako jsou právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednávání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
III. ÚS 274/95
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, a proto mu nezbylo, než podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stížnost odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR