ECLI:CZ:US:1996:3.US.298.95
sp. zn. III. ÚS 298/95
Usnesení
III. ÚS 298/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Z. Z., zastoupeného advokátem JUDr. V.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 10 Co 240/94, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.5.1995, sp. zn. 10 Co 240/94, a souvisejícího rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30.11.1993, sp. zn. 10 C 93/92, s tím, že těmito rozsudky došlo k porušení čl. 11 věta prvá Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30.11.1993, sp.zn. 10 C 93/92-59, byl zamítnut návrh stěžovatele, směřující proti odpůrcům manželům MUDr. J.M. a MUDr. V.M., aby těmto byla stanovena povinnost - jako osobám povinným ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění - uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání rodinného domku, se stavební plochou p.č. 2592 a zahrady p.č. 2593 v k.ú. K. Při svém rozhodování vycházel soud ze zjištění, že předmětné nemovitosti přešly v tzv. rozhodném období na stát na základě trestního
III. ÚS 298/95
rozsudku Okresního soudu v Bruntále, čj. 1 T 103/86, ze dne 5.2.1987, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona, mimo jiné i k trestu propadnutí majetku, dále ze zjištění, že stěžovatel byl zcela rehabilitován usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 27.9.1990, čj. Rt 349/90. Okresní soud v Bruntále dovodil, že v době podání výzvy povinným osobám (manželům M.), tedy 5.2.1991, neměl navrhovatel faktický trvalý pobyt na území ČR. Byl sice přihlášen (jako občan ČR) k trvalému pobytu na území ČR, avšak zdržoval se na území N, kde vykonával lékařskou praxi, platil tam daně ze své činnosti a na území ČR zajížděl jen ke krátkodobým pobytům. Nebyl tedy oprávněnou osobou podle tehdejšího znění zákona č. 87/1991 Sb. Druhým důvodem pro zamítnutí návrhu bylo podle okresního soudu to, že manželé M. nejsou povinnými osobami, neboť nemovitosti nenabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a nebyli neoprávněně zvýhodněni při uzavírání kupní smlouvy z hlediska ust. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Proti rozsudku podal navrhovatel odvolání. V něm namítal, že je oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., že při prodeji nemovitosti odpůrcům došlo k porušení tehdy platných předpisů, neboť dům byl prodán za nižší cenu, protože část domu byla hodnocena odhadcem jako zděná kůlna, ačkoliv se jednalo o garáž a konečně, že v žádosti o odprodej domu manželé M. zdůrazňovali okolnosti, že MUDr. M. byl členem KSČ, pracoval ve výboru Z, jako místopředseda pro ideologii a byl lektorem KSČ, MUDr. M., byla třetí období poslankyní ONV a členkou MV. Na podobné okolnosti ostatní zájemci o koupi nemovitostí nepoukazovali. Manželé M. byli tedy neoprávněně zvýhodněni při koupi domu.
O tomto odvolání stěžovatele pak rozhodoval Krajský soud v Ostravě a dne 25.5.1995 vydal rozsudek, sp.zn. 10 Co 240/94, v němž potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění krajský soud uvedl, že nesdílí závěr soudu I. stupně, že navrhovatel není oprávněnou osobou, protože nemá faktický trvalý pobyt na území
III. ÚS 298/95
ČR, jelikož tato podmínka byla mezitím zrušena. Naproti tomu i krajský soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by odpůrci (manželé M.) nabyli předmětných nemovitostí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Z hlediska případného neoprávněného zvýhodnění manželů M. při uzavírání kupní smlouvy odvolací soud učinil závěry totožné se závěry soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozsudku potom uvedl, že ani on nedospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že by na realizovaný odprodej nemovitostí oběma odpůrcům šlo kvalifikovat dle ust. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Skutková zjištění okresního soudu byla zjištěna jako správná a ani v průběhu odvolacího řízení nebylo prokázáno nic takového, co by skutková zjištění okresního soudu a jeho právní závěr při posuzování této otázky změnilo nebo zvrátilo. Krajský soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by odpůrci nabyli předmětných nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy. Ohodnocení nemovitostí bylo provedeno na základě znaleckého posudku zpracovaného podle tehdy platných předpisů a správně při oceňování byla přilehlá budova hodnocena jako zděná kůlna, když právě navrhovatel žádal schválení právě tohoto druhu stavby u příslušného stavebního úřadu a budova byla také zkolaudována jako zděná kůlna a nikoliv jako garáž. Rekolaudace objektu nebyla ke dni prodeje objektu realizována. Stejně tak krajský soud dospěl k závěru, že jen to, že odpůrci byli vybráni z celé řady uchazečů o odkoupení předmětných nemovitostí, nelze spatřovat jejich protiprávní zvýhodnění. Pokud pak ve své žádosti o odprodej nemovitostí poukazují na výkon svých veřejných funkcí a případně i stranickou příslušnost, pak text. žádosti byl zcela v intencích znění tehdejších žádostí o cokoliv na příslušné úřady a odpovídal zcela dobovému požadavku a stejné okolnosti tvrdili i ostatní uchazeči, když ve svých žádostech poukazovali na to, jaké veřejně prospěšné funkce vykonávají. Ti byli také ve srovnatelné situaci i stran svého dosavadního bydlení a také oni byli lékaři, jednalo se tedy o osoby prakticky ve stejném
postavení.
III. ÚS 298/95
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž především poukazuje na to, že došlo-li ke zrušení trestního rozsudku, došlo ke stavu, kdy neztratil vlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť výrok o propadnutí majetku byl zrušen ke dni jeho vydání. Došlo tedy k obnově vlastnických práv ex tunc a zákon č. 87/1991 Sb. pro tento případ stanoví povinnost výzvy k vydání věci. Tuto podmínku stěžovatel splnil. Podle něj právní postavení osob povinných a oprávněných je nutno posuzovat podle ust. §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti se odvolává na nález Ústavního soudu č. 7 Sbírky nálezů a usnesení, který byl v době rozhodování znám, ale Krajský soud v Ostravě jej nerespektoval. Podle navrhovatele bylo rozhodnutími soudů porušeno jeho základní právo, neboť napadené rozsudky nerespektovaly č1. 11, věta prvá Listiny základních práv a svobod. Důvodem, pro který došlo k zamítnutí návrhu rozsudky obou soudů byla podle navrhovatele skutečnost, že se nepodařilo aplikovat či prokázat skutečnosti, podmiňující použití ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Na tomto místě nutno uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (č1. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá
též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud proto zkoumal ústavní stížnost z hledisek dodržení ústavních principů. Ze spisu Okresního soudu v Bruntále sp.zn. 10 C 93/92 zjistil, že dne 27.3.1992 podal MUDr. Z.Z., Okresnímu soudu v Bruntále žalobu, v níž žádal vydání rozsudku,
III. ÚS 298/95
aby žalovaní manželé MUDr. J.M. a MUDr. V.M., byli soudem zavázáni k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí. Okresní soud v Bruntále ve věci jednal, prováděl navržené důkazy a dne 30.11.1993 vydal rozsudek sp.zn.10 C 93/92-59, kterým žalobu zamítl. Proti rozsudku podal navrhovatel dne 2.2.1994 odvolání. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, ve věci rovněž jednal, prováděl navržené důkazy a dne 25.5.1995 svým rozsudkem sp.zn. 10 Co 240/94-110 rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
V rámci jednání soudy dodržovaly ústavní procesní principy, jako jsou právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednávání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ostatně porušení těchto práv ani navrhovatel v ústavní stížnosti nenamítal.
V posuzované věci jde o vlastnický spor, který byl mezi účastníky projednán a pravomocně rozhodnut v řízení před obecnými soudy, aniž by však v řízeních nebo rozhodnutích soudů byla zjištěna taková pochybení nebo vady, které by dovolovaly závěry o tom, že pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla jakkoliv zasažena navrhovatelova ústavní práva nebo svobody (§72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Pokud se navrhovatel odvolává na výše uvedený nález Ústavního soudu č. 7 Sbírky nálezů a usnesení, je třeba konstatovat, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení pravomocných odsuzujících rozhodnutí v trestních věcech a jejich výroků o propadnutí majetku ex tunc podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se obnovilo původní vlastnictví majetku. Stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné. Dále je však třeba mít na zřeteli skutečnost, že účelem zákona č. 87/1991 Sb. je pouze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, ke kterým došlo v období let 1948 až 1989. Proto zákon č. 87/1991 Sb. stanoví
III. ÚS 298/95
mimo jiné i podmínky, za nichž je možno požadovat vydání majetku (respekt. určuje osoby oprávněné a povinné). Vydat majetek jsou povinny především ty osoby, které jej nabyly v rozporu s právními předpisy platnými v době nabytí majetku nebo způsobem, který znamenal jejich protiprávní zvýhodnění. Za protiprávní zvýhodnění není možno považovat to, že zděná garáž byla oceněna jako kůlna a tím byla nemovitost odprodána za nižší cenu než odpovídalo právním předpisům. V době odprodeje byla tato budova na základě kolaudačního rozhodnutí klasifikována jako zděná kůlna a rekolaudace nebyla v té době ani zahájena. Navíc rozdíl v ceně, který vznikl touto skutečností, byl vzhledem k celkové ceně domu zanedbatelný (necelých 10.000 Kčs). Odprodej tedy proběhl při dodržení tehdy platných předpisů.
Pokud jde o druhou námitku stěžovatele, za protiprávní zvýhodnění je nutno považovat především takový postup, kdy se někomu dostalo v důsledku jeho politického postavení výhod, jichž by jinak neměl. To však v řízeních před soudy nebylo prokázáno.
Jestliže v soudním řízení nebyla prokázána žádná ze zákonem vyžadovaných okolností, bylo by v rozporu se základními právy danými ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, kdyby se legálně a bona fides nabytý majetek jejich současným vlastníkům odnímal.
Za dané situace tedy provedeným dokazováním soudy zákonem odpovídajícím způsobem dovodily, že zjevně nebyly splněny podmínky stanovené v ust. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto mu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. března 1996 JUDr. Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR